Poprava traviče vlastních dětí v Chrudimi

Údaje o textu
Titulek:	Poprava traviče vlastních dětí v Chrudimi
Podtitulek:	(Od zvláštního zpravodaje „Nár.Politiky“.)
Autor:	neuveden
Zdroj:	Národní politika, roč. 17, č. 57. s. 7 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	26. 02. 1899
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Leopold Wohlschlager

Po delší době bylo opět včera učiněno spravedlnosti zadost způsobem nejpřísnějším. Na dvoře krajského soudu chrudimského popraven byl muž, jehož zločiny vymykají se svou příšerností z rámce všech hrůzných kronik, které jsme kdy slyšeli a čítali.

Nevedl zde ruku vrahovu chtíč po penězích; nejednalo se zločinci o nijaký akt pomsty nad některou osobou, nebyl tu boj paže proti paži, oko proti oku! Nikoli — mnohem strašlivější je provinění, které lpí na Františku Novotném, 35letém rolníku v Komárově, rodilém ve Chvojenci.

Zde bezpříkladný vyvrhel člověčenstva páchal skutky, které v sebe nepřístupnější dojmům duši vzbuditi musí hluboké rozrušení a naplniti každé cítící srdce trpkostí spravedlivou. Zde vlastní otec s chladnou rozvahou a s klidnou myslí otravoval malé své dítky, útlá robátka, která mu byla protivná tím, co jiného otce plní blahem a štěstím — svými drobnými hlásky, pláčem i úsměvem — vším, co život děcka provází a označuje!

Za tak strašlivé, systematicky prováděné zločiny nemohla vínníka ovšem stihnouti pokuta jiná než ona, kterou zákon jako nejkrajnější trest stanoví — potupná poprava na šibenici.

Popravčí mistr Wohlchhläger v Chrudimi.

Popravčí mistr Eduard Wohlschläger přijel do Chrudimi v pátek o 10. hod. dopol. Ježto v obyvatelstvu chrudimském o nastávající popravě skoro ničeho se nevědělo, nevzbudil příjezd popravčího mistra, kterýž ubytoval se v hotelu „Bída“, zprvu nijaké zvláštní pozornosti, ale již k poledni rozšířila se zpráva o řídkém tomto hostu po městě a následek toho záhy byl zjevný, neboť okna restaurace, kdež Wohlschläger s oběma ho provázejícími pomocníky, Josefem Dreslerem a Josefem Franzlem, obědval, byla v pravém slova smyslu obležena zvědavci, zvláště ovšem mládeží.

Pražský popravčí, jakmile do Chrudimi přibyl, dostavil se k c. k. krajskému soudu a představil se zde presidentu Wollmannovi.

Od 2 hodin do 3 odpoledne nastával popravčímu mistru a jeho pomocníkům důležitý úkol postavení popraviště. Vztýčen vysoký kůl se skobou a kladkou v pozadí smutného, zamlklého dvora vězeňského a ke kůlu přistaveno primitivní, ze čtyř stupňů sestávající schodiště. Práci tuto koná ovšem mistr popravčí již s navyklou pečlivostí a obezřetností…

Zbytek dne strávil popravčí mistr s pomocníky jednak na procházce městem, jednak v hotelu, kdež záhy jej obklíčila společnost denních hostí a s pochopitelným zájmem sledovala vyprávění historek, s povoláním jeho souvisících, jež mistr popravčí ochotně sděloval.

Odsouzenec před popravou.

František Novotný doufal asi do poslední chvíle, že se mu dostane milosti císařské a že hrozná smrt na šibenici mu nebude údělem — avšak naděje ta jej sklamala.

Od té chvíle, kdy zločinec nabyl o tom nezvratné jistoty, že dny života jeho jsou skončeny, zmálomyslněl velice. A čím více blížila se chvíle příšerná, jejíž příští dalo se již na hodiny počítati, tím strašnější byla muka, která pociťoval tento nelítostný vrah svých nebohých dětí, tím dusnější byla jeho bázeň před smrtí, kterou připravoval chladně útlým robátkům.

V pátek o půl 11. hodině dopoledne přiveden byl odsouzenec ku presidentovi krajského soudu chrudimského, jenž oznámil zlosynovi, že ortel smrti neodvratně bude na něm vykonán. Novotný sdělení to vyslechl zdrcen; byl tak rozechvěn, že nemohl ani péro v ruce udržeti a se podepsati na listinu jemu předloženou.

Odveden byv na to opět do své cely, žádal duchovní útěchu. Vp. kaplan Zuzánek dostavil se k němu a vyzpovídal jej. Novotný při tom jevil skroušenost a sklíčenost nesmírnou; soudilo-li se dříve dle jistých příznaků, zejména dle zuřivého chování se vězňova, že týž své pohnutí simuluje a že jisté výroky pronáší jen s úmyslem, aby okolí jeho považovalo jej za pomatence, lze míti za to, že v posledních okamžicích před popravou měl opravdovou lítost nad svými zločiny a že pykal i v nitru, čeho se na nebohých malých obětích svého vzteku dopustil. Ale bylo to pozdě.

Poslední noc.

U příležitosti návštěvy p. kaplanovy žádal vrah, aby mu i nadále duchovní posila byla poskytována. Žádosti této ovšem ochotně bylo vyhověno a odsouzence po celou noc z pátku na sobotu navštěvovali střídavě vp. kaplan Zuzánek a p. P. Richard z řádu kapucínského. Četníci stáli u dveří cely.

Celá noc uplynula odsouzenému takřka v jediném vzlykotu a nářku. Novotný opět a opět vyžadoval si, aby mu podán byl křížek, jejž celoval a líbal nepřetržitě. Chvílemi polohlasitě zavzlykal: „Tatíčku, tatíčku!“ načež upadl v zádumčivost, která ale neměla dlouhého trvání, jelikož trýzeň duševní ulevovati si musila pláčem a výkřiky.

Svědkové výjevů těch ujišťují, že působilo celé chování Novotného na ně dojmem nevylíčitelným, ohromujícím.

Jako obyčejně v těchto případech bývá, uloženo bylo správě věznice, aby vyhověla všem přáním Novotného, která by se vztahovala k mimořádnému zlepšení stravy jakož i požitku kouření. Kouření sedelinkvent vzdal, za to vyžádal si k jídlu buchty akávu, konečně láhev vína a pivo, což vše mu bylo poskytnuto.

Loučení s matkou.

Stařičká matka Novotného dostavila se k odsouzenci v předvečer popravy, nabyvši k návštěvě této zvláštního povolení od soudu.

Shedání toto bylo, jak očití svědkové sdělili, velice tklivé; mezi matkou a synem nepadlo ani tak mnoho slov souvislých, jako spíše zoufalých, žalostných výkřiků; slze prolevány z obou stran a obě bytosti spočívaly si opět a opět v objetí.

„Františku, Františku“, bědovala stařena, „tohle jsi nám udělal! Proto jsem tě vychovala?“

A Novotný odpovídal jen vzdechy a lomením rukama. Byl těmito slovy matčinými do hloubi duše rozrušen; zdá se, že struna lásky mateřské byla u něho mocnější, než jiné vzněty duševní, které k tak neblahým výsledkům vedly. A možná dost, že kdyby matce na blízku byl prodléval a s ní radu byl bral, nikdy by se nebyl odvážil sáhnouti na životy dítek svých.

Včera časné z rána navštívila stařenka syna ještě jednou a vyměnila s ním opět několik útěšných slov. Ale k popravě vlastního dítěte se dostaviti ovšem nemohla — ten pohled byl by na ni působil silou zdrcující. Žena vrahova nepřišla.

Ráno na popravišti.

Nával žadatelů o vstupenky k popravě byl nesmírný a přijelo do Chrudimi za tím účelem i množství lidí z venkovských obcí a z okolních měst, ale snaha ku vstupence se dostati byla po většinu bezvýsledná, neboť jednak se zřetelem na povahu samého aktu,který vedle přesvědčení všech humánních právníků nemá působiti dojmem sensačního výkonu pro veřejnost a tudy pokud možno s vyloučením zbytečných zvědavců se má vykonávati — jednak také pro obmezenost místa nebylo rozdáno více než asi šedesát lístků.

Poprava byla určena na půl 8. hodinu ranní, ale již před půl 7. hodinou pozorovati bylo v okolí soudní budovy nezvyklý ruch a nával. Vrata rozsáhlého domu otevírala se však jen po chvílích a tu četníci i strážníci kontrolovali každou vstupenku a bez ní nikoho z příchozích nevpouštěli.

Kdo se do vnitř dostal, stoupal nejprve po schodech prvního traktu budovy a dlouhým koridorem ubíral se k celám vězeňským. Zde byla cela číslo 20 otevřena a silný hlouček obecenstva prozrazoval, že je to cela tatáž, ve které zažil strašnou noc a dosud zbytek svého života tráví odsouzený František Novotný.

Přistoupivše blíže, uzřeli jsme muže postavy prostřední a dosti silné, živých očí, ale vpadlých lící. Výraz jebo prozrazoval děsné napjetí, pohyby byly křečovité, nápadné nepokojné; připadalo nám, že pozornost zlosynova jest stále někam jinam odvrácena, rozptylována, ale že opět a opět upíná se k nastávající chvíli.

Duchovní stál před ním a ukazoval mu k žádosti jeho hodinky, na které Novotný očima vypoulenýma pohlížel. Bylo cosi děsného v této neklidnosti a v tom všem vzrušení člověka, který ví, že žije poslední svou čtvrt hodinu!

Na dvoře mezi tím shromáždili se hosté opatření vstupenkami. Byli to zejména státní úředníci, důstojníci, porotcové z Novotného líčení a jiné osobnosti.

Mezi tím dostavili se dva četníci již o půl 7. hod. ranní do hotelu „Bída“ a zde požádali v čísle 11. popravčího Wohlschlägra a jeho pomocníky, aby se na místo popravy odebrali. Zde pověsil popravčí mistr lano na kladku, zkusil dobře jeho pevnost a otáčivost kladky, načež odebral se v průvodu soudního dvora k odsouzenci, kteréhož president Wollmann moci katově odevzdal. Popravčí mistr vyzval Novotného, aby se dal svázati a připraviti k popravě. Wohlschläger pravil k odsouzenému: „Poručte se do vůle boží!“ Na to pokynul pomocníku, by delinkventovi svázal ruce.

Ale Novotný se zdráhavým posuňkem pravil: „Nevažte mne, já se bránit nebudu, jen se mnou dělejte, co chcete!“

Byl ovšem přece svázán na rukou a přičiněna mu na celé svrchní tělo řemenová svěrací kazajka; pouze nohy zůstaly k chůzi volné.

Ještě před tímto aktem, když duchovní vp. Zuzánek poučoval odsouzence o ctnostech křesťanských, pravil tento s jakousi bolestnou resignací: „Co je to teď platné, už je pozdě vštěpovat mi abecedu náboženství!“

Později křičel odsouzený ještě: „Odpouštím všem, kteří mi co udělali, jen těm třinácti muzikantům ne a těm dvěma k…, které na mne udávaly!“ Slovy těmi mínil porotce, svoji manželku a milenku.

Na nevlídném, vysokými domy a velikou zdi obehnaném druhém dvoře, kde šibenice byla postavena, rozléhaly se výkřiky tyto zřetelně a budily nesmírné rozčilení v obecenstvu shromážděném.

A do hlubokého ticha, které dojem tento mimovolně mezi shromážděním rozšířil, zavzněly náhle zvuky umíráčku.

Poslední chvíle vrahovy.

V tom již také u malého vchodu ze soudní budovy na dvůr vedoucího nastal zřetelný rozruch.

„Už jdou,“ oznamovaly tlumené hlasy.

Kolem čakanu učinili špalír četníci, na to seskupili se poblíže radové krajského soudu s presidentem Wollmannem v čele, státní zástupce, obhájce dr. Pippich, soudní úředníci a žalářníci, opodál zaujali místa ostatní hosté.

Ze dveří rychle vyšel kat Wohlschläger a za ním oba pomocníci vedli svázaného delinkventa. Tento byl oděn šedým trestnickým šatem; tvář jeho byla zsinalá, hlava se jaksi bezvládně klonila sem tam a rtové pronášeli jakási nesouvislá slova. Byl to pohled neméně děsivý a nezapomenutelný.

Za Novotným šli oba duchovní, kteří na blábolení odsouzencovo odpovídali laskavým povzbuzováním, aby jen svěřil duši svou Boha a doufal v milost jeho.

„Ale tatíčku, tatíčku,“ zvolal najednou Novotný, „kde pak jsi, že se se mnou neloučíš?“

Nevyzýval tímto slovem nepřítomného otce svého, nýbrž oslovoval jménem oním každého, kdo se mu přiblížil. Smysly jeho zdály se býti obestřeny mátohou, neboť nepronesl jiného než „tatíčku, tatíčku!“, což stále opakoval, mezitím co popravčí mistr své přípravy konal. Jen jednou se upamatoval na jakousi jinou myšlénku a vzkřikl: „Odpouštím všem, kdož mi něco udělali, jenom ne těm třinácti muzikantům a těm dvěma k…!“

Popravčí Wohlschläger postavil Novotného ke sloupu, pomocník Franzl zavěsil hák na svěrací kazajku, na to mistr společně s Dreslerem svázal nohy a dolejší konec dlouhého lana zavěsil mezi ně, pak rozhalil mu prsa, roztrhl košili a zavěsil na hrdlo oprátku.

Novotný stále ještě mluvil a volal „tatíčku!“. Bezprostředně před tím, než byl do výše vytažen, přistoupil k němu duchovní a políbil jej.

Na tiché znamení popravčího Dresler vzal odsouzence do náručí, zvedl ho do výše a druhý pomocník jal se táhnouti za lano hořejší. Popravčí pověsil hořejší konec oprátky na hák, pomocníci pak vší silou táhli tělo dolů.

Výraz tváře Novotného pojednou ztuhnul, oko se zavřelo a rty po několikerém zaškubnutí přestaly se pohybovati. Mistr popravčí naklonil silně hlavu na stranu přitisknuv na líce dlaně.

Několik málo vteřin trvala práce katova. Popravčí oznámil zvučným hlasem, že své dílo vykonal. Sestoupil s lešení a současně duchovni vyzval shromáždění, aby se za duši zemřelého pomodlilo „Otčenáš“, coi přítomni s obnaženými hlavami učinili.

Lékař pan dr. Štěpán s hodinkami postavil se před visící mrtvolu a sledoval tep srdce. Toto přestalo bíti po 11 minutách.

Jedva zjištěna byla smrt, přinesena jednoduchá černá rakev a současně již počali pomocníci odvazovati mrtvolu a odpoutávati jí svěrací kazajku.

Obecenstvu rozdán tištěný rozsudek nad Novotným a výpočet jeho vražed. Pak opustilo celé shromáždéní hloboce dojato a vzrušeno ponuré nádvoří.

Po celý den se v Chrudimi nemluvilo o ničem jiném než o popravě vraha Novotného.