Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Slovo úvodní k prvému vydání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slovo úvodní k prvému vydání
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: Ceska-poezie.cz
Vydáno: Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence: PD old 70

Přejal jsem titul z Hálka, dav mu smysl jiný. Napsati pendant k Hálkovým pohádkám, nebyl by úkol umělecky nevděčný; mnoho se změnilo v našem životě vesnickém za skoro čtyřicet let. Má kniha zabývá se příliš thematy, přesahujícími vymezený látkou rámec, aby mohla býti takovým pendantem; co bylo tam úkolem jediným, stalo se zde jedním z úkolů. Ani v oddílu užším nekryje se můj program s Hálkovým; pokud a v jakém směru, pozná čtenář snadno. Kromě toho spojuje kniha osudy individuelní s kolektivními; s pohádkami naší vesnice podává v skizze pohádku autorovu. Mohl jsem se tomu vyhnouti a snad by bylo efektnější, mlčeti o hořkých chvílích, o dnech zklamání, o krisích pochybnosti. Nazvalo by se to stylisovati osobnost a vše by tím bylo řečeno. Myslím však, že nemám práva zamlčovati, co bylo, třeba bych tím rušil účinek. Úspěch získaný za cenu neupřímnosti nebyl by hoden úsilí. Je-li co na mé práci řady let, je to, že jsem ji podnikal po všech těch zklamáních, hořkostech, pochybnostech. Má víra neměla ilusí; čekal jsem vše, co přišlo. Netajil jsem si risika. Můj úkol byl bíti se za mnohé, co dnem zapomínáno, proti mnohému, co dnem ctěno. Kdyby to bylo vše; ale věděl jsem, že není také genru nebezpečnějšího pro umělce, že není moře, kde by bylo více úskalí. Ztroskotal jsem? Otázky nezodpoví malý dnešek uražených ješitností, špinavých intrik a stranických zaujetí ve smyslu nejhorším. A jsou ostatně chvíle, kdy nutno vydati se do ztroskotání.

Taková chvíle je dnes. Neběží o to, abych přesvědčil toho či onoho z těch, kdo vědí, co si mysliti o autoru, než vzali do ruky jeho knihu; kdo se k němu nepřiblížili a nepřiblíží a kdo nevidí vidouce. Běží mi o ty, kteří přicházejí nehotoví a přístupní; běží mí o příští generace. Nepřesvědčím-li a nezískám ty, čeho jsem docílil? A nebylo okamžiku, kdy by bylo vše tak diskreditováno; nacionalismus je skoro příhana; politika něco, nad čím se krčí rameny. Touha po národní samostatnosti něco, več se nevěří a co se necítí. Mládež mezi doktrinářstvím a cynismem, není-li vůbec lhostejná – toť nebezpečí, které hrozí. Je čas mluviti; a tak podávám svou knihu, třeba bych věděl, že by poslední oddíl mohl býti jaksi úplnější. Snad bude příležitost spraviti tento nedostatek; váhati s publikací proto jsem nechtěl. Je lépe nemluviti plynně než v chvíli kritické mlčeti. Nechci, abych musil si vytknouti sám, že mé mlčení, má passivita jakkoli přispěla k žalostnému vývoji národních a kulturních našich poměrů. Neúspěch je méně trpký, vykonalo-li se vše. Věc vítěze líbila se bohům, věc poražených Katonovi. Ale jak je hořké opakovati si: kdybys byl mluvil tehdy ...

Podávám svou knihu, doprovod a glossy k událostem posledních let, trochu jejich historii. Něco dat, kde jich není v knize: Z prologu prvá báseň pochází z počátku 1905, druhá z 1908. „Prvé intermezzo“ z 1904 - 1907, „Druhé“ z 1907 - 1910. „Pohádky z naší vesnice“ kromě „Ballady“ (1901) a „Písně“ (1907) z 1909 - 1910. V „Listech z kroniky“ najde čtenář dvě „pohádky z naší vesnice“ z roku 1908 (listopad). Plán se však změnil a ponechal jsem básně raději v „Listech“.

Zde v úvodu chci zařaditi báeň, která dobou svého vzniku by patřila do „Satir a sarkasmů“. Je to „Píseň vojenská“, vzniklá za případu Žilákova a publikovaná později v Neumannových „Letácích“, kde konfiskována. Dne 4. prosince 1905 podal posl. J. Černý na říšské radě interpelaci pro tuto konfiskaci, kde báseň uvedl v plném znění. Zní:


Ponuře na mne dneska zírá
šavlička pana oficíra.
Ponuré řinčí šavle pěkné.
Což náhodou-li trošku sekne?
- Jdem' v řadě, jdem' v řadě, jdem' v řadě! -
Šavličky mají různé chutě,
vzbouří se z čista jasna krutě.
S obzvláštní vervou, vzácný pane,
vrhá se šavle na bezbranné.
- Jdem' v řadě, jdem' v řadě, jdem' v řadě! -
Zle, vnikne-li věc do ulice!
Komando přijde. Zastřelit se!
Zítra jsou vlny rozčeřené.
Pozítří vše se zapomene.
- Jdem' v řadě, jdem' v řadě, jdem' v řadě! -
Vše vyšetřeno, rozsouzeno,
a všechno správným nalezeno.
Parlament líně oči mhouří:
To tak, když se šavle vzbouří!
- Jdem' v řadě, jdem' v řadě, jdem' v řadě! -


Báseň je z mých nejstarších tohoto genru a snad nebude pro někoho bez zájmu čísti ji aspoň zde.

A posléze: psal jsem své předmluvy, pokud jsem je psal, pro neznámé snad druhy mezi čtenáři. Třeba mezi čtenáři budoucnosti. Nemohu předpokládati existenci takových jako kterýkoli jiný autor? Má to snad pro ně zájem slyšeti několik důvěrných slov.

Na neštěstí slýchají vždy tací, kterých jsem neoslovoval. Nechať se uklidní; není jim opravdu nutno čísti mých předmluv, ježto nejsou pro ně; k polemikám mají mé dílo. Uznají ostatně laskavě, že třeba bych mohl volit jiné cesty, abych hovořil s čtenářem dneška, bylo by snad velmi těžko mluviti s čtenářem budoucím, nemám-li záruky věku biblického. A je snad mé právo, počítati na více než několik let?

Pro případ nejhorší běží zde o něco málo místa, zaujatého jakousi zbytečností autorského optimismu; kolik zbytečností se u nás roztahuje tak bohopustě, aniž to koho uráží!

19. února 1910.

VIKTOR DYK.