Politika vědou a uměním/Politika a ethika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Jako věda nomothetická musí politika tvořiti hodnotní stupnice, podle nichž by člověk jednání své zařídil. Nejde jí o to, aby vystihla, jak lidé jednají, nýbrž, jak jednati mají. V tom politika těsně se stýká s ethikou. Stýká se s ní však nejen po této formální stránce. I obsahově jest mezi ethikou a politikou těsná souvislost, ač právě to se často popírá. Vládnoucí názor jest, že politika nemá s ethikou vůbec co činiti. Ano, užívá se slova politika dokonce s hanlivým přízvukem k označení jednání bezohledně určitý cíl sledujícího a při tom ohledy na zásady ethické úplně stranou nechávajícího.

Částečně jest ovšem tento názor zdánlivě odůvodněn zjevem v politice dosti častým. Poněvadž totiž předmětem politiky jsou zjevy velmi složité, nesnadno přehledné, stálým změnám podléhající, jest právě dobrý politik nejednou nucen, aby se uchýlil od směru, jímž původně postupoval. Proto mnozí, a sice, bohužel, často i lidé, kteří se vydávají za politiky, pokládají nedostatek pevných zásad za znak dobrého politika, učíce, že politik se musí točiti podle větru, že tedy politika vůbec nemá do sebe nic ethického, nýbrž jest jen chytráckým využíváním dané situace.

Toto mínění se zakládá na hrubém nedorozumění. Přehlíží totiž nejen vědecký, nýbrž i umělecký prvek v politice. Přehlíží prvek vědecký: neboť to má politika s vědou společné, že není hlásáním nezměnitelných pravd, nýbrž hledáním pravdy. Věčným pravdám učí jen náboženství, jen dogma je pojmově nezměnitelné. Vědecké pravdy jsou jen pravdami prozatímními, platícími rebus sic stantibus. Proto skutečný vědec nikdy neváhá doznati, že se mýlil, a přece nikdo z objevu nové vědecké pravdy nebude souditi na mravní méněcennost těch učenců, kteří jí neznají. Platí-li to již o theoretických vědách, jak mnohem více o vědách praktických. My jen těchto omylů necítíme tak, jako vědecké omyly politické, poněvadž se odehrávají obyčejně skrytě mezi učenci samými, hlavně však, poněvadž v přírodních vědách experiment umožňuje přezkoumání theoretické poučky, než se jí prakticky použije. Kdo si uvědomí, jak často v nejprostších otázkách přírodovědeckých třeba je dlouholetých pokusů, než možno nového nějakého poznatku prakticky využitkovati, kdo ví, jak potom ještě třeba při praktickém provádění vynálezu mnohé měniti a opravovati, kdo si konečně uvědomí, oč poměry sociální jsou složitější než poměry, jimiž přírodní vědy se zabývají: ten dlouho bude uvažovati, než z nedostatku politické morálky obviní politika jen proto, že od cesty, kterou šel, se uchýlil.

Ten, kdo z bezcharakternosti a nedostatku zásad viní politika jen proto, že věda jeho není dosti exaktní, aby umožňovala předvídání na delší dobu, není ostatně tak nebezpečný, jako tak zvaní politici, kteří z této vlastnosti politiky vyvozují pro sebe privilej bezzásadnosti, a vidí v politice jen vhodné pole pro svá chytráctví.

Nemám tu na mysli individua, jež vetřevše se do veřejného života, zneužívají svého postavení k osobním svým účelům, nebo dovedou zneužíti veřejné důvěry k jiným účelům nekalým. S těmi teorie politiky nemá dále co činiti, než, že k tomu poukázati musí, že, jakmile podobná individua v politice se vyskytovati počnou, jest to důkazem nezdravých poměrů politických. Choroba spočívá v tom, že tu orgány k politické činnosti zřízené neplní tuto svou povinnost, nýbrž naopak místo, aby společnosti sloužily, dávají sloužiti sobě. Nám tu jde o otázku, jsou-li k dosažení politických cílů přípustny mravně vadné prostředky. Kdežto v prvém případě se zneužívá politiky k osobním nebo jiným cílům, k nimž jednotlivci politická moc propůjčena nebyla, používá se v druhém k dosažení politicky žádoucích cílů prostředků mravně závadných. Kdo podobné případy hájí, kdo míní, že v politice účel světí prostředky, nedoceňuje umělecké, tvůrčí stránky politiky. Neníť politika sama sobě účelem, nýbrž jen jedním z prostředků, jimiž lidé tvořivě zasahují do vývoje lidské společnosti. Kdo v politice používá mravně vadných prostředků, vykupuje případný pokrok na jedné straně, na druhé straně přílišnou obětí. Vytvořilať se jistá zásoba mravních zásad jako podmínka společenského bytí vůbec. Nic pak neohrožuje působnost těchto zásad tak, jako nedbání jich v životě veřejném. Politický úspěch vadným prostředkem vydobytý, znamená sankcionování použitého, mravně vadného prostředku, čímž zpravidla pro společenský vývoj nastává ztráta mnohem větší, než zisk okamžitým politickým úspěchem dobytý; politik takto činný tvoří v nejpříznivějším případě jako špatný, modní umělec, jen pro okamžik.

Jak z vědecké, tak z umělecké povahy politiky tedy vyplývá, že pro politiky neplatí jiná morálka, než pro ostatní lidi, ano politik, jenž skutečně trvalou, tvůrčí činnost rozvíjeti chce, politik, jemuž nejde jen o okamžitý prospěch (jenž velmi často bývá jen více méně skrytým ukojením osobní ctižádosti), nýbrž o skutečnou politickou činnost, napne všechny své síly, aby utužil mravní základy, na nichž společenský život spočívá, a ničeho se nebude tak stříci, jako toho, aby vzbudil i jen zdání mravní lehkovážnosti. Ovšem, nesmíme přehlížeti, že ethika nám poskytuje jen měřítka jimiž politické cíle a prostředky hodnotiti můžeme, nemůže nám však podávati typů jednání, jež by za všech okolností byla chvalitebná nebo zavržitelná.

V tom se často chybuje. Oblíbeným a — řekněme si to hned — laciným prostředkem politického znehodnocování jest, že se čin vytrhne z jeho souvislosti a posuzuje podle mravní ceny, již by měl v souvislosti jiné. To jest právě tak pošetilé, jako viní-li někteří příliš umravnění soudce ze spoluviny na vraždě, poněvadž někoho odsoudil k smrti, nebo berního úředníka ze spoluviny na krádeži, poněvadž někomu dal odejmouti jeho majetek na zaplacení daní. Ne snad proto, že by pro politiky platila zvláštní morálka, nýbrž proto, že naopak pro ně platí stejná morálka, jako pro nás, žádáme, aby činy jejich byly posuzovány ve své přirozené souvislosti. Tu pak dosti často musí u politika býti trpěn, ne-li schvalován, čin, který za jiných okolností bychom musili bezpodmínečně zamítnouti. Politik totiž snáze a častěji, než soukromník, přichází do situace, jakou v trestním právu nazýváme stavem nouze, že totiž nemůže vyšší zájem uhájiti jinak, než obětováním zájmu nižšího.

Jako trestní právo toho, kdo za takových okolností se dopustí trestného činu, omlouvá a netrestá, tak ani politikovi nemůžeme k tíži přičítati činy omluvené stavem nouze. A v tomto hodnocení zájmů, v tom vybírání, který zájem za daných okolností jest cennější, spočívá největší část umělecké stránky politiky. Ke správnému hodnocení a tedy i k dobré politice třeba jest mravně silné osobnosti. Neboť kdo mravně jest slabý, příliš snadno v stupnici zájmů na první místo staví své osobní zájmy, kdo zbabělý, bojí se rozhodnutí a propase chvíli, kdy vyšší zájmy ještě zachrániti mohl, kdo intellektuelně slabý, má za to, že již tu jest stav nouze, když jen pro slabost své intelligence nevidí jiného východiska.