Pohřební obyčeje v moravském Valašsku

Údaje o textu
Titulek:	Pohřební obyčeje v moravském Valašsku
Autor:	Matouš Václavek
Zdroj:	Světozor, ročník XVII., číslo 22. . S. 260. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	V Praze, 25. května 1883
Licence:	PD old 70

Je-li kdo nemocen, nevolají hned lékaře, nýbrž užívají rozličných domácích prostředkův. Až když má nemocný smrť na jazyku a nemůže už jísti »bílého« chleba (t. j. pekařského), teprve pošlou pro »panáčka« (kněze) a pro lékaře. Obyčejné nemoci, jimiž lid trpí, jsou dychavičnost (asthma), souchoty, »moření« a »suché vředisko«, soubor to rozličných menších nemocí.

Umírá-li člověk, nechávají ho na posteli, nebo kladou jej na zem na slámu. Aby mohl »lehněji« (lehčeji) umřiti, nikdo nemluví nebo jen šeptá. Umírá-li těžko, dávají mu černou hedbávnou šatku (šátek) na hlavu, aby dříve uviděl smrť, t. skonal.

Když umřel, otevrou okna, aby duše mohla vylítnout, umyjí ho a oblekou, zvláště do těch šatův, jež nebožtík měl nejradší; na to svážou nohy k sobě palci, podvážou bradu, a zapomněli-li zatlačiti hned mrtvému oči, pokládají na ně peníze, obyčejně dvacítku (dvacetník) nebo i čtyrku. Oči se zatlačují proto, aby nebožtík někoho z rodiny ještě nevyhleděl. Někdy dávají mrtvým zrcadlo k ústům, aby se vědělo, dýchá-li čili nic.

Někde se věří, že duše člověka zůstane v těle až do času, kdy při pohřbu vynese se truhla přes práh domu, nebo až kněz na něj shodí několik hrudek do hrobu. Zesnulý prý všecko slyší, co se kolem něho děje a povídá.

Oblečeného nechávají na posteli nebo na slámě, až se přinese truhla. Slámu pak buď spalují nebo vynášejí někam do zahrady ke plotu, aby tam shnila.

Když se přinese rakev, která bývá u chudých sbita jen z prken ohoblovaných, položí se mrtvý do ní. Pod hlavu mu dají buď hobloviny (třísky), nebo peřinku s hoblovinami, senem, sečkou (řezankou), řezinami ba i s peřím. Ruce svazují katolíci růžencem, evangelíci pentlí. Mladým lidem dávají do rukou voničky (kytičky) z rozmariny a kolem hlavy věneček taktéž rozmarinový. Mimo, to dává se nebožtíkům do ruky nějaký peníz buď dvacetník nebo čtvrtzlatník, u chudých toliko čtyrák.

Bohatším ženským dávají se také na ruce prsteny, pod ruce kapesní šátek, na uši náušnice. Kromě toho položí se jí do truhly, co měla za živa ráda ze šatstva, jako šaty, fértúšek, modlitební knížky, botky a j. A kdyby jí toho nedali, chodila by si každou noc pro to, t. j. strašila by.

Mužským dávají se do rakve boty, nebo nějaký oblíbený šat. Mrtvým dětem katolickým přinášejí jiné dítky obrázky, jež se pokládají na ně do truhličky. U katolíků hoří světlo (svíčka nebo lampička) u mrtvoly po celý čas až do pohřbu. Evangelíci augšpurského vyznání mívají obyčejně také světlo.

U evangelíků (výjimkou někde i u katolíkův, ač druhdy bylo u nich všeobecno) po dva večery příbuzní a známí u nebožtíka se modlí a zpívají písně z kancionálu, kterýž zpěv obyčejně vede »zpěvák« vesnický, někde i učitel. Zpěváci častují se kávou a pivem nebo kořalkou.

Kdo z příbuzných nebo ze známých přijde se na nebožtíka podívat, dotkne se ho rukou (pohladí ho dvěma prsty), aby se mu »nepředstavoval«.

Pod mrtvolu dává se plachta, kterou se potom, když se truhla zavírá, přikryje nebo zaobalí. Nahoře přikryje se ještě túlem (tylem), kterýž nechávají trochu po stranách rakve viseti. U svobodných je túl buď modro-, zeleno- nebo červenokvětovaný, v rozích jsou »voničky« z »krušpánku« (zimostrázu). U hrobu se truhla pootevře a túl se do ní prostrká.

Někde zatlukou dospělého hned do truhly, někde až před pohřbem, někde pak, jakož i jinde na Moravě, zatloukají rakev až u hrobu. Za starších dob nosívali mrtvoly k hrobu v otevřených rakvích, víko se dalo až u hrobu.

Když vynášejí mrtvého přes práh, položí ho třikráte na něj, jako by se nebožtík s domem loučil. Dříve zpěvák vesnický loučil se ve jménu nebožtíkově s každým téměř předmětem, který je v domě, ve dvoře a na zahradě.

Nesou-li nebo vezou-li mrtvolu přes pole do vesnice, kde je hřbitov, nebo až do města, průvod zpívá písně, jež předzpěvuje zpěvák, vůdce průvodu, jímž někde bývá »zvonař« (zvoník). Obyčejně však je zpěvákem »družba« svatební, pro něhož si někdy i do druhé vesnice pošlou. Když vyšli za dědinu nebo na hranici obce (katolíci se zastavují buď u kříže neb u boží muky), zpěvák »odprášá se« (odprošuje) ve jménu mrtvého, aby mu odpustili, čím se proti komu provinil, což činí do třetice.

Na rakvi je u katolíků kříž s »panbíčkem«, u evangelíků augšp. vyznání pouze kříž, buď namalovaný nebo z papíru, nebo z »lajstní« (deštic), u evangelíků helv. vyznání je kalich. Mimo to jsou u evangelíků po stranách truhly průpovědi z písma nebo toliko »s Bohem, přátelé«, »s Bohem, manželko«, a j. Mrtvolu nesou buď na marách nebo ji ze vzdálenějších míst přivážejí na voze. Chasníka nesou děvčata (družičky), děvčici nesou chasníci (mládenci). Na rakve svobodných kladou věnce z krušpánku, rozmariny, myrty, mateřídoušky; novějšího času i věnce dělané (umělé). Nyní se dávají věnce i starším osobám.

Po pohřbu svobodných scházejí se mládenci nebo družky a příbuzní do hospody, kdež se odbývá nebožtíkova svatba. Jídla si přinesou již z domu. Nápojem bývá z pravidla »zhřívanica« t. j. zhřívaná kořalka čili valašský čaj, který se takto dělá: upálí se cukr, do něho se dá rozemleté skořice a hřebíčku, pak se do toho vleje bílá kořalka a zamíchá se. Mat. Václavek