Politická závěť Emila Háchy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Politická závěť Emila Háchy
Autor: Emil Hácha
Zdroj: OTÁHALOVÁ, Libuše, ed. a ČERVINKOVÁ, Milada, ed. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. (II), Spolupráce československé emigrace na západě s domácím odbojem, její vztah k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika okupantů. 1. vyd. Praha: Academia, 1966. Dokument 527, s. 730-731. Dostupné online (jen v NK ČR).
Vydáno: 1966
Licence: PD old 70
Státní president Protektorátu Čechy a Morava

Pokročilý věk a stálá starost, abych neopomenul nic, čím bych mohl svůj milovaný národ uchrániti před těžkými chvílemi, zejména před nejistotou v případě mého odchodu z úřadu státního presidenta, vede mne k tomu, abych napsal tyto řádky.

V beznadějných dnech podzimu roku 1938 přijal jsem volbu státním presidentem jako těžké břímě, pod kterým jsem se sklonil bez ohledu na svá zcela opačná osobní přání. Musil jsem nakonec jako věrný příslušník národa s ostatními uvítati, že se po úplné katastrofě naší dosavadní státní politiky vůbec podařilo soustřediti tak jednomyslně veřejnou důvěru.

Zprvu jsem s tehdejší svojí vládou věřil, že bude možno za pomoci všech mnichovských velmocí zachovati samostatnost neutralisovaného státu. Brzy se však stalo zřejmým u nás i v cizině — výjimku tu netvořila ani skupina sdružená kol bývalého presidenta, že od zemí západních nemáme již vzhledem k jejich vlastním těžkostem co očekávati a že jsme zájmovou sférou Říše Německé. Vždyť bylo počátkem února roku 1939 prohlášeno v anglické sněmovně dokonce významným předákem protiněmeckého směru: „Žádná rozumná anglická vláda nemůže zaručiti československé hranice, poněvadž tyto hranice jsou tam, kde je Německo určí.“

Zůstali jsme po celou krátkou dobu tzv. druhé republiky bezútěšným státním provisoriem bez zaručených hranic. Tato nejistota nemohla zůstati bez vlivu na vnitřní soudržnost státu, zejména na snahy slovenské. Když pak selhal i poslední pokus vlády, aby státní autorita byla uplatněna i na Slovensku, nemohl již nikdo pochybovati o tom, že osud našeho národa a státu leží jedině v rukách Říše.

A tu, nečekaje, jaké opatření učiní Říše, rozhodl jsem se v hodině dvanácté pro svoji osobní cestu k Vůdci Adolfu Hitlerovi. Učinil-li Vůdce na základě mého důvěryhodného prohlášení rozhodnutí, že „český národ vezme pod ochranu Německé Říše a poskytne mu autonomní vývoj, přiměřený jeho svérázu“, ukončil tím nejen naši zoufalou nejistotu, nýbrž položil i velkorysý základ nových nadějeplných možností.

Jestliže se mi podařilo v tak velké míře získati velkomyslnost Vůdcovu a zabrániti tomu, abychom se stali národem poraženým, bylo nutno přikročiti ihned k budovatelské práci. Nový národně-socialistický princip ochrany malého národa vedoucím národem velkým měl býti teprve v praxi naplněn odpovídajícími institucemi. Poněvadž pak celková naše situace byla ještě ovlivňována zbytky napjetí česko-německého, vystupňovaného uměle teprve v posledních sto letech, uvedl jsem v život veliké úsilí, aby na základě nových poměrů byl vytvořen široce založený důstojný program česko-německé spolupráce, přinášející trvalý prospěch Říši i českému národu. Vědomí společné slavné minulosti česko-německé a přírodou daná zeměpisná poloha byly hlavními pilíři tohoto programu pokud šlo o poměr k Říši a snaha po vytvoření dokonalé národní pospolitosti, zbavené zhoubného stranictví, určovala nám směr po stránce vnitřní.

Náhlý výbuch světového válečného požáru odsunul a znesnadnil toto sotva započaté mírové budování. Řada nedořešených otázek musila zůstati vyhražena budoucímu klidnému vývoji, neboť válka přinesla jediný příkaz české národní sebezáchovy: osvědčiti se jako národ, užitečný Říši pracovním výkonem, a jako bezvadně spolehlivé zázemí. Zároveň však válečný cíl Říše, totiž spravedlivá nová Evropa, posílil nově naději, že v mírové Říši dosáhne český národ všech předpokladů šťastné budoucnosti.

Doufám, že národ ve své většině porozuměl mému vedení, neboť brzy se mohl přesvědčiti, že řada jiných malých národů zaplatila zdánlivě hrdinnější postoj obětováním celé žijící generace. Jestliže v důsledku tvrdých válečných zákonů byly i přes to ztraceny české životy, nepadá vina na hlavu moji, nýbrž těch, kdo mého hlasu nedbali.

Za dobu působení v úřadě státního presidenta nemohl jsem národu dáti nic lesklého. Údělem mi bylo zprvu říditi jeho ústup ze závratné, nikdy před tím v dějinách nedosažené plné suverenity, a později mohl jsem vyžadovati jen a jen porozumění pro naléhavé potřeby těžké války. Vše to jsem činil v nezlomné víře, že tím svému národu oddaně sloužím. V tomto vědomí jsem omlouval i ty projevy, kterými mne zloba a nevědomost lidská mimo náš domov občas vzpomněla.

Cítím jak velkým díkem jsem povinen všem, kdo ve vládě, v národních organisacích a v mém okolí byli mi oporou a prosím je v zájmu existence drahého nám českého národa, aby cestu mnou zahájenou, za každých okolností neopouštěli.

Aby to bylo co nejvíce zajištěno, rozhodl jsem se označiti osobu, která se má po mně svého času ujmouti vedení. Ze středu svých nejbližších spolupracovníků považuji na základě dlouholetého přátelského styku univ. prof. dra Jaroslava Krejčího, nynějšího předsedu vlády Protektorátu, za muže v prvé řadě vhodného k tomu, aby se stal mým nástupcem v úřadě státního presidenta, až by se tento úřad po mně uprázdnil. Kdyby z jakýchkoli důvodů nemohl úřad převzíti, přál bych si pak, aby státním presidentem po mně se stal Adolf Hrubý, nynější ministr zemědělství a lesnictví, zasloužilý představitel českého rolnictva, s nímž mne sblížila jeho naprostá oddanost mému dílu a jeho neúmorná veřejná práce.

Tak se s Vámi všemi loučím s posledním přáním, aby se můj národ mohl vítězství Říše a Evropy dožíti také jeho svého vítězství a aby jeho synům a dcerám byla dopřána šťastná a požehnaná budoucnost. K tomu nechť nám žehná Bůh.

To je stručný přehled mého působení a projev mého přání do budoucna.

V Lánech dne 18. září 1943.

Státní president Dr. Emil Hácha


Svědkové:
Dr. Augustin Popelka
Jan Fousek
Dr. Josef Kliment


KPR, T 205/43; originál, stronjopis.