Politika vědou a uměním/Politika a psychologie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Z toho však vyplývá pro theorii politiky důležitý poznatek. Hlavní věcí v politice jest individuelní mravní zdatnost politikova. To jest podmínka zdárné politiky, která ničím nemůže býti nahražena. Nejméně ji možno nahraditi množstvím.

Neboť v množství dobré, positivní vlastnosti vzájemně z velké části se ruší, špatné, negativní, vzájemně se sesilují. Dav i tam, kde vystupuje pod názvem politické strany, klubu poslaneckého, nebo konference, jest vždy nakloněn buď k neplodnému rozumování, nebo k výbuchům citovým, nebo k bravuře, a téměř zcela je neschopen k účelné, důsledné činnosti, jež tvoří podstatu politiky. Pospolitost tlumí právě vědomí osobní odpovědnosti, i vede jednotlivce v ní skrytého k činům, jež by nikdy nepodnikal, kdyby byl sám. Jen vědomí osobní odpovědnosti může individuu dodati podnětu k onomu napětí schopností jak volních, tak citových, tak intellektualních, jakých vyžaduje politika. Úpadek politiky nic tak necharakterisuje, jako, určují-li massy politiku jednotlivců, kdežto mají jednotlivci politicky vésti massy. Jen v takto chorobných poměrech veřejných mohou v politickém životě do popředí proniknouti nejen lidé politicky neschopní, nýbrž i mravně vadní. Úspěchy anglické politiky spočívají z největší části v tom, že tam od staletí se vžila instituce politických vůdců. Nedostatky slovanské politiky se vysvětlují naopak tím, že neztrpíme, aby mezi námi individuum vyniklo. A přece úspěšná politika jako žádná účelná činnost společenská, není myslitelna bez vůdčího individua.

Na druhé straně nemůže nikdy politik působiti bez spojení s větší nebo menší částí těch pro něž jeho opatření platnými státi se mají. Ani orientální despocie není myslitelna tam, kde politické záměry despotovy nejsou podporovány aspoň passivitou těch, o jejichž osud jde. Na našem kulturním stupni, kde sebevědomí individua značně jest vyvinuta, jest politika, neberoucí zřetele na přání a tužby aspoň větší části občanstva, na delší dobu vůbec nemyslitelna.

Spočívá tedy politika ve vzájemném působení individua a společnosti, a můžeme s tohoto stanoviska politiku pojímati jako umění, říditi massy. V působnosti politika na massy jsou pro theoretickou politiku důležité hlavně dva momenty. Především musí politik těm, kdo na veřejném životě účastni býti chtějí, kdo tedy nemíní jen trpně snášeti vývoj veřejného života, býti srozumitelným. Za druhé musí politik vzbuditi přesvědčení o tom, že jest s to, aby cíle dosáhl. Princip srozumitelnosti v politice vede ovšem často na scestí. Čím větší masse politik má býti srozumitelným, tím více musí názory své vyjadřovati hesly a symboly, podněcujícími fantasii každého, jednotlivce. Často úspěch v politice závisí od volby vhodného hesla. Třeba by smysl, jejž jednotlivci s hesly spojují, byl v jednotlivostech různý, tvoří přece hesla bod, v němž nejrůznější snahy a touhy se sbíhají. Mám dokonce za to, že bez politických hesel politika právě tak se nemůže obejíti jako se náboženství neobejde bez symbolů. Přesně vymezené vědecké pojmy nedovedou roznítiti fantasie, nedovedou v pohyb uvésti síly pro tvoření budoucích vztahů mezi lidmi rozhodné, totiž vůli a cit. Proto politika, která by si troufala vystačiti s vědecky propracovaným programem, nemůže počítati na součinnost širších v politice rozhodných mass. Mluvíť toliko k rozumu a přehlíží psychologický fakt, že v hromadných projevech, tak zvané duši davu, prvky citové a volní mnohem silněji se uplatňují, než prvky intellektuální.

Ovšem skutečnost, že v praktické politice se neobejdeme bez hesel, jest s druhé strany pramenem závažných politických chyb. Proto hlavně, že hesla umožňují politickou činnost i lidem, kteří se toliko naučili papouškovati jistá hesla, aniž by si uvědomovali jejich politický smysl. Zmíněný pak kollektivně psychický zjev, že hesla dovedou do jisté míry massy hypnotisovati, vede k tomu, že za nezdravých poměrů politických ti, kdo dovedou nejhlučněji hlásati hesla, slaví vítěžství nad skutečnými politiky. Skutečný politik vždy si bude vědom, že heslo jest právě jen heslem, totiž stručným výrazem pro hlubší nějakou politickou myšlenku. Jen o tuto politickou myšlenku mu půjde, nikoliv o pouhé zevní uplatnění hesla. I tu setkáváme se s analogií mezi politikou a náboženstvím. Jako v dobách úpadku náboženství nahražují symboly skutečný náboženský život, tak v době úpadku politiky kult politického hesla zatlačuje skutečný politický život.

Politika ostatně v sobě chová důležitý protijed proti hypertrofii hesel. Jest to druhý základní princip politiky, princip úspěchu. Jednotlivec na massu působí jen potud, pokud se massa nepřesvědčí, že jednotlivec jest právě tak bezmocným, jako kdokoliv z ní. Již proto je třeba, aby politická strana v čelo politického hnutí stavěla lidi aspoň mravně nadprůměrné, kteří dovedou vzdorovati okamžitým obtížím. Ze zmíněné zásady plyne však i další důsledek. Jakmile massa se přesvědčí, že politický vůdce není s to, aby se vykázal úspěchy, obrací se celý hněv massy proti němu, vzniká nedůvěra, končí politická působnost. A to jest právě nebezpečí, jež hrozí těm, kdo příliš spoléhají na sílu hesla. Jako všechny emoční stavy, jest i hnutí heslem vyvolané podle psychologických zákonů krátkodobé; má-li hnutí se udržeti, není možno toho dosáhnouti opakováním, nýbrž jen stupňováním hesla. Nastane-li pak rozpor mezi heslem a skutečným politickým životem, dostaví se nutně i zklamání v masse, jež smete nepovolané politické vůdce.

Proto jest stálou taktikou těch politiků, kteří chtějí pracovati jen hesly, že se zdržují skutečné praktické politické činnosti. Neboť jen tak ubrání se ztráty svého politického vlivu. Avšak ani tato politická abstinence není na delší dobu možná. Upokojíť tato abstinence massu jen po tu dobu, po níž heslo ještě nepřestává působiti. Jakmile během doby působnost hesla se oslabí, není možno massu zdržeti od touhy positivně do vývoje dějů zakročiti. A tu pak právě přichází okamžik diskrepance hesla a praktické politiky a pád politiků, kteří neuměli, než opakovati a stupňovati hesla.