Pohádky (Tuček)/Smutné vánoce

Pohádky Karel Vilém Tuček
Hrozný sen	Smutné vánoce	Zlatý zámek

Údaje o textu
Titulek:	Smutné vánoce
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pohádky. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 12–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl štědrý večer. V nízké, osamělé chatrči seděly za stolem dvě dítky, bratříček a sestřička. Očka jejich byla uplakána: měly chudinky smutný štědrý večer. Na stole bylo prázdno, ve světnici zima a mysl dítek byla velmi sklíčena.

Kdežto jiné dítky o štědrém večeru se radují, měly opuštěné dítky v osamělé chatrči veliký zármutek; doprovodilyť matinku téhož dne ku hrobu a byly tudíž v pravdě opuštěny. Nevěděly, kam se nyní obrátit. Tatíčka jejich kryl dávno již hrob a matinka dlouho byla nemocna. Obě dítky, devítiletý Jeníček a sedmiletá Aninka den co den chodily na jahody a na houby do lesa, načež obé v městě prodávaly a za stržené peníze sobě chleba a matince léky opatřovaly. Ale když přestaly růsti jahody i houby a nastal studený podzimek, neměly dítky od čeho živu býti a zadlužily se.

Na blízku chaloupky jejich bydlel zámožný muž, který lidem půjčoval peníze, ale za to musili mu dlužníci mnohem více opláceti, nežli kolik jim byl půjčil. Lidé v okolí jmenovali ho obyčejně lichvářem Vydřiduchem.

Kdo byl dlužen Vydřiduchovi, byl k politování. Lichvář ten nedbal nemoci, ni chudoby lidí, nýbrž usiloval o zaplacení a kdokoli mu nebyl s to zaplatit, tomu odňal oděv, nářadí, peřiny, ba i obydlí.

Jeníček a Aninka byli rovněž u Vydřiducha několikráte pro peníze, pokud ještě malinka na živu byla. Za to musila mu nemocná upsati svou chaloupku, totiž slíbiti mu, že si tuto může přivlastniti, kdyby mu dlužnice v čas nezaplatila.

To věděly dítky, neboť jim to byl Vydřiduch několikráte na paměť uvedl. I bály se, že je necitelný lichvář z rodného domku vyžene a proto byly velmi smutny.

Ve světnici hořelo sporé světélko. Jeníček totiž slil ještě zbyteček oleje do kahance, upletl z několika nití knot a připravil tak světélko. Avšak do kamen nebylo co přiložit, a obě dítky chvěly se zimou.

Na okna místy papírem zalepená dopadal sníh v hustých chomáčích, a štěrbinami fičel ostrý vítr.

Když tak dítky hodnou chvíli seděly, aniž by byly slova promluvily, zaslechly kroky. Obě se zachvěly. Aninka přiskočila k bratříčkovi a přikrčila se k němu, jako by se zaň skrýti hodlala.

Však v tom okamžiku otevřely se již dvéře a v nich objevil se — Vydřiduch.

„Aj, což jste se ještě nevystěhovaly, cikáňata?“ zvolal zlostně. „Hned se mi odtud kliďte. Nechci vás tu déle míti. Zaplatit nemůžete, tudíž se stěhujte!“

Surový lichvář nevyčkal ani odpovědi ubohých dítek, jež právě ručinky sepjaly, aby necitelného boháče za slitování poprosily, nýbrž chopil je za ruce a vyvedl ven, kdež se sníh hrozně chumelil a větrem hnán veliké závěje dělal.

Jeníček pojal Aninku za ruku a odváděl ji z chaloupky, kde se obě dítky byly zrodily, kde jich tatíček i matinka byly zemřely a kde až po tu chvíli pro rodiče své byly truchlily. S pláčem odcházely odtud, protože je necitelný Vydřiduch vyhnal. Šly, aniž věděly chudinky kam. Slzy přimrzaly plačícím na tváře, a přece těšil Jeníček sestřičku, řka: „Neplač, Aninko. Tatíček i matinka pohlížejí zajisté na naši bídu s nebe a poprosí Boha, aby se nás ujal.“

„Ale kam půjdeme?“ tázala se plačící dívka.

„Půjdeme, kam nás oči povedou!“

A šly.

Šly již hodný kus cesty a na chaloupku se již ani neohlédly.

Aninka byla namáhavou chůzí velice zemdlena a zimou tak zkřeklá, že nemohla dále jíti. Rovněž i bratříček její byl příliš unaven.

Dítky klesly do sněhu. —

*

„Aj, jaký to krásný dům!“ zvolala udiveně Aninka.

Obě dítky se zastavily a pohlížely se zalíbením na veliký, nádherný palác, který před nimi se vypínal. Kolem paláce prostíral se utěšený sad, plný růží a jiných krásných květin. Libá vůně rozšiřovala se odtud daleko po okolí.

Dítky byly v udivení a nevěděly, nač mají dříve pohlížeti.

V tom, co tak stojí před palácem, vyskytl se tu, aniž věděly dítky jak, krásný pacholíček.

„Jak jsem rád, že vás tu nalézám,“ pravil. „Rád bych vám ukázal vánoční stromek. Pojďte se mnou!“

Aninka a Jeníček nevzpamatovali se ještě z prvního svého překvapení a již tu bylo druhé. Oba nebyli ani s to, aby slova promluvili. Do skvostného paláce nebyly by se opovážily dítky vejíti. Protož byly radostně překvapeny, když tu sličný a bohatě oděný Vašíček je tam uváděl.

Sotva že překročili naši sirotci práh skvostné budovy, zaslechli hudbu líbeznou a zvučný zpěv. Jeníček poznal ihned nápěv známé písně vánoční: „Narodil se Kristus Pán.“ Jenom že se mu zdál zpěv z paláce zaznívající mnohem krásnějším, než jaký byl kdy před tím slýchal. V předsíni, kam byly dítky v průvodu přívětivého pacholíčka vkročily, byly prostřeny pestré koberce a po stranách rozestaveny vzácné květiny s vonnými květy.

Se stropu visely drahé svítilny. Ani Jeníček, ani Aninka neviděli nikdy před tím takové nádhery.

Provázející pacholíček pobízel dítky přívětivě, aby ho následovaly a ničeho aby se nebály, aniž ostýchaly.

Osiřelé dítky zapomenuly té chvíle na své neštěstí i na svou opuštěnosť, nevzpomněly ani nelidského Vydřiducha, ani rodné své chaloupky, ale pohlížely v udivení na krásu nikdy před tím nevídanou a kráčely mlčky za milým průvodčím. Konečně ocitly se ve velikém večeřadle, kdež plálo na tisíce světel. Uprostřed stál ohromný vánoční strom, ověšený dary všeho druhu.

„Hle, toť váš strom vánoční!“ zvolal mladistvý průvodčí a zmizel zrakům dítek.

Tu bylo prohlížení. Na stromku bylo množství věcí krásných a drahých.

„Kde to jsme?“ zašeptalo děvčátko, tulíc se k bratříčkovi. „Pociťuji v srdci velikou radosť!“

„Rovněž i já, milá sestřičko!“ odvětil Jeník. Chtěl ještě dále mluviti. V tom otevřely se na protější straně veliké dvéře a jimi vstupoval zástup zpívajících andělův. Jeníček i Aninka padli na kolena a sepjali nábožně ruce. Zdálo se jim, že jsou v nebi. Pociťovali v srdcích svých nesmírnou rozkoš. Tu přistoupil k nim jeden ze zástupu andělův. Dítky poznaly v něm vlídného průvodčího. Anděl promluvil k dítkám hlasem nad míru líbezným: „Bůh náš nejsvětější patřil na vaše utrpení, bídu a trápení. I vysvobodil vás. Ejhle, zde se nalézáte poblíž rodičů svých!“

A vskutku. Dítky se ohlédly a spatřily před sebou otce i matku. Nedá se ani slovy vylíčiti, jak radostné to bylo shledání. Dítky objímaly rodiče a rodiče dítky. Jediným přáním obou dítek bylo, aby se nemusily nikdy s rodiči rozloučiti.

A nerozloučily se nikdy již s nimi. Pán Bůh vyslyšel totiž nábožné modlitby obou sirotkův a povolal je k sobě na věčnosť, kde spravedliví věčně se radují. Byliť Jeníček i Anička s rodiči svými v nebi.

*

Následujícího dne po onom štědrém večeru nalezli lidé, jdoucí z kostela dvě dítky ve sněhu zaváté. Poznali v nich sirotky, Jeníčka i Aničku. I vzali těla jejich a uctivě na hřbitově pochovali.

V týž den nalezeno též mrtvé tělo Vydřiduchovo. Lichvář ten, o němž známo bylo, že mnoho peněz doma přechovává, byl přepaden loupežníky, kteří vše co měl, mu pobrali, k smrti ho ubili a tak ztýraného ležeti nechali. Hladoví vlci roztrhali pak umírajícího Vydřiducha. Tak ztrestal Bůh ničemníka, který utiskoval vdovy a sirotky, a odměnil opuštěné, trpící dítky.

Bůh dobré odměňuje a zlé tresce.