Pohádky (Tuček)/Tajemná kniha

Pohádky Karel Vilém Tuček
Sirotek	Tajemná kniha	Potrestaný lakomec

Údaje o textu
Titulek:	Tajemná kniha
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 58–64. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V hustém lese „na podhradí“ stávala myslivna. V té bydlel starý lesník Jaroš. Měl synka Jaromíra. Miloval hocha velice, kromě něho nebylo mu na světě nic tak milého, jako veliká kniha, v níž nejraději čítával. Nebylo dne, aby nebyl pohlédl do knihy, z níž často synkovi svému mnohé předčítal.

Byla to kniha velmi poučná. Z ní naučil se starý Jaroš hovořiti se zvířaty i rostlinami, rozuměl zpěvu ptačímu i bzučení hmyzu; uměl na vlas pověděti, bude-li jasno, nebo přijde-li déšť, věděl, která mračna přivodí bouři, která krupobití — všecko z veliké té knihy.

Aby se i Jaromír v knize té čísti naučil, bylo největší péčí otcovou. Proto záhy k tomu synka vedl. Ukázal mu kdysi vadnoucí keř, skloněné jeho větve a vysvětloval, to že prosí ten keř, aby ho člověk zbavil škůdce. Vyňav pak nůž, ořezal Jaroš suché větve, očistil keř od hmyzu a pravil: „Za několik dni půjdeme opět kolem a uvidíš, jak nám bude keř děkovati.“

Hoch byl žádostiv.

Když potom podruhé šli kolem, zelenal se keř, vysýlal do výše letorosty a nasazoval novo pupence.

„Vidíš,“ pravil Jaroš, „to nám děkuje že jsme ho uzdravili. Byl nemocen, chřadl, teď jest zdráv!“

Jaromír pochopil.

Přišli dále. Tu poletoval nad nimi pták i šveholil neustále, ale nějak podivně. Jaroš se zastavil, naslouchal i poučoval hocha: „Má na blízku mláďata i vybízí nás, abychom tudy nechodili a ptáčky mu neplašili. Pojďme odtud!“

Když potom za některou dobu tudy se ubírali, spatřili téhož ptáka, an učí mláďata létati. Byla to podívaná. Nejprv roztahovalo mládě nad hnízdem křidélka, pak se vznášelo kolem hnízda, potom i na větvičku se spustilo a s jedné na druhou poletovalo. Starý pták neustále švihlal.

„To poučuje mladého,“ vykládal synkovi Jaroš. „Kdo ptákům ubližuje, hřeší.“

Jindy upozorňoval synka na šepot studánky a učil ho, aby rozuměl tomu šepotu, zrovna jako bublání lučního potůčku.

Jaromír obé brzy pochopil. Kdykoli se lučinou ubíral, pokaždé naslouchal hovoru, jejž se studánkou vedl potůček. Vypravovaly si, jak rády skytají občerstvení lidem, zvířatům i rostlinám, šepotaly si, jaký to blahý a krásný úkol oběma vykázán i těšily se, že jen k tomu jsou, aby dobře činily, libovaly si, že se v čisté hladině jejich obloha zhlíží.

Jaromír byl hovorem studánky s potůčkem velmi potěšen i poučen. Umínil si, že se rovněž vynasnaží, aby každému dobře činil a nikomu neškodil.

Kdykoli popatřil Jaromír na včelku pracující, zaslechl v bzukotu jejím naučení: „Hleď, hochu, co svou pilností vytěžím, nespotřebuji pro sebe, ale dávám zásoby své lidem. Buď pracovitým a spořivým, jako já, malá včelka pracovitou a spořivou jsem; buď dobročinným, jako já dobročinnou bývám! Jestiť mi věru nejsladší odměnou za práci mou a strádání, že hlavně nemocným a trpícím úlevy a zotavení poskytuji sladkým výrobkem píle své, že i mrtvým poslední přináším dar — voskovici, při jejímž svitu lidé nábožní modlitby k nebesům vysýlají.

Někdy zastavil se Jaromír u mraveniště a nelitoval toho. Malí mravenečkové nejen, že mu vypravovali, ale též mu ukázali, jak buduji své stánky, jak jedni druhým v práci pomáhají, jak se v boji proti nepřátelům vzájemně podporují.

Po častém poučování, jakéž udílel otec Jaromírovi, vyznal se hoch brzy ve čtení drahocenné knihy a nebylo posléze místečka, aby nebyl na něm Jaromír činil důležitá pozorování. Všeho si všímal, všude se něčemu přiučoval. Za krátko dovedl rozmlouvati s rostlinami, zvířaty, ba i ze skal a kamenů vyčetl mnohá poučení.

Jednoho dne zavolal otec Jaromíra a pravil mu hlasem valně osláblým: „Cítím na sobě, že dnů života mého jest na krátce. Bůh mne k sobě volá. I žehnám ti, milé dítě. Naučil jsem tě čísti ve knize, nad niž není lepší ani dražší, aniž kdy bude. Važ si knihy této, a poučení, které ona chová, vynakládej k dobrému. Buď s Bohem!“ —

Krátce potom oplakával Jaromír smrť drahého otce. Bylo mu pak též opustiti otcovský dům. Zbyla mu sice mnohá po otci památka, nejvíce však si vážil drahocenné knihy, v níž ho byl otec čísti naučil. Umínil si, že se knihy té nikdy nezbaví.

Zašel do světa, aby si vyhledal užitečnou práci a poctivým aby se živil výdělkem.

Na své cestě ocitl se v městě, kde panoval veliký zármutek. Jeden z nejváženějších měšťanů, veliký dobrodinec chudého lidu, těžce onemocněl. Trpěl hroznými bolesťmi, že tělem sotva pohnouti mohl. Kdož ho znali, velice ho litovali, ale nebylo nikoho, kdo by byl mohl ubohému pomoci. Tu přišel Jaromír a v známé nám knize dočetl se prostředku, jehož k vyléčení nemoci s prospěchem lze použíti. Vyšel pak s některými obyvateli za město, tam, kde na úpatí hory vytryskoval pramének vody, vyznačující se neobyčejnou teplotou. Jaromír přítomným poradil, aby nemocného ve vodě té koupali.

Uposlechli rady jeho, a hle, za krátko byl churavý úplně zdráv.

Měšťané i uzdravený poptávali se po Jaromírovi, aby se mu za výtečnou jeho radu odměnili, ale Jaromíra tu nebylo. Aniž by byl žádostiv odměny nebo díků, ubíral se šlechetný hoch cestou dále. Po krátkém čase přibyl do krajiny, kde lidé hladem a bídou mřeli.

Setkával se s lidmi tváří vpadlých, s postavami zmořenými a zuboženými. Dověděl se, že tam předešlého roku panovala hrozná neúroda, že se lidu nedostává práce, tudíž ani výdělku, a proto že hlady zmírá. I zželelo se Jaromírovi trpících a rád by jim byl pomohl. Vzpomněl si na svou knihu. Brzy z ní vyčetl, že celá krajina bohatá je drahými kameny. Svolal lidi a jal se s nimi hledati roztroušené poklady. Na polích, ve skalách, v potocích — všude jich byla hojnosť.

Bylo po nouzi. Ubozí, hladem trpící obyvatelé zašli s nashromážděnými drahými kameny do města, kdež je u klenotníkův dobře zpeněžili. Od těch dob až po dnes zabývají se lidé v té krajině hledáním a broušením drahých kamenů. Zásluha to Jaromírova.

Tak prošel osiřelý hoch celou vlasť křížem; všude radil, všude pomáhal. Divili se lidé moudrosti jeho a kdožkoli byl v nesnázích, uchýlil se o radu k Jaromírovi, který se posléze usadil v úrodné krajině, kde vlastním přičiněním zřídil velikolepé závody a zaměstnával na tisíce dělníků. Kdož ho znali, milovali jej pro jeho výborné vlastnosti.

Jaromír měl u veliké vážnosti knihu, ve kteréž ho byl otec čísti naučil. Čítal v ní stále a jiné z ní čísti učil.

Podnes leží tajuplná ona kniha před námi otevřena. Kdo jako Jaromír z knihy této čísti umí, prospívá nejen sobě, ale i veškerému světu.

Nuže, která to jest kniha? — Stojíť kdesi o ní psáno:

„Jestiť jedna velká kniha
bez omylu, bez vady,
a ta velká, svatá kniha
sluje — kniha přírody.

Čítej pilně v knize této,
máš-li srdce citelné;
písmo její jesti těžké,
ale přece čitelné.“