Pomněnky z Roztěže/4.

Pomněnky z Roztěže Josef Kajetán Tyl
3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 186. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krásná, tichá byla noc! — a jakoby nikdy nebylo pršelo, hořely hvězdy na jasné obloze. Měsíc byl v ouplňku.

Samoten šel jsem okolo žitnišťat. Myslil jsem na nešťastného Slováka. Tiché štěbetání skřivanů ve hnízdě anebo tlukot křepelky nevytrhoval mě z myšlének a citů mých, až mě najednou hlasitější zvuky projaly. Byl to lidský usedavý pláč. I ohlídnu se, a spatřím pod blízkým pahorkem v trávě člověka ležeti… Byl to ubohý dráteník.

„Janečku, co pak tu děláš?“ zvolám naň u nemalém podivení, až k samému se přiblíživ.

On pozvedl hlavu jako u vidění, hleděl na mne dlouhou chvíli uslzenýma očima, a nemohl mě poznati.

„Proč pak jsi nám tak rychle utekl?“ jal jsem se ho zase tázati… a tu teprva obživla mu v paměti moje podoba.

„Ach, mój zlatúšký panáčku!“ odpověděl na to ubohý — „jak pak jsom mal dále povedať — tu sa podívajtě!“

A s těmi slovy podal mi několik složených archů papírů, nad kterými byl právě horké slzy proléval. I rozevřel jsem je, a pokud jsem co při měsíční záři poznati mohl, byl to průvodní list jeho, při něm asi dva měsíce starý, neumělou rukou psaný list od rodičů, plný smutných novin, a… Haniččin umrlčí list.

„Ó moja Hanička, moja Hanička!“ hořekoval vedle mne na chladné zemi nešťastný ženich, jenž byl opuštěnou nevěstu od svatby své nespatřil, a pro zemřelou, žalem utrápenou nyní bědoval; já pak stoje vedle něho s duší velice pohnutou, skládal jsem tiše zvlhlé papíry, a umínil si také za ubohého dráteníka vplésti pomněnku do věnce, který jsem památce dobrých lidí věnovati za důležitou práci života svého ustanovil.