Politika a branná moc

Údaje o textu
Titulek:	Politika a branná moc
Autor:	Vilém Julius Hauner
Zdroj:	Národní listy, roč. 76, č. 355. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	29. 12. 1936
Licence:	PD old 70

Koncem roku zpytuje každý své svědomí a činí odhad toho, co získal a co ztratil. Politikové a státnici přehlížejí situaci svého státu, vnitřní i zahraniční, a počítají svoje „má dáti“ a „dal“. Rok 1936 nebyl z nejlepších; jestliže se v posledních letech mluvilo o krisi, bylo tomu nejvíc právě minulého roku; byli jsme takřka na rozhraní mezi válkou a mírem. Nový rok se začal ve znamení války v Habeši a neujasněné situace obou velkých demokracií západních vůči Itálii. Hrozil se strhnouti konflikt na Středozemním moři a jen nepřipravenosti Anglie po stránce vojenské možno děkovati, že napětí uplynulo bez výbuchu. Zatím co Anglie revidovala svou námořní, pozemní i leteckou slabost, vedla Italie energicky dál válku. Její nová armáda — dílo Mussoliniho — se plně osvědčila: nikdy žádné koloniální tažení nebylo vedeno za obtížnějších technických podmínek, ale nikdy také tyto technické obtíže nebyly rychleji a skvěleji překonány. Předpovědi odborníků se rozplynuly v niveč před energií a vůlí zvítěziti rychle a důkladně; válka, jejíž trvání bylo různě odhadováno na 2—3 roky, se skončila v podstatě za 8 měsíců. Byl to veliký triumf italské branné moci, která se v kritické hodině ukázala nejlepší podporou italské politiky. Napětí arci úplně nepovolilo, ale úspěch armády imponoval tak, že sankce musily být prakticky zrušeny a nové impérium aspoň u některých států uznáno. Společnost národů, nedisponující žádnou pohotovou brannou mocí, byla zatlačena do pozadí.

Druhou hlavní politickou událostí roku 1936 bylo v březnu německé vypovědění Locarnského paktu a obsazení Porýní. Hitler se toho mohl odvážit zase jen proto, že přes rok pilně budoval novou armádu, nové loďstvo a nové letectvo. Demokratické státy, které r. 1935 neodvodily správných důsledků z nově zavedené všeobecné branné povinnosti a námořní úmluvy Třetí říše s Anglií, zůstaly pozadu: v okamžiku, kdy měly říci „non possumus“, zmlkly a ponechaly iniciativu Němcům, kteří neutralisované pásmo nejen vojensky obsadili, nýbrž hned také vyzbrojili a opevnili, čímž se jejich situace nesmírně zlepšila. Výhodné postavení Německa, k němuž zase v první řadě přispěla branná moc, obráželo se pak i na poměru Francie k jejím spojencům, na účinnosti jejích úmluv o vzájemné pomoci, která leckde vzbudila — oprávněný — skepticismus, a na další rozpačitosti evropských státníků, když došlo v červenci za souhlasu Itálie k úmluvě némecko-rakouské, která na chvíli zmírnila tření mezi Německem a Rakouskem, z něhož hrozila co chvíli vyskočiti jiskra, jež by byla mohla zapáliti evropský požár. Demokratické státy, které zprvu nevlídně přijímaly i ohlášení návratu k obecné branné povinnosti v Rakousku, nemohly učiniti nic jiného, než smířiti se s tímto hotovým skutkem.

Pak v červenci vypukla revoluce ve Španělsku a dlouho očekávaný požár vzplál na Pyrenejském poloostrově, bohudík daleko od území evropských mocností nejvíce angažovaných. Dokud šlo jen o bratrovražedný boj zahrazený před Evropou Pyrenejemi, mohly se demokracie dívati naň zcela objektivně a vyčkávat, která strana zvítězí. Ale brzy se ukázalo, že sympatie Evropy jsou přísně odděleny: část států se postavila na stranu levice, část na stranu pravice a jen skutečné demokracie zůstaly v pravém smyslu neutrálními, ač ani tam nescházelo nejen morální nýbrž i hmotné podpory jedné či druhé z bojujících stran. Italie a Německo zjevně stranily španělským nacionalistům. Sověty a levá fronta ve Francii madridské a katalonské vládě. Tyto sympatie šly tak daleko, že nejenom děla, tanky a letouny, nýbrž i dobrovolníci zesilovali tu neb onu frontu. Anketa, již provedli anglické a jiné delegace ve Španělsku, ukázala, že bojuje teď na straně rudých na 15.000 Rusů, asi tolikéž Francouzů, kolem 2500 Belgičanů a asi stejný počet komunistů polských, českých a německých. Nešpanělský generál Kleber je jejich hlavním velitelem a jemu především děkuje hlavní město za svoje poslední obranné úspěchy. Na straně Francově se účastní asi 5000 Němců, hlavně specialistů, a přes 20.000 jiných německých dobrovolníků vedle 4 až 5 tisíc mužů jiných národností (Irčanů, Italů, Francouzů).

Možno skoro říci, že španělský národ se stal obětním králíkem na oltáři vzájemně si nepřátelských států, které ve Španělsku hodlají vyzkoušeti svoje nejnovější bojové prostředky a zdatnost svého mužstva. A tu se ukázalo, že leckteré předpoklady a naděje nebyly splněny. Tak na př. sovětské tanky se neosvědčily; německé se ukázaly odolnějšími; francouzské letouny Potezovy se objevily velmi choulostivými a byly snadno zdolávány stroji a letci italskými; též německá protitankové děla projevila některé vady. Zato se výborné osvědčily německé protiletadlové kanóny a jejich zvukoměrná zařízení.

Nuže, co z toho vyplývá? To, že nastalo obecné vystřízlivění. Státy, jež se holedbaly, že jsou „arcipřipraveny“, byly poněkud zklamány; státy ostatní, které až dosud svoji výzbroj zanedbávaly, pustily se, čerpajíce poučení z těchto faktů, mílovými kroky kupředu. To platí zejména o Anglii, Francii a naší republice. Anglie diplomaticky skoro po celý rok mlčící, začala ve velkém měřítku dohánět a modernisovat svoji námořní a leteckou výzbroj. Britští státníci ohlásili, že ze Středozemního moře se nesmí státi doména jediného imepria, a dodali tomuto tvrzení důrazu náležitým zesílením loďstva i letectva. Cesta bývalého krále Eduarda — jeho největší státnický čin za jeho krátkého panování — upevnila styky Anglie s pobřežními státy Jaderského a Egejského moře. Francie odhlasovala 14 miliard na zesílení armády, opatření nových zbraní a zdokonalení svého opevnění. Belgie prodloužila vojenskou službu a usilovně zbrojí, aby byla schopna vydatné obrany svých hranic. Švýcarsko vypsalo půjčku, která byla mnohonásobně přepsána, a jež půjde z veliké části na armádu, Československo přijalo se vzácnou jednomyslností zákon na obranu státu, který měl — můžeme se tím vším právem honositi — nesmírný význam i pro naši zahraniční politiku, ježto nezůstal jen na papíře, nýbrž byl ihned velmi energicky prováděn, zejména na hranicích. Zákon o branné přípravě a výchově bude podán hned po novém roce. Naše veliké manévry letos pořádané ukázaly i cizině, že náš meč je ostrý a že by bylo velmi riskantní vyprovokovat jej, aby vylétl z pochvy. Schůzky státníků a hlav Malé dohody potvrdily po stránce politické to, co se projevilo i u armád: jednotu cílů, zejména pak naprosté odmítnutí revise slovy: revise území znamená válku.

Všecko to přineslo již také svoje ovoce. Italie je na nejlepší cestě dohodnout se s Anglií. Hitler, který na norimberském sjezdu ještě kázal kříž proti Sovětům, začíné se už smiřovat i se sovětským spolkem s Francii a Československem, žádaje — mirabile auditu — aby dokonce Společnosti národů bylo ponecháno označit útočníka. Německý generální štáb odmítl vésti útočnou válku proti Československu a britský zahraniční ministr, který ještě na jaře neříkal ani ano ani ne, postavil se po známém Garvinově projevu v „Observeru“ velmi určitě po bok Francie a jejích spojenců, takže němečtí státnici uslyšeli, že tu a tam nějaký redaktor neznázorňuje ještě veřejného a zejména oficiálního mínění a že ani německé stromy rveporostou do nebe.

Končí tedy rok 1936 celkem příznivě. Mimo vlekoucí se teď boj za Pyrenejemi nastalo všude v horkých myslích žádoucí ochlazení. Jestliže mohou státníci v demokraciích hleděti v budoucnost s dobrými nadějemi, mohou lví podíl na této perspektivě přičísti upevnění a zesílení svých branných mocí.