Politika vědou a uměním/Politické anomalie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Otázka theoreticky snad nejobtížnější jest, připouští-li theorie politiky možnost násilného provedení politického plánu, čili jak theoretická politika se staví k revoluci a k válce. Revoluce z pravidla uvádí v pohyb tolik různých emočních prvků, že rozumový, tedy vědeckým rozborem získaný názor o její oprávněnosti neb neoprávněnosti bude z pravidla v praxi málo působiti. Revoluce jest výbuchem sil, obyčejně po delší dobu střádaných, jejichž působnost a dosah lze právě tak málo vypočítati, jako dosah výbuchu sopky. Proto nelze, než revoluci pokládati za nejnevhodnější politický prostředek, poněvadž právě její dosah vybočuje přes okruh úmyslů těch, kdo hnutí vyvolali. Z pravidla také zisk revoluce v politickém směru nebývá v žádném poměru ke škodám, jí způsobeným.

Vedle velkých, všechny síly státu v pohyb uvádějících revolucí, máme však také drobné revoluce, jakési místní výbuchy, pro něž snad mnohý politik proto snáze se rozhodne, že jejich škodlivost nebije do očí, a že též aspoň zdánlivě dosah jejich účinků možno odhadnouti. Jeden druh těchto místních revolucí jest t. zv. revoluce shora, uchýlení se od právního řádu se strany státní moci, ať pak nezákonnou změnou ústavy t. zv. státním převratem, nebo trpěním nezákonností u výkonných orgánů státních. Podobné chorobné zjevy vyskytují se i jako drobné revoluce ze spodu, když totiž část občanů násilím se pokouší, nabýti mimo rámec zákona politické moci. Jsou to nesprávnosti při volbách, zneužívání moci ve správě, násilná obstrukce v zastupit. sborech a pod.

Může stav nouze ospravedlniti politický čin protizákonný?

Na tuto otázku dali jsme odpověď již shora. Odpověď jest kladná. Jsou myslitelny případy, kde není možno posledního cíle politiky, umožnění kulturního života národa vyrovnáváním individuelních zájmů, jinak dosáhnouti, než porušením práva. Opatrný zákonodárce tu si ponechá jakýsi bezpečnostní ventil, aby i tyto poruchy práva se dály ve formách právu odpovídajících. Jen v takových případech možno mluviti o právu z nouze. Kde stát takovéhoto bezpečnostního ventilu nezanechal, může dojíti ke stavu, že k ukojení nejprimitivnějších politických potřeb nutno právo porušiti. Je však úplným matením pojmů, mluví-li se i tu o nějakém právu z nouze. A dokonce, mluví-li se o zákonech z nouze. Nouze může ospravedlniti, učiniti beztrestným nějaké protiprávné opatření, nemůže však tomuto opatření poskytnouti povahu pravoměrnosti. Z toho již plyne, že každé takovéto opatření jest zlem, které moudrý politik omezí na nejnutnější minimum, a jehož použije teprve pak, když vyčerpal všechny zákonné prostředky k dosažení politického cíle. Neboť jen tím ubrání se výtce, že ohrozil bezpečnost celého právního řádu a tím i sociální žití vůbec.

Vyrovnání křížících se zájmů válkou jest za jistých okolností nutným důsledkem neupravenosti mezinárodních vztahů. Neboť není-li mezinárodního orgánu, jenž by proti jednotlivému státu kollektivní vůli prosadil, musí každý stát sám o to se postarati, aby životní jeho zájmy nedoznaly újmy. Poněvadž tu také není orgánu, jenž by v každém jednotlivém případě pro strany závazné rozhodnutí učinil, panuje v hodnocení okolností, jež násilné zasažení do cizí státní sféry ospravedlniti mají, značná libovůle. V posledním století ovšem i tu nastává jisté omezení. Jednak vytvořily se přece jisté začátky mezinárodního soudnictví, hlavně však následkem vzájemného utužení mezistátních společenských, hlavně hospodářských vztahů vznikla mezi kulturními státy tak těsná souvislost, že seslabením jednoho z nich byl by i vítěz seslaben. Tím ovšem není, jak se někdy za to má, možnost války vyloučena, poněvadž v politice vedle rozumu působí i emoční prvky, a poněvadž jest myslitelný také v mezinárodních vztazích stav nouze, tedy taková situace národa, že nemůže jinak, než násilím proti jinému národu svou existenci uhájiti. Přece však dlužno doufati, že vzájemná závislost států, třeba ještě po některých otřesech, povede k utvoření mezinárodních orgánů k tvoření kollektivní vůle a k jejímu výkladu v konkretních případech. Snad i k jakési mezistátní exekutivě dojdeme, jak ukazuje příklad intervencí velmocí.

Příliš daleko však jdou ti, kdo doufají, že v dohledné době dojdeme k úplnému vyloučení možnosti válek. Naší snahou ovšem musí býti, abychom právě tak, jako se snažíme znemožniti revoluci uvnitř, uvarovali se též války na venek. Obojí jsou násilné primitivní prostředky k vyrovnávání křížících se zájmů, a to prostředky, při nichž zpravidla prospěch není v žádném poměru k přineseným obětem. Byla to právě vědecky i umělecky pokročilá politika, jež zatlačila do pozadí tyto primitivní, hrubé prostředky, sloužící úpravě společenských vztahů. Snahou politiky musí býti, aby okruh případů, kdy k úpravě společenských vztahů nutno sáhnouti k násilným prostředkům, omezila na minimum. K tomu také směřuje přirozený vývoj. Neboť každá lidská činnost postupem zkušeností se stává vždy účelnější a hospodárnější, t. j. dosahuje stále lepších výsledků stále menšími obětmi. Tak i pokrok politiky budeme viděti v tom, že bude účelnější, t. j. dovede si stále lépe uvědomiti vlastní svůj cíl, onu úpravu společenských vztahů, k níž směřuje, a bude hospodárnější, t. j. dovede menšími obětmi svých cílů dosíci. K obojímu jest třeba stále důkladnější znalosti společenských vztahů, do nichž zasaženo býti má, i prostředků, jimiž onoho cíle lze dosáhnouti a stále pevnější stupnice hodnot, jimiž cíl i prostředky měříme.