Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Předmluva

Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné Emanuel Arnold
	Předmluva	Popsání cesty mé

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Josef Volf
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70
Předmluva k Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné Emanuela Arnolda

Divné osudy měla tato nepatrná knížečka o 26 stranách, již tuto vydávám a jejíž velice vzácný výtisk jest zachován v Praze pouze v knihovně archivu města Prahy0.1. Ani spisovatel, ani místo tisku a ani rok vydání nejsou na titulním listu udány; pouze na konci knížečky stojí stručně: „Na Bádensku 1849. Emanuel Arnold.“

Kdo Emanuel Arnold je, bude více méně známo. Vlastenecké nadšení doby předbřeznové, vliv staršího bratra Jana, známého zakladatele Měšťanské besedy v Praze, a náruživá četba kronik vytvořily z něho nadšeného demokratického publicistu a horký kvas roku 1848 učinil z něho obratného a odvážného politického agitátora. Jedni jej nazvali „polovičným bláznem“, druzí „červeným republikánem“, třetí „destruktivním žurnalistou a pověstným agitátorem“, všichni však souhlasně „poctivcem“.

Nebyl již mladíkem, když r. 1848 přikvačil a měl již za sebou vězení pro svůj jesuitský leták. Narozen r. 1800 v Mn. Hradišti jako syn krejčího, stal se hospodářským správcem u prince Rohana na statku jesenském u Semil; 1842 se přestěhoval do Prahy, zabývaje se tu prodejem soli a sušeného ovoce. Brzo oddal se však zcela agitaci, literatuře a novinářství. Jeho řečnické nadání, politické smýšlení a jakási demokratická bezohlednost republikána získaly mu záhy mezi demokraty roku 1848 určité jméno, takže se brzo vyšinul na vůdce radikální frakce nespokojenců, zvláště jako vydavatel „Občanských novin“, jež začal koncem r. 1848 vydávati. Noviny jeho staly se vládě velice nepohodlné. Mezi studentstvem byl velice oblíben, jsa zván všeobecně lichotivým jménem: „tatíček“. Havlíčkově a Palackého oficielní politice české se mnoho nelíbil, považován jsa od nich za přílišného fantastu.

Když došlo v květnu 1849 na vyhlášení tavu obležení nad Prahou, a účastníci tak zvaného májového spiknutí v noci z 9. na 10. květen zatýkáni, měl býti i Arnold, důvěrník a přítel ruského revolucionáře M. Bakunina, jakožto hlavní strůjce taktéž zatčen. Šťastnou náhodou či spíše v tušení toho, co přijde, nespal tu noc ve svém bytě, zdržev se u přítele Petra Fastra ve Zlaté huse na Koňském trhu. Sám o tom vypravuje ve svých Pamětech takto: Po večeři byl jsem mdlý a ospalý a z pohodlí raději jsem tam zůstal přes noc a nešel ani domů. Časně ráno vstanu, jdu jako starý známý do kuchyně, abych paní Fastrové přál dobrého jitra a spěchal pak domů k práci, ale tu již mě očekává jakýs prostý člověk a přichází mi vstříc se slovy: „Pane, hledám Vás od časného rána, abych Vám řekl, byste už vůbec domů nechodil; v noci byli u Vás důstojník a policejní komisař se 24 vojáky, aby Vás zatkli, Praha jest dána do stavu obležení a mnozí vlastenci byli v noci v postelích zatčeni. Hleďte se nepozorovaně dostati z města; máte-li něčeho zapotřebí, dejte mi někoho sebou a já Vám to milerád z bytu přinesu.“

Arnold se rozhodl ihned, že opustí Prahu, ale bylo mu jasno, že není možno, aby se dostal kolem policejních špiclů nepozorovaně z některé brány. Skryl se proto přes den v městě, patrně u Fastra, a vytratil se večer v přestrojení šťastně z města, potuluje se pak skoro půldruhého měsíce po severovýchodních Čechách, nevěda z počátku, co počíti. Příhody a náhody na této potulce tvoří hlavní obsah jeho „Popsání cesty mé“.

Konečně obrátil se na své staré přátele v Lipsku, na bratry Adolfa a Gustava Straky, syny kovaňského pastora, již hráli důležitou úlohu zprostředkovatelů mezi Bakuninem a pražskými demokraty. Tito odebrali se totiž ihned po nezdaru pražských plánů k pokračování v theologických studiích do Lipska, a vyvali Arnolda vřele, aby jen přišel, že mu již nějaký ten útulek v Lipsku zaopatří. Koncem června vyjel tudíž z pohraničního městečka Wiesentalu saskou poštou přes Annaberk do Lipska, nepokládaje ostatně ani za bezpečné, potloukati se déle po české půdě, poněvadž byl naň vydán zatykač s podrobným popisem.

V Lipsku byl Arnold jako doma. Byl tu již dříve, kdy si sem zajel, aby si tu dal vyrýti v ocel Žižku pro své dílo: Děje Husitů; již tehdy bydlel u bratří Straků, majících najatý pokojíček u obuvníka Weisse. Byl tu pak podruhé, kdy se setkal v hostinci „U kohouta“ s Bakuninem, jenž tu vystupoval pod případným jménem: Starcke - bylť obrovské postavy - a s německými revolucionáři.

Ve svých Pamětech odůvodňuje svoje rozhodnutí odebrati se do Lipska a zůstati tam, takto: Ve svém vědomí, že nemohu být usvědčen ze zločinu, zůstal jsem seděti v Lipsku, i když jsem věděl, že mi Sasko proti moci Rakouska nemůže skýtati jistotu, nemoha se odhodlati odebrati se z blízkosti vlasti dále do Švýcar; a v domnění, že mne vláda rakouská nejvýš dvě léta bude držeti ve vyšetřování a pak mě pustí, byl jsem odhodlán stráviti raději ta dvě léta doma ve vazbě než blouditi v dálné cizině. Kdybych si byl však býval vědom nějaké velezrády, byl bych se ovšem hned v prvním okamžení uchýlil do Švýcar a nikoli do Saska.

Tomu ušak odporuje výpověď Gustava Straky, jak v dalším uvidíme. Z ní vysvítá, že to byl hlavně nedostatek peněžních prostředků, jenž mu bránil, odebrati se do Švýcar.

Již na svém útěku pojal Arnold myšlenku, namočiti za hranicemi pero do žluče a vypsati jím krátce, ale jadrně, před kým a proč musel z vlasti nočního času v přestrojení utéci, jsa v neustálém strachu, že bude chycen a pro účast na májovém spiknutí uvězněn. Přišed pak do Lipska hovořil opětovně s bratřími Straky o svém úmyslu a našel u nich plné pochopení a schválení této myšlenky. Za těchto rozhovorů došel k rozhodnutí, že bude nejlépe, vytiskne-li brožurku pod titulem: „Popsání cesty mé“ zcela anonymně, bez udání jména spisovatele, tiskaře i místa tisku, a pro oklamání slídivých zraků rakouských bezpečnostních orgánů připsati „Na Badensku“, jakoby se pisatel zdržoval v Badensku, odkud byl jen skok do volného a svobodného Švýcarska.

Vedle vylíčení svých příhod na útěku z Čech a vedle opepřených útoků na vládu a jenerála, Kevenhüllera, tu „starou, plácavou a tvrdohlavou, rakouským jedem napuštěnou babu“, jenž nad Prahou stav obležení prohlásil, sledoval Arnold podle zmíněné již výpovědi Gustava Straky šířením a prodejem brožurky ten účel, získati tolik peněžních prostředků, aby se mohl utéci v bezpečí do Švýcar. A můžeme mu věřiti: vždyť se stýkal denně s Arnoldem a znal jeho veškeré tajné úmysly, jimž tento v Pamětech nedal vždy proniknouti.

Arnold pobyl v Lipsku 15 neděl. Počínal si s počátku velice opatrně. Přiložil se velice rozšířené jméno „Müller“ a ukazoval se většinou teprve až večer na ulici. Neměl ani stálého bydliště: nocoval podle vlastní výpovědi „skoro každou noc jinde“, brzo u Poláka Romana Vogla, s nímž se skrze bratry Straky velice důvěrně seznámil, brzo „u mladých lidiček“, t. j. u bratrů Straků, jejichž přátelského uvítání a srdečné účasti v Pamětech vzpomíná, a již i tenkráte bydleli u obuvníka Weisse, brzo „u neznámých demokratů“ a konečně ve svém bytě, jejž si pod jménem Müller najal nebo i v některé pokoutní hospůdce. Jsa stíhán zatykačem neodvážil se ovšem žádati za povolení k pobytu, nemaje nijakých průkazných papírů.

Vycházel-li ve dne, užíval obyčejně havířského přestrojení: černé kytle hornické, vysoké čepice s růžicí, na níž bylo vyšito kladívko s perlíkem, a hnědých spodků. Kroj ten si zvolil proto, poněvadž se v něm dovedl obratně pohybovati, jelikož se jím odíval již na svém útěku při pobytu mezi severočeskými horníky, kdež si také osvojil řadu technických výrazů z hornictví, takže se mohl bez nebezpečí vydávati za havíře nebo za muže, jenž cestuje v záležitostech hornických, maje úmysl, vydati velké technické dílo hornické.

Společnosti nevyhledával. Vycházel obyčejně společně s bratřími Straky na procházky a setkával se většinou jen se studenty; bývalo to však obyčejně jen povrchní a nahodilé setkání, beze vší důvěrnosti. Někdy vyhledal také lipské demokraty, jichž jmen později přes veškeré sliby i hrozby vyšetřujících vojenských soudců neprozradil. Důvěrně obcoval pouze se zmíněným již Romanem Voglem, dále Juliem Schanzem a Vendelínem Sandtem.

Polák Vogel, zaměstnaný u firmy Vetter a spol. v Lipsku, seznámil se s Arnoldem brzo po jeho příchodu do Lipska a přilnul k němu s celým zápalem své romantické duše. V krátkém čase zvěděl jeho osudy a jeho pravé jméno a dovoloval mu, aby si dal zaslati dopisy z Čech na jeho adresu. Sám jej pobízel, aby si s „Popsáním“ pospíšil a přisliboval mu dobrovolně, že chce sám jistý počet výtisků do Čech propašovati a zde rozprodati. Byl to muž dobrodružné povahy, ale dobrého srdce, pln víry ve vítězství demokracie a blouznivé jeho sny nezmařil ani nezdar květnového povstání dráždanského r. 1849, jehož se činně zúčastnil.

Dále byl znám se spisovatelem, jenž vystupoval pode jménem Julius Schanz. Pravého jeho jména neznal. Prodléval a pracoval často v jeho bytě - napsal tu ku př. brožurku o konstituci Polska v r. 1791 a snad i črtu ze života českých úředníků - a hovoříval s ním velice rád o politických poměrech, vida v něm velice nadaného šiřitele demokratických myšlenek.

V sousedství Schanzově bydlel jeho známý Vendelín Sandt, německý beletrista, s nímž se Arnold taktéž brzo seznámil; navštěvoval jej také často v jeho bytě a psával prý tam politické články do německých novin. U tohoto byl také 5. září 1849 zatčen, právě když dával zmíněnou črtu ze života českých úředníků „do pořádku“.

Počátkem července bylo „Popsání“ dopsáno a dáno do tisku. Vyjednávání s tiskárnou Oskara Leinera v Lipsku, obstarávání korrektur, dohodnutí o brožování u knihaře Schmidta a převzetí brožurky do komisionářství knihkupce Keila, to vše obstaral „neznámý lipský student“, t. j. bratr Gustava Straky Adolf Vilém, takže nepřišel Arnold při tom s veřejností nijak do styku.

Popsání bylo tištěno v 1000 výtiscích a Arnold zaplatil za ně tiskaři 20 tolarů. Původně mělo býti tištěno, jak již podotčeno, bez každé zmínky o pisateli, ale později od toho z taktických důvodů upuštěno. Arnold se totiž obával, že by jeho přátelé v Čechách a zvláště sedláci nevěřili, že je brožurka od něho a že by ji nekupovali, čímž by se její poslání minulo cílem. Proto přitištěno na konci knížečky, oplývající spoustou gramatických i pravopisných chyb, jméno pisatelovo.

Expedici do Čech obstaralo několik osob. Celkem bylo dopraveno přes hranice a sice hlavně do severních Čech tajně asi 300 výtisků. Tak přenesl Polák Vogel podloudným způsobem asi 100 výtisků do krajiny kolem Chomútova, kde se Arnold při svém útěku delší dobu potuloval, a pokoušel se je zde a v Rudohoří rozprodávati. Jiná zásilka dostala se do jeho rodného kraje kolem Mnich. Hradiště a do Turnova, kde měl ze své agitační činnosti v r. 1848 mnoho přátel a přivrženců, jiná do Roudnice a do Loun a poslední konečně do Slaného. A tato poslední zásilka se mu stala osudnou: přitížila mu neobyčejně při jeho zatčení.

Aby „Popsání“ nalezlo dobrý odbyt, napsal Arnold svým známým v Čechách řadu dopisů, v nichž jim doporučoval koupi brožurky a vyličoval své bídné hmotné poměry; zároveň je prosil, aby posílali peníze a případné přeplatky na označené adresáty, kteří mu je pošlou do Švýcar. Psal tak z opatrnosti, kdyby snad některý dopis upadl do rukou nepovolaných, aby vznikla domněnka, že žije ve Švýcařich. Jako adresáty označil Romana Vogla a bratří Straky u obuvníka Weisse.

Mezi jiným psal kupci Staňkovi ve Slaném, jenž míval expedici jeho „Občanských Novin“, dále hostinskému Tichému v Knovízu, s nímž jej pojilo staré přátelství, a hostinskému Řehákovi v Roudnici. Všade ovšem nepochodil. Tak mu odpověděl zamítavě známý český sládek ve Frýdlantu Josef Daněk na jeho prosbu o šíření „Popsání“ takto: „Vaše jednání nesměřuje více k blahu vlasti....“ Arnold byl tímto zamítavým stanoviskem Daňkovým velice roztrpčen, poněvadž se domníval, že s ním Daněk dříve v jeho demokratických názorech úplně souhlasil.

Nejvice spoléhal Arnold na kraj Slanský; šlo však o to, jak dílko v tyto krajiny tajně vpašovati. Náhoda přispěla mu ku pomoci. Seznámil se totiž s jistým Heřmanem Jelínkem, mladým majitelem papírny v Sorgentalu u Kadaně, když dlel v červenci v nějaké záležitosti v Annaberku. Vraceje se odtud ve svém hornickém stejnokroji, seznámil se na poště annaberské s Jelínkem, jenž jel s dodávkou papíru do Lipska. Představil se mu jako „pan Nikolander“, jenž pracuje na vellcém technickém díle hornickém a jenž v záležitosteeh této práce mnoho cestuje a jezdí. Hovořil s ním o všem možném a přirozeně i o politických poměrech, při čemž si také postěžoval, že saská pošta dopisy a zásilky otvírá a přehlíží, což je mu velice nepříjemné. Právě nyní by prý potřeboval poslati několika dobrým přátelům malé zásilky tiskovin a neví si dobře rady, jak by to provedl, aby zásilky skutečně došly. Tu se Jelínek sám nabídl, že mu zásilky obstará, dodá-li mu je na poštu v Annaberku. Bližší podrobnosti měly býti ujednány písemně.

Arnold si se zásilkou pospíšil. Zašel ke knihaři Schmidtovi a dal tu složiti „Popsání“ do dvou balíčků velikosti zednické cihly; potom poprosil tovaryše Seiferta, aby mu napsal adresu, předstíraje, že sice mluví dobře německy, ale psaní že mu dělá obtíže.

Když vše toto zařídil, napsal Jelínkovi dopis, dopustiv se té neprozřetelnosti, že nezměnil svého rukopisu, což se mu mělo státi osudným. Prosil jej, aby dodal jeden balíček podle ústní úmluvy kupci Staňkovi ve Slaném, a sice aby jej odevzdal nepřímo buď v známé zájezdní hospodě slánské nebo v hostinci před Slaným, jenž leží při hlavní silnici, druhý pak aby doručil hospodskému Tichému v Knovízu.

Dopis, byl psán 7. srpna a podepsán „Nikolandrem“, bytem u pana Weisse, obuvníka, a při pečetění užito pečetidla Gustava Straky. Arnold se cítil tak bezpečným, že nezničil ani koncept tohoto dopisu.

Jelínek odpověděl 14. srpna, že milerád vyhoví jeho přání a forman jeho že oba balíčky dodá na určená místa. Svůj německý dopis zakončil takto: „Chci Vám milerád tímto způsobem pomáhati, ale prosím Vás, byste mě neprozradil ani jako Vašeho přítele ani jako Vašeho zasílatele. Tento dopis ihned spalte.“ Arnold dopustil se i tu velké neopatrnosti: dopis nespálil, ačkoli byl zvyklý, zvláště na jaře r. 1849 v Praze, každý lísteček páliti.

Papírník učinil, jak přislíbil. Forman jeho dodal šťastně a nepozorovaně oba balíčky do Slaného a do Knovízu. Kolik výtisků obsahovaly, Arnold přesně neudal, vypověděv později, že bylo v každém asi 150 kusů. Jisto je, že rakovnický krajský úřad zabavil u kupce Staňka 49 výtisků „Popsání“, když bylo v září vše prozrazeno.

Mezi tím, co Arnold se domníval býti v bezpečí, pátral pražský vojenský soud pilně po uprchlíku. 27. července došel zatykač také do Lipska a netrvalo to dlouho, a lipská policie se dověděla „cestou přísně důvěrnou“, že hledaná osoba bydlí v Lipsku pod jménem Müller. Universitní soudní sluha Bedřich Strauß a policejní dozorci Jan Vallmann a Karel Trub šli po udané stopě a překvapili Arnolda v bytě u beletristy Sandta. Zatkli oba. Arnold prý se velice ulekl, když jej Vallmann oslovil jeho pravým jménem. Celý prý se otřásl a ztratil na okamžik řeč - viděl a věděl, že je vše ztraceno, a domýšlel se, co ho čeká.

K zatčení došlo dle úředních aktů 5. září a 13. září žádala rakouská vláda již za jeho vydání. Arnoldovi sebrána veškerá korespondence a veškeré tiskopisy, jakož i řada deníkových zápisků, jež policii a potom vojenskému soudu při jejich vyšetřování v mnohém ulehčily. 30. září byl po třínedělní vazbě odveden na nádraží, kde k němu přidali staršího z bratří Straků Gustava - mladší zachránil se v čas útěkem - a uloženo oběma nejhlubší mlčení. Policejni asistence je dopravila do Drážďan, kde je očekával policejní komisař z Čech se třemi četníky. Parníkem po Labi dopraveni do Čech a sice k vojenskému soudu na Hradčanech, kde uvězněni v svatojiřském vězení.

Arnold zapíral s počátku vše: nedal „Popsání“ do tisku, nerozesílal je, neznal bratří Straků, nepřidával si nikdy jména Nikolander, nepsal nikdy Jelínkovi, nevěděl vůbec, kdo to je. Teprve když mu předložili dopis Jelínkův, který nespálil, a později jeho vlastnoruční dopis Jelínkovi, při němž svůj rukopis nezměnil, poznal, že veškeré zapírání je marno. Dopisy jej usvědčily.

Nyní nastalo pátrání po brožurce v Čechách. Zemské presidium nařídilo, aby všechny dozorčí orgány věnovaly nenápadně největší pozornost dalšímu šíření nebezpečného spisu, a každý výtisk aby ihned zabavily a presidiu předložily. Zároveň vyhotovena na Arnolda nová obžaloba pro přečin proti tiskovému zákonu, a 3. října pořídilo zemské gubernium autentický německý překlad závadných míst v této brožurce.

Arnold byl postaven před vojenský soud a vyšetřování jeho se vleklo až do r. 1854. Vydání „Popsání“ tvořilo pouze jeden článek „jeho zločinné činnosti“, abych užil výrazu jeho obžaloby, jakýsi epilog působení tohoto „červeného republikána“, jak jej obžaloba několikrát nazývá; napsalť totiž kdysi do Občanských Novin úvodník o revoluci, v němž prý vykládal, že jest jak od přírody tak od Boha nutným ustanovením.

15. března 1854 byl Arnold pro zločin velezrády odsouzen k smrti provazem; z milosti proměněn mu trest ve dvacetiletý žalář. Ve vězení seděl do r. 1857, kdy obdržel jako řada jiných vězňů z let revolučních amnestii. Avšak nenechali jej dlouho na svobodě: zdál se jim býti v Praze nebezpečným a proto jej internovali v Celovci jakožto státu nebezpečného agitátora. Do Prahy jej pustili na sklonku života, nemocného, chorého, a Praha mu poskytla útulek v chorobinci na Karlově, kde počátkem r. 1869 umřel.

Toť historie knížečky, spiaté tak těsně s osudem spisovatele i s neblahými poměry absolutistického Rakouska po r. 1849.

V tomto svém líčení držel jsem se rukopisného vypsání praporníka auditora Lenzendorfa z 25. února 1853, pořízeného na základě výpovědí Arnoldových, Strakových a Jelínkových. Týž vystihuje ducha brožurky asi takto: Brožurka chce vyvolati nevážnost a neúctu k nejvyšší dynastii, je namířena proti principu monarchické vládní formy, neuznává zákonů a úřadů, čili je psána proti veškerému státnímu pořádku, chtíc zároveň vznítiti v českém lidu odpor proti vládě.

Je samozřejmo, že brožurka taková byla ničena, kde se jí úřady zmocnily, a je proto zvláštním šťastným zjevem, že se uchovala v pražském městském archivu. Vydávám ji nyní v době svobody jakožto ukázku demokratických názorů nešťastné oběti rakouského absolutismu.

V červenci 1920. J. Volf