Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Zbabělí

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
180.?	Zbabělí	Návrat (Jubilejní)

Údaje o textu
Titulek:	Zbabělí
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70

I.

V posledním pekle, kořist utrpení,
jež také třtinu časem zocelí,
dnem oslepeni, nocí pokořeni:
tak do věčnosti trpí zbabělí.

Uhýbá ještě nejisté jich oko,
rty váhavě se chvějí bázlivé.
- - A tu dál trpí; ač jsou přehluboko,
šum pohrom všech tu slyší nejdříve.

A pak to sviští jako rána biče,
Žeň tragickou svou mdlobou zaseli.
Had u jich prsou vždy se zvedá syče,
by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“

A oni v studu svoji hlavu sklání.
Jsou v posměch peklu, které trpěli.
Had u jich prsou syčí bez ustání:
Zbabělí! Třikrát zbabělí!

== II. ==
<poem>
Kdo couvli malodušni, bez odvahy,
jež plachá bázeň schvátila jak mor,
kdo zalekáni před volnými svahy
svrženi byli s nebetyčných hor,

kdo složili své ruce v malomoci,
by sekeru jim v hrdlo vložil kat,
jsou v posměch dni a k povržení noci.
Vteřiny pálí. Přestaňte už lkát!

A nelitujte! Trest to za jich vinu.
Svým pravnukům svit slunce zastřeli.
Vložili hanbu v nitra svojich synů.
Zbabělí! Třikrát zbabělí!

== III. ==
<poem>
Čekají jiní, že se vrátí chvíle,
již propásli v své bázně závrati.
Horečná lítost hledá zašlé cíle.
Nadarmo. Zašlo. Už se nevrátí - -

Nepřijde chvíle, kdy se třásly ruce,
když kázala čin doba pohnutá.
Horečná lítost vzpomíná teď v muce.
Čekejte! Darmo! To je pokuta!

Jich nelitujte šíleného hoře.
Svým pravnukům svit slunce zastřeli.
Váhání jejich rozlito jak moře.
Zbabělí! Třikrát zbabělí!

== IV. ==
<poem>
Kdo váhali svých otců hanbu mstíti,
jho nesli dál a beze studu už,
kdo učili své děti vrahy ctíti
(zem' s miliony, kde nežije muž!),

kdo sčítali a počítali plaše,
zakřikli ruku, která chtěla bít:
prokleté třikrát zbabělosti vaše!
Vteřina žádná neposkytni klid!

Nechť noha pána šlape vaši šíji,
nechť plivnutím on ráčí poctit tvář!
Kdož z tragedií přešli v komedii:
Odhoďte lhavou svoji svatozář!

A vaší žízni nenapadni rosy,
pot hrůzy pijte svojem na čele.
Buď kletá země, zbabělce jež nosí,
a matka, která rodí zbabělé!

== V. ==
<poem>
Než zbabělci svou bídu maskovali
přílivem hladkých, pěkně znících slov,
filosofovat zdárně počínali,
odívat květy pěknými svůj rov -

Tisíci hesly kryli svoji bídu
a věty jsou, jež k spánku konejší.
Tisíci hesly lichotili lidu.
Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější!

Sugesce jejich hanbu cítit brání.
A pro posměch stud byl jim staletý.
Had u jich prsou syčí bez ustání:
Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý!

== VI. ==
<poem>
Tak daleko šla zbabělost jich marná,
tak ničemně se zvrhl jejich cit:
když kácela se jejich robotárna,
zdi snažili se její zachytit - -

Oh, slabé jejich ruce nezadrží,
co rozdrtiti chvíle přichvátá.
Děcko chce příval zadržeti strží
a blázen cestu, jíž jde odplata.

Sem nepřiletí míru holubička,
sem nepřinese svěží ratolest.
Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka.
Chcete-li, plačte; všechno marno jest.

Zlověstný vítr po doubravě hučí.
Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti.
- - Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí,
a třikrát klet, kdo dá se mučiti!

Vlkoviny, léto 1906.