Poprava chevaliera De La Barra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poprava chevaliera De La Barra
Autor: Karel Pelant
Zdroj: Volná myšlenka, roč. 1, č. 7, s. 103–104
Dostupné online
Vydáno: 01. 11. 1905
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
François-Jean de la Barre

Kongres Volné Myšlenky v Paříži byl zahájen slavností lidovou na důkaz, že Volná Myšlenka nechce pouze býti omezena na kruh několika myslících lidí, ale že chce se opírati o široké vrstvy. Zvoleno k tomu cíli odhalení pomníku La Barrova, kterýžto umučený hoch, třeba nebyl by héroem myšlenky, přece jen stává se symbolem všeho ukrutnictví a násilí, které na lidstvu páchala církev. 3. září před kostelem Sacré-Coeur na Montmartru postaven za účasti celé republikánské a protiklerikální Paříže jeho model, který příští rok 1. července ustoupí pomníku z bronzu a mramoru.

Budiž dovoleno vůči této historické události, která znamená triumf svobodného myšlení nad zpátečnictvím, vylíčiti trochu blíže proces a popravu La Barrovu. Jeho případ odhaluje nám strašlivé řádění církve i v době, kdy svobodně již se myslilo a psalo, ale dává nám též výstrahu před dobami, jež by nastaly, kdyby církev dostala se úplně k moci.

Jean Francois Lefévre, chevalier de la Barre narodil se 1747. Byl to hoch bystrého ducha, jemný, úslužný. Na jeho tváři prý se jevila krása a rozhodnost; podobiznu jeho, kterou kreslil jeho přítel Douville-Maillefen nebylo možno dosud vypátrati, ale v dopisech činí se narážky na ušlechtilost jeho chování a na pravidelnost rysů jeho tváře.

Když dospěl k věku, kde rozum začíná pracovati, jevil živý odpor k náboženským komediím. Učil se u Lingueta, slavného advokáta a spisovatele remešského a vstoupil do republikánské čety Douvillovy s několika přáteli.

Policie Ludvíka XV. „Milovaného“ zničila všechny listiny, týkající se republikánské agitace, a s nimi též podrobnosti o životě La Barrově. Byly to časy krvavých pronásledování. Král, šlechtici a kněží pomáhali si navzájem, cítíce, že s odstraněním jedněch z nich musí zmizeti ostatní. Veliká Revoluce dala jim za pravdu.

V noci na 9. srpen 1765 byl starý dřevěný krucifix, nalézající se na mostě Abbevillském, posekán ranami šavlí. Snad nějaký opilec neb zlomyslný mnich — kněžstvo světské se tehdy rvalo s klášterním — chtěl pozlobiti svatou Inkvisici a poškodil tuto dřevěnou sochu.

Biskup Amienský — důstojný to bratr Cauchona, katolického biskupa z Beauvais, jenž dal upálit pannu Orleánskou — započal zuřivé vyšetřování: vydal rozkazovací list, v němž pod vyloučením z církve, tehdy strašlivého, dnes komického trestu, žádal ode všech obyvatelů Abbevillských výpovědi. A ihned všichni občané byli bráni v přísahu kněžským tribunálem, aby vypovídali, co viděli, kde onu noc byli, kdo scházel doma a podobně. Svatá inkvisice konala přehlídku všech činů ve zmíněnou noc vykonaných a doufala tak nalézti viníka. Ale ten se nenašel; vyšly najevo jen pomluvy a udání na La Barra pro jeho proticírkevní chování, z níž hlavně těžkým obviněním bylo, že měl doma a četl pilně Voltairův „Dictionaire philosophique“. (Filosofický slovník).

To stačilo; biřici zatkli La Barra a biskup vydal jej světskému rameni s obžalobou, že nesmekl před procesím a že se neuctivě vyslovil o církvi. Dle jednoho svědka pravil La Barre: „Kdybych měl v rukou mešní konvičky, vypil bych víno a ......... bych do nich, abych kněze potrestal za jeho mlsnost.“ Dle druhého držel prý v hostinci pohár claretu (bordeauxské červené víno) a pravil: „Žehnám tě ve jménu otce i syna i ducha svatého. Amen.“

Podobné výroky rozčílily kněžstvo v okolí do nepříčetnosti, neboť bylo zřejmo, že La Barre si jich nijak neváží a to jest vždy nebezpečno; špatný příklad kazí ostatní. A biskup, aby hodně odstrašil lid od následování, uspořádal fantastické procesí ke kříži; sám bos, bez klobouku a s provazem okolo krku kvůli dojmu, za to však s ostatní církevní parádou; a před křížem pronášel hrozné kletby, svolávaje všechna neštěstí v tomto životě a všechna muka po smrti na poškoditele sošky.

Soudcové přirozeně vůči tomuto počínání nemohli osvobodit La Barra a ukázali se povolnými nástroji. Zvláště jeden z nich, Duval de Soicourt, zchladil si žáhu. Byl správcem jmění mladé osiřelé slečny a chtěl si ji kvůli značnému bohatství vzíti, což však bylo překaženo tetou La Barrovou, paní Feydean de Brou.

Osmnáctiletý „zločinec“ nepovážil, že by pro ony nepatrné věci, výsledky to překypujícího a nezkušeného mládí, mohl být nějak krutě potrestán. Neutíkal se proto ke lži a s úsměvem sledoval líčení, ba neopatrně řekl, že kniha „O duchu“ od Helvetia (spisovatel a filosof franc.) a „Filos. slovník“ od Voltaira jsou mu milejší než misál a bible. To stačilo k odsouzení jeho ku větší cti a slávě boží.

20. března 1766, trojčlenný tribunál Abbevillský, s předsedou výše jmenovaným odsoudil La Barra. Rozsudek byl potvrzen soudním dvorem pařížským (Cour de Parlement) 4. června 1766. Text jeho jest zachován:

„Co se týče pana De La Barra, hlavního viníka, vzhledem k tomu, že byl prohlášen dostatečně za usvědčena a přistihnuta:

1. že bezbožností a nevázanými úmysly veden kráčel o posledním Božím Těle 25 kroků od Svaté Svátosti, která byla nesena v procesí ze sv. Petra v Abbevillu, aniž by smekl klobouk, který nesl na hlavě a aniž by poklekl;

2. že hlasitě mluvil veliká a ohavná rouhání proti Bohu, Svaté Svátosti, Svaté Panně, a Nařízením Božím a Svaté Církvi, jež jsou podotčena v procesu;

3. že zpíval dvě bezbožné písničky, naplněné velikými a ohavnými rouháními, jež jsou podotčena v procesu;

4. že dal najevo známky úcty hanebným knihám, tak zvaným filosofickým, mezi nimiž se nachází Dictionaire philosophique od pana Aroueta de Voltaire, kterou dal si na polici ve svém pokoji a před níž pravil, že patři této knize větší úcta než Nejsvětější Svátosti;

5. že se rouhal znamení Kříže, konaje toto znamení s posměchem a s doprovodem bezbožných a rouhavých slov, zmíněných v procesu;

6. že se rouhal Mystériu Přeměnění vína, dělaje kříž a posměšná žehnání nad pečeným kuřetem, v hostinci, s přitěžující okolností, že dopustil se tohoto ohavného rouhání v pátek;

7. že navrhl jistému Périguotovi, aby sloužili mši, kterou napodobil bezbožným posměchem, a že simuloval požehnání konviček, pronášeje nečistá slova, zmíněná v procesu;

jest řečený Chevalier de La Barre k nápravě všeho odsouzen:

aby učinil slavnostní odprošení před kolejním kostelem Sv. Wolframa v Abbevillu, tam bude zaveden popravčím a tam, jsa na kolenou, prostovlasý a bosý, maje na krku provaz a nápisy: „Bezbožnost, Rouhání a Znesvěcení, ohavné a hanebné“, drže v ruce hořící svíčku ve váze dvou liber, má říci hlasem vysokým a zřetelným, že lituje svých zločinů a že žádá pardon od boha, krále a justice*)[1]; a po vyslovení tohoto budiž mu hlava useknuta a tělo s hlavou vrženo do ohně na hořici hranici, aby tam bylo spáleno s exemplářem Dictionaire Philosophique u něho nalezeným; popel budiž rozhozen do větru.

Před exekuci budiž použito na řečeném Chevalierovi de la Barrovi práva útrpného, řádného a mimořádného, aby se obdržela z jeho úst pravda o faktech, která tvoří proces a udání všech jeho spoluviníků v bezbožnostech;

kromě toho všechno jeho jmění dané pod sekvesturu, bude konfiskováno ve prospěch Jeho Veličenstva Nejkřesťanštějšiho Krále, (La Majesté Très Chrétienne le Roi!) aneb zaplatí nejméně 200 liber pokuty řečenému Seigneuru Králi ten, komu statky ty budou patřit, kdyby konfiskace nevypadla k jeho prospěchu.

Soudní dvůr a Velká Komora prohlašují, že bylo dobře souzeno soudem v Abbevillu, zamítají odvolací stížnost pana de la Barra a nařizují, aby řečený výrok byl vykonán v plném a celém rozsahu.“

Ach staré zlaté časy! Kdo si přeje jich návratu?
*

1. července 1766 Abbeville vidělo ve svých zdech znamenitou osobnost. Pařížský kat Sanson přišel mstíti uraženou Matku Církev. A lid, zblbělý, zastrašený, zfanatisovaný pod vlivem svých duševních pastýřů zúčastnil se hojně strašlivého divadla.

Ráno započal v soudní budově kat svoje příšerné dílo za asistence kněžstva a mnišstva. La Barre byl položen na skřipec a podroben otázkám práva útrpného, řádného i mimořádného. Jeho nohy byly dány do desek, které byly pomocí klínů a ran kladiva smačkovány vždy více, až rozdrcené kosti a rozmačkané maso tvořily jednu beztvárnou masu. La Barre odepřel před kostelem odprošení, které mu bylo nakázáno; za to trpěl strašlivě: byla mu useknuta ruka, páčidlem rozvráceny dásně z kloubů a pacholek kleštěmi vytrhnul mu jazyk . . .

Bezvědomý, ale ještě dýchající La Barre byl na to vlečen katem na provaze po dláždění ke kostelu, mezi špalírem lidí, z nichž církev učinila v tu chvíli bestie. Na popravišti byl řetězy přivázán k šibenici, pod hlavu, bezvládně již visící podstaven špalek a Sanson ukončil život La Barrův ránou mečem . . .

Nábožensky zfanatisovaná zvířata drala se na popraviště a namáčela své šátky v krvi „rouhače, zlosyna, bezbožníka“ . . .

Mučeni toto trvalo deset hodin.

Zbytky těla byly hozeny na hranici s Voltairovým Slovníkem — Voltaire v tuto dobu meškal v Paříži — a popel jeho rozházen kolem popraviště do větru. Církev smyla svou urážku.

Chevalier la Barre dle svědků zachoval do posledních okamžiků vědomí svoji důstojnost. Odmítl všechny ceremonie, kterými ho chtěli obsloužit dobrodinci kněží a zachoval si svědomí čisté až do konce. Katu, jenž za mučení dával mu černou kávu k osvěžení — to jest, aby mohl ještě dále mučiti — pravil odmítavě: „Ta káva mi nezabrání, abych večer nespal.“ Zemřel, jak napsal jeden z účastníků popravy, „se staženými koutky úst, s pohrdavým úsměvem“.

*
Chápete nyní, přes dnešní zoufalé vykrucování církve, že La Barra zabila světská moc a nikoliv ona, jaký to velký symbol bude čnít v Paříži před Sacré-Coeurem?

  1. * To by byl znamenitý námět pro umělce; měli by si podobných velikých okamžiků všímati. Red.