Pohádky a pověsti/O brněnském vodníkovi

Pohádky a pověsti
	O brněnském vodníkovi	O třech princeznách

Údaje o textu
Titulek:	O brněnském vodníkovi
Autor:	František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 3–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po císařské silnici stoupal za parného červencového odpoledne statný muž, nesa přes krátkou kazajku napěchovanou brašnu. Byl to úřadní posel Vávra, jenž právní listiny na hrad pražský donášel.

Došed poličské „Zavadilky“, se zalíbením pohlédnul na houpající se chumáč hoblovaček, setřel s čela řinoucí se pot, oprášil střevíce i punčochy a vstoupil do krčmy. Mohl se zastaviti již leckde na posilněnou, proč by však nevyčkal: poličští vařili pivo jako malvaz, a k čemu si od úst utrhovati?

Zasednul za dubový stůl u dveří a pochutnávaje si na chladivém moku, zadumal se v upomínky na opuštěnou domovinu. „Ty milý Bože! jak perný je ten groš za poseláctví, a člověk stále vězí v nebezpečí. Co by si počala osamělá žena a malí caparti?! Inu, co platno: na panské práci jako na robotě.“

Odpočinuv si, připravoval se na cestu; tu však od jiného stolu byl otázán, kam že jej cesta vede?

„Do Prahy!“ zněla odpověď.

„Hleďme, jdu také do Prahy. Což, abychom šli společně?!“

Posel přeměřil mluvčího v zeleném šosáku od hlavy k patě. Nebyl žádný ošusta a z očí hledělo mu dobrotisko; nebylo tedy příčiny zamítnouti společníka.

„Buďsi tedy, platí.“

„Platí! A zítra do Prahy.“

„Jak? Zítra?“ překvapen divil se Vávra, „mněl jsem, že půjdeme dnes. Pak neplatí! — S Bohem!“

„Nic s Bohem! Sem za stůl. Znám bližší cestu a přijdeme zítra do Prahy v čas.“

Cizinec mluvil tak přesvědčivě, že nevěděl posel, co dělati. Venku parno nesnesitelné a zde ve chládku při pintě poličského tak svěže příjemno. Ostatně zameškaný čas za ranního chládku dostihne, přivstaneli si časněji.

„Ať mne rarach, nedíte li pravdu! Stálo by mne to chlebíček. Než, pro dnešek jsem váš.“ Usedli, popíjeli. Cizinec byl nějaký písmák, jak hezky dovedl hovořiti. A tak za řeči noc nadešla, než se kdo nadál.

Slunéčko bylo již dosti vysoko, když se druhého dne Vávra z dřímot probíral a na to cizince k odchodu měl; ale ten byl jako z ocele. Času prý dosti, vyjdou-li po poledni.

Rozpaky poslovy rostly každým okamžikem. Co dělati? Snad že již v čas ani nedorazí na místo. Půldne to tam; zbývají jen dva dni na cestu, a do Prahy mimo odpočinek nejméně dvacet hodin dobrého chodce…

„Buď bez starosti,“ chlácholil jej cizinec usmívaje se; „na spasení duše tě ujišťuji, že dorazíme v čas. Jen směle věř.“

Vávra nedůvěřivě hlavou kroutil, pomoci ani rady sobě nevěda. Tolik zdálo se mu jasno, že na vůli cizincově záleží vyřízení jeho poselství. Nedovedl mu jaksi odolati a uznával, že nezbývá, než opět čekati a použiti té prožluklé nejkratší cesty.

Ale jak se vedlo ráno, také bylo i odpoledne a takým byl též druhý den; cizinec dovedl zdržeti posla přes veškero zapřísahání se až do dne, kdy měly býti spisy v rukou kanceláře komory královské. —

Vávra si třetího dne přivstal a žadonil tak vřele i snaživě, že konečně průvodce svého k cestě naklonil. Tento zaplatil řád obou skvěle, a oba s krčmářem se konečně rozžehnali.

Cesty ubývalo v milém hovoru velmi rychle; zdálo se, jakoby jakous tajemnou mocí byli unášeni. Ale přece nešlo Vávrovi na rozum, že by do večera na místo mohli doraziti.

Urazili hodný kus cesty neznámými krajinami, ani najednou stanuli u břehu široké řeky. Vávra se rozhlednul a leknutím div neklesl.

„Vltava! Praha!“ zvolal překvapen.

Společník se jen sebevědomě usmál, vida překvapeného posla.

„Ano, Praha, kamaráde! Vidíš, brněnský vodník nelže.“

Nad tímto vyznáním Vávra skoprněl. Kolena se mu počala třásti, zuby jektaly, ba zdálo se, že zůstane na místě tuhý.

„Chval každý duch Hospodina! Tedy hastrman!“ namáhavě ze sebe vypravil. „Panno Maria Celská, nedej… ach, a z levého šosu kape mu voda!“

„Buď beze strachu,“ konejšil ho zelenokabátník; „k tobě nemám práva a viděls také, že jsem ti nakloněn. Jdu pražskému vodníkovi ku pomoci. Chceš-li, pozoruj. Krčmáře ode mne pozdrav.“ Po těch slovech vodník ve hlubině zmizel.

S poslem točil se celý svět. Tolik se upamatoval, že z Poličky teprve ráno vyšli, a v poledne již je na místě. Požehnal se znamením svatého kříže, by všecko zlé od něho ustoupilo, a modlil se na poděkování, že jej hastrman někde do vody nezatáhl. „Hle, ta panská služba, samé nebezpečí. Bože, opatruj ženu, děti…!“

Stál tak na mostě chvíli, an tu proti němu jede mladík brodit vraníky, vesele si při tom zpívaje a hvízdaje.

Dobrák Vávra chtěl neštěstí odvarovati.

„Příteli, radím ti, bys dnes ve Vltavě nebrodil, chytí tě vodník, a živ se nevrátíš.“

„Nehas, co tě nepálí, vandráku; Vltavan se vody neštítí, leda teče-li mu do bot. S bohem, kmotře!“ zvolal a stisknuv bosýma nohama vraníka, již byl ve vodě.

Posel jej opět a opět varoval, ale nic na plat. Polo se strachem, polo s nadějí očekával tedy, co se bude díti.

Jezdec pokojně brodil a vesele si při tom hvízdal. Pojednou vztýčili koně hlavy a počali nepokojně frkati. V tom i jezdec se vzchopil a stoje na hřbetě koňově, napnutě zrak do vody upíral — s hrůzou spatřil tam vodníka. Uniknutí bylo povážlivé a rada drahá. Skákaje hbité s koně na koně hleděl takto se dostati ze spárů ďábelských. Ale vodník s báječnou obratností si počínaje, jezdce konečně unavil a dostav se mezi koně, za nohu jej uchopil a v okamžiku zmizel s ním v tůni.