Pohádky (Milota)/Skalníkovo štěstí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Skalníkovo štěstí
Autor: Jan Milota
Zdroj: MILOTA, Jan. Pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 26–40.
Licence: PD old 70

Nedaleko vesnice je skála. K ní krčí se jako hnízdo velmi chatrný barák, jehož střechou slunce svítí do vnitř na mnoha místech a jehož dvě nepatrná okénka jsou zalepena papírem. V tomto baráku zůstává skalník, ale o své obydlí se pranic nestará; a když mu žena předhodí, že ta barabina jim jednou na hlavy spadne, tu se zasměje a zanotuje:

„A když spadne, bude dole,
odstěhujem se do pole.“

Skalník je líný, nejraději leží; v létě ve stínu za svou roztrhanou chalupou, v zimě u kamen na lavici. Vždycky ho vidíš s dýmkou krátkou v ústech, an pomalu pokuřuje; nemá-li dýmky mezi zuby, můžeš směle hádati, že si ji nacpává… Má několik umouněných, chatrně oblečených dětí; rád je vidí kolem sebe, když si hrají, nebo když s velikou chutí svoji denní bramborovou polívku jedí. Když vsak není ani té, ba ani soli v celém baráku, když žena hubuje, a ta ubohá drobotina hladem ztrácí chuť i ku hraní: tu vidí skalník, že je zle, že mu již nouze kouká okénkem do světničky. Máť on dobré srdce, a toho nemůže přes ně přece přenésti; chvilku sebou nepokojně vrtí, jako ten, koho znepokojují mouchy, a konečně pomalu vstane. Slunce překrásně svítí, a den je zrovna k pomilování. Skalník vezme své kladívko, jde pod skálu; tam si na jeden kámen sedne a na druhém tluče kamení „na hromádky“. Rány odrážejí se od skal, děti i žena jsou veselejší; budou míti zase chleba. Prozatím zaběhnou si do lesa na jahody nebo na borůvky.

Přiblížila se zima. Při tlučení kamene tuhly skalníkovi prsty a zábly; studený vítr zlověstně fučel a pod šedými mraky ztemnělým vzduchem pomalu proletoval sníh. Smutně pohlédl nyní skalník k obloze zamračené, povzdechl si, a zvolna ubíral se nahoru do své chatrče. Nastávaly mu nyní zlé časy. S prací ve skále byl konec, a skalník musil pomýšleti na jinou obživu. Pomáhával tu známým zámožným rolníkům při tření lenu, mlácení obilí a podobných pracích v hospodářství. Ale to mu nebývalo mnoho po chuti, nemohl dle své libosti kdykoli práce zanechati a si pohověti. Raději tedy doma robil dřeváky.

I stalo se, že jednoho podzimního dne, vstrčiv kus chleba do kapsy, šel do lesa pro olši dávno již vyhlídnutou. Ta se mu velmi dobře hodila na dřeváky, a s majetníkem se již smluvil. Bylo tam hezký kousek cesty a skalník došed k lesu, cítil se již tak unaveným, že si usedl na příkop, vytáhl svůj chléb a s chutí jedl. Ještě nebyl s chlebem ani v polovici, když od lesa spatřil přicházeti stařečka. Dle všeho zdál se to býti žebrák, světský člověk. Když přišel až ke skalníkovi zastavil se, a pravil:

„Pozdrav Pán Bůh, skalníku!“

Skalníkovi bylo dosti nápadno, že ten „světský“, jak takovým lidem říkal, ho zná. Ale člověk by si kolikráte ani nepomyslil… Ostatek, nač bych si tím lámal hlavu? pomyslil si skalník a řekl jen tak: „Děkuju!“ Nenadělal s nikým mnoho řečí. „Světský“ se tak nějak usmál a povídá:

„A kam, skalníku, máte namířeno?“

„Do lesa pro olši“ — řekl nedbale skalník.

Nastalo ticho, a stařec jako by byl unaven přisedl si ke skalníkovi jako ku starému známému. Skalník se nad tím nepozastavoval, nemívalť ve zvyku lidi zkoumati, a nevšímal si toho. Stařec ze svého pytlíku, kde měl, jak se zdálo, vyžebrané syrové brambory, vytáhl suchou kůrku. S těží ulomil kousek, a jsa bezzubý, jal se ji v ústech sem a tam převraceti, aniž ji mohl pozřiti. Vzdychl a pravil: „Staroba — choroba! Jak bych rád snědl tu tvrdou kůrku, a nemám, bohužel, zubů.“

„Tu máte“ — řekl skalník a podal starci zbytek svého chleba, a bylo viděti, že rád si od úst utrhl.

Stařec si toho dobře povšimnul, vzal vděčně měkký chléb a jedl s chutí. Skalník vstal, a chystal se dále jíti. Tu vstal i žebrák, a pravil: „Zkoušel jsem tě, zkoušel, skalníku, a vidím, že máš dobré srdce, že víš, jak těžká je bída a kde můžeš, rád že pomáháš. I já vím, že jsi u veliké bídě postaven; chci se ti odměniti, a tvou laskavosť ti laskavostí odplatím. Slyš: Blíže olše, kterou chceš na dřeváky, je vysoká jedle. Na vrcholku jejím je ze zlatých nitek velmi uměle upletené a drahými kameny protkané hnízdo ptáka-štěstí; tam to vzácné ptáče sedí. Je to podivuhodný pták: zazpívá-li, zapomínáš na vše pozemské strasti, a zdá se ti, že jsi se octnul v nebi; zatřepetá-li křídly, sypou se dukáty.“

„Aj, aj“ — divil se skalník, „a jak ho dostať?“

„Povím ti, a budeš šťastným,“ odpověděl stařec, „ale dříve slib, že na chudé vždy budeš pamatovati, a mne, kdybych někdy k tobě přišel, že vlídně pohostíš“ — —

„Slibuji, slibuji!“ volal skalník ochotně.

„Dobře,“ pravil stařec, „tu máš jablko z mé brašny; tím po hnízdě hodíš“ — a podal skalníkovi krásné, červené jablíčko.

Skalník sáhl chutě po jablíčku, a prohlížeje si je, ani nezpozoroval, že je stařec pryč. Po chvilce teprv se ohlížel po něm, ovšem marně, a zdálo se mu všecko jako sen…

I nemeškal a pospíchal do lesa. V malé chvíli stál již u olše, jíž si však ani nevšimnul, a díval se na vysokou jedli, jež tu vedle stála. A skutečně: Na vrcholku jejím bylo hnízdo ze zlatých nitek velmi uměle pletené a drahými kameny protkané; a v něm opravdu to vzácné ptáče-štěstí sedělo.

„Vida, tam má hlavičku, a hledí dolů,“ zasmál se skalník, a okamžitě mrštil jablkem do výše. Hodil šťastně. V nejbližším okamžiku bylo hnízdo i s ptákem u jeho nohou.

Skalník zajásal, sebral honem ptáka i s hnízdem a pospíchal domů.

Déti zdaleka mu již spěchaly naproti, a oči mohly nechati na tom vzácném, podivném ptáčeti. Dřív než tatínek, vběhly do chatrče, a zvěstovaly vše matce, plny jsouce radosti.

„Zas nějakou hlouposť“ — myslila si skalnička, „kdyby raději byl přines olši.“ Ale zvědava byla přece. A když skalník rozradostněn, ji ptáče-štěstí ukázal, nemohla podivem ze sebe ani slova vypraviti, a skalník udivené ženě vypravoval: že šel do lesa, unaven že sedl si na kámen, a jedl, že přišel k němu nějaký „světský“ a tomu že dal zbytek svého chleba. Za to že mu ten žebrák pověděl o ptáku-štěstí a dal mu i jablko, kterým ho s vysoké jedle i s hnízdem srazil; a dodal: „To je takové ptáče, zazpívá-li, tu myslíš, že jsi v samém nebi, a když začne tlouci křídly, dukáty se sypou.“

Na to poslední byla skalnička nejvíce zvědava a žádostiva toho. I žádala muže, aby ptáka-štěstí postavil na stůl, a nedržel ho oběma rukama tak, že se nemůže ani hnouti, nerci-li zazpívati nebo křídly třepetati. Ale skalník za živý svět toho učiniti nechtěl: „To tak, aby uletěl,“ pravil ženě.

Skalnička tedy honem doskočila na půdu pro starou klec. Do ni potom dali ptáka i s hnízdem a postavili na stůl. Všichni stáli kolem stolu, a čekali, až pták-štěstí začne. Nemohli se vynadiviti překrásnému zlatoskvoucímu peří, a ušlechtilým pohybům jeho. Tu ptáček postavil se na jednu nohu, zamhouřil oči a spustil. Ach, to byla krása! Jaktěživ by si byl skalník nepomyslil, že pták může tak krásně zpívati. Byli opravdu všickni jako v nebi, a což teprve, když pták, skončiv píseň, zatloukl křídly a zlato se sypalo! Tu nikdo ani nedýchal. Skalnička honem sáhla po dukátech, ale skalník bránil. „K tomu je třeba opatrnosti,“ zvolal, a sám pomaloučku otevřel dvířka, a vzal několik dukátů. Na to ptáka pověsil do prostřed světničky ke stropu.

Na to skalník povídá: „Kačenko! (to byla jeho nejstarší) doskoč ke kupci pro tři slanečky a bochník chleba, zpátky se zastav v hostinci pro pivo. Ale ať si dáš pozor na jazyk a nepropovíš něco o našem ptáčku. Pamatuj si, že mnoho řeči škodí, a od mlčení jazyk že nebolí.“ Kačenka zakývala jen hlavou, jakoby chtěla říci: „To se rozumí, však já to dobře vyvedu.“ Byla rozumná, a co do řeči po otci; proto otec mohl se na ni spolehnouti. I dal jí dukát. Kačenka dukát pevně sevřela ve dlani, vzala džbánek, poskočila si vesele, a už běžela se skály jako klubíčko. Za malou chvíli byla již u kupce.

„Co chceš?“ nepříliš vlídně přivítala ji kupcová; neboť si myslila, že Kačenka jde kupovat na dluh.

„Tři slanečky a bochník chleba,“ řekla Kačenka.

„Tři slanečky a celý bochník?“ zasmála se kupcová, až se ohýbala; věděla, že skalníkovi nikdy na celý bochník nemají, a k tomu ještě tři slanečky! to bylo něco neslýchaného. Kupcová se tomu smála, až slzela.

„Nu dejte mi, co žádám — nemám času zde dlouho se zdržovati,“ pravila sebevědomé Kačenka.

A kupcová pořád ještě se smějíc praví: „A máš-li pak peníze, Kačenko?“

„Tady jsou!“ řekla krátce Kačenka, a hodila dukát na stůl jen to zazvonilo. Kupcová se najednou přestala smáti, rozevřela oči co možná nejvíce, jako by dobře neviděla, a nevěřila, že je to skutečně dukát. Chtěla po něm sáhnouti, a hmatem se přesvědčiti, ale Kačenka zasmála se a dukát octl se mžikem v její dlani. Teprve když dostala chleba, slanečky a co patřilo na dukát zpátky, podala jej kupcové. Kupcová si ho prohlížela ze všech stran. Málokdy ji přišel takový žluťáček mezi prsty. Teprvé když Kačenka brala za kliku, vytrhla se kupcová ze svého pozorování, a zvídala chytře:

„A jak jste, Kačenko, přišli k tomu dukátu?“

Ale Kačenka řekla zkrátka: „Nevím!“ a byla ta tam. Podobně hospodský nechtěl jí naliti piva, až mu ukázala peníze. Když Kačenka vše nakoupila pospíchala radostně domů. Lidé se cestou po ní ohlíželi, a vrtěli hlavami, vidouce, co Kačenka skalníkova nese. Toho u nich nebývalo ani o hodech. Ale Kačenka si nikoho nevšímala a šla svou cestou. Doma pak když se všickni najedli a napili, skalník zapáliv si svoji dřevěnou dýmku, leh’ si u kamen na lavici. V plotně vesele praskal oheň, vařilať skalnička svůj nejzamilovanější nápoj — kávu.

Skalník vida, že on i žena i děti mají tuze špatný oblek, poslal si pro krejčího. Ale ten se dal jen tomu do smíchu. „Co pak to bude, co pak to bude? — Teď nemám kdy!“ Ale Kačenka měla z něho rozum; věděla, že se mu jedná jen o peníze, a proto řekla, že otec její napřed mu zaplatí. Krejčí ovšem nevěřil, ale šel přece. Když viděl roztrhanou skalníkovu chalupu, usmál se znova, a odkašlal si. Ale Kačenka už běžela napřed oznámiti, že krejčí jde. Otec honem postavil za kamna klec i se vzácným ptákem a přikryl ji šátkem, aby pták zpívaje snad, krejčího na sebe neupozornil.

Krejčí přišel, sedl si na lavici; neb u skalníkův stolic nebylo, a pansky podal skalníkovi svou pravici; ptal se, čeho by si přál, a podotknul, že nemá mnoho času, a že hned musí opět domů.

„Všem nám vezměte, pane mistře, míra na zimní obleky,“ pravil skalník.

Krejčí se tak nějak usmál a hleděl podivně na skalníka, který klidně pokuřoval. Když krejčí se k ničemu neměl, posadil se skalník, pohlédl na něho trochu ostře, a pravil: „Nu, proč se k tomu nemáte, mistře? co se smějete? Nechcete-li, řekněte to, a já pošlu pro jiného.“

Krejčí se zarazil, vrtěl sebou na lavici nepokojně, trochu si odkašlal, a konečně podívav se na skalníka, povídá: „Nemějte za zlé, skalníku, ale to víte, hm — jak bych vám to jen řekl — hm, hm,“ kašlal krejčí, „tak nějaký malý závdaveček — nemějte za zlé“ —

„To jste mohl říci hned, a dobrá,“ pravil skalník mrzutě, sáhl do kapsy a podal krejčímu dva dukáty. „Je to dost?“ ptal se jakoby nic.

Krejčí trnul, hleděl jako u vidění na dukáty a zase na skalníka —

„Nu nechcete?“ smál se skalník.

„Ó prosím, prosím!“ hovořil rychle krejčí, a honem sáhl po dukátech, na to s líbezným úsměvem vstal čiperně, vytáhl míru, a pravil s úklonou ke skalníkovi:

„Tak bych, pane skalníku, prosil trochu se postavit“ — Skalník vstal, a krejčí mu vzal míru; potom změřil i ostatní členy rodiny, a velmi uctivě se poroučel.

Domů přiběhl krejčí všecek rozčilen, a volal: „Ženo! poslouchej, honem! To se mně jaktěživo nepřihodilo, co dnes!“ A udivené ženě vypravoval: „Tak byl jsem, jak víš, zavolán ke skalníkovi. Jdu tam a myslím si: Škoda každého kroku, bude to nějaká mizerná správka. — Přijdu tam, a slyš! skalník chce míru na šaty pro celou rodinu. To víš, že jsem se mu smál, a že jsem chtěl závdavek. Ale skalník se málem rozlobil, a co bys řekla? — Podal mi dva dukáty — tuhle ty! — a ještě se ptal, mám-li dost? — Co tomu říkáš?“ ptal se krejčí.

Žena prohlížejíc dukáty, vrtěla povážlivě hlavou, a pravila, že již slyšela, jakoby skalník byl našel nějaký poklad ve skále.

Brzo šlo po celé vesnici, že skalník našel poklad; mnozí věřili, ale také mnozí, zvláště závistníci, nevěřili, domnívajíce se, že skalník k penězům přišel spůsobem nepoctivým, a též takové řeči o něm roztrušovali; a ještě jiní vzali si za úkol skalníka i jeho rodinu bedlivě pozorovati, a byli jim všude v patách. Ba ani v noci jim nedali pokoje, a dívali se okénky do vnitř chaty.

Na skalníka však si musil časně přivstati, aby ho v čem polapil; a tak lidé marně se namáhali, nic zvláštního nezpozorovali, než-li že v chatrči skalníkově nyní velmi dobře a spokojeně jsou živi, že mají dosti peněz, ale odkud, toho nikdo nevěděl.

Nejvíce však to vrtalo mozkem lakotnému Hrabalovi. Ten ani spáti nemohl, na nic jiného nemyslil, a mnohdy ani nejedl. Konečně odhodlal se ku odvážlivému skutku. Ve tmavé noci vlezl opatrně ke skalníkům na půdu. Tam vyvrtal si nebozízkem do prken stropu otvor, a tím pozoroval vše, co se dole dělo.

Nečekal dlouho; sotva že se rozednilo, viděl, an skalník vstává, vyhlédá opatrně okénky ven, zda někdo by ho nepozoroval. Jak na to budí ženu, ta pak staví se k oknu, na stráž. Na to kterak sundává klec, staví na stůl, šátek opatrně odhaluje. Hle! tu viděti překrásného ptáka. Slyš, teď zpívá! „Ach, toho krásného zpěvu!“ vyklouzlo udivenému Hrabalovi z úst, až se zalekl, aby ho nikdo neslyšel. Ještě více pak se podivil, když viděl v kleci plno dukátů. „Aha, tu to vězí, tu to vězí,“ šeptal závistník.

Nyní věděl, co věděti chtěl. Šlo mu však nyní o to, jak se odtud dostati? Byl už den, a skalník by ho byl jistě spozoroval. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než nehnutě ležeti a čekati až do noci v ustavičném strachu, aby někdo nepřišel na půdu a nepovažoval ho za zloděje. Nesměl se ani hnouti, aby si toho dole nevšimli. Tam se zatím dobře měli; skalnička nejprvé vařila kávu, pak pekla maso: libá vůně naplňovala celou světničku a otvorem ve stropě stoupala i na půdu. Závistník měl sto chutí, ale musil se postit: „Vida,“ rozumoval, „já jsem tak bohatý a nepřeju si celý čas kousek té pečeně, a tu ten skalník, taková žebrota“ — v tom si připamatoval, že je skalník nyní bohatší než on, a závisť jeho rostla.

Hladov, zemdlen a rozčilen dostal se Hrabal v noci domů. Tam se po něm už celý den sháněli, a nemyslili už jinak, než-li že snad někde zahynul. On však se nikomu ani slovem nezmínil. Od té doby však byl stále zamyšlený, nejedl, nespal, nemluvil, a hubnul; přemýšlel, jak by se mohl zmocniti vzácného ptáka.

Jednoho dne se ustrojil a šel do skalníkova baráku. Bylo to u lakotného, bohatého Hrabala divné, že k takovému žebráku jde. Zdálo se to býti pro něho ponížení, zahození se, a nikdo mu nemohl rozuměti, ani skalník. Ale Hrabal, starý lišák, věděl proč, však to bylo jeho tajemstvím.

Skalník přivítal ho přívětivě, a pozval ho, aby si sedl u kamen na lavici. Hrabal si sedl, začal o počasí, a že jako letos má mnoho lnu, a že by potřeboval šikovného dělníka; jest-li by skalník nebo jeho žena nešli…

Skalník však také jídal vtipnou kaši, a slyše starého lišáka tak rozprávěti, byl honem doma. Věděl, že má Hrabal dělníků dosť, jeho nikdy že nepotřeboval a také nyní asi nepotřebuje. V tom že je asi jiný háček, totiž že Hrabal přišel na výzvědy. Proto se měl před ním na pozoru, a po straně mrkl i na ženu; děti pak poslal ven, aby jim něco nevyklouzlo. Pak řekl Hrabalovi, že jíti nemůže. Tu Hrabal obratně zatočil řeč na ptáky, a pravil, jak je to hezká věc, má-li člověk doma dobrého zpěváka, že slyše ho zpívat, zapomíná člověk na své trudy, a ta zima že zdá se býti veselejší.

„Teď to přijde, teď půjde snad lišák s barvou ven,“ potají smál se Hrabalovi důvtipný skalník, a Hrabal skutečně spustil:

„A což vy skalníku, nemáte nějakého dobrého zpěváka, koupil bych ho od vás, ať stojí co stojí?“

„A kdyby stál sto zlatých?“ smál se skalník.

„Třeba tisíc,“ pravil Hrabal a už se těšil nadějí, že ptáka-štěstí koupí.

„Rád bych vám posloužil,“ řekl nyní skalník, „od srdce rád, ale nemám nic takového, snad později — “

„Ale, ale, nezapírejte, skalníku! Šel jsem onehdy okolo vaší chalupy, a slyšel jsem velmi krásný zpěv!“ pravil Hrabal, a hleděl žádostivě na skalníka.

„Pravda, pravda — měl jsem kanárka — avšak pošel mi“ — pravil na oko klidně skalník, ač s hrůzou pozoroval, že Hrabal ví o jeho tajemství.

„Škoda takového zpěváka!“ pravil mrzutě Hrabal, „moh’ by se dáti vycpat“ — a zamyslil se.

„Ano, ano, moh’ by se dát vycpati,“ řekl se smíchem skalník, a Hrabal vytrhnuv se z myšlenek, zvolal:

„Kdo? já? já vycpat?“

„I toto — ten pták,“ smál se skalník znova. Hrabal rychle vstal, a v hněvu se sklamanou nadějí na vzácného ptáka vyběhl z chalupy skalníkovy, ještě slyšel, jak se skalník směje.

Když Hrabal odešel, pravil skalník ku své ženě opravdově: „Jsme prozrazeni, vyrozuměl jsem to z řeči tohoto lakomce; ten dobře ví o našem tajemství a zajisté se bude snažiti i nadále nějakým ať jakýmkoli spůsobem ptáka si zaopatřiti. Bojím se, že nám nedá pokoje.“ — „Ale jak se jen o tom dověděl?“ přemýšlel skalník a dodal: „Na všechen způsob se musíme míti nyní před ním i před jinými lépe na pozoru a ptáka hlídati.“

„A k čemu nám toho potřeba, muži?“ zvolala hrdě skalnička. „Což jsme přikováni k této bídné boudě? Což musíme žiti zde, mezi těmito lidmi, kteří beztoho nic dobrého nám neučiní a závisti plni jsou? Seberme děti své, ptáka i peníze, a hajdy do světa! Ale někam hodně daleko do velikého města, kde nás nikdo nezná. Tam si můžeme potom koupiti krásný dům a žíti jako páni. Však jsme se jakživi dosti nanuzovali“ — dodala.

„Dobře máš, milá ženo,“ praví skalník zamyšleně, „až se tajemství naše prozradí, nebudeme zde jisti, a lidé, kteří pamatují naši bídu, si nás vážiti nebudou.“

Tak bylo ujednáno, že všickni opustí rodnou tichou vísku v horách, kde vyrostli, a dosavadní svůj život ztrávili, a která nyní najednou se jim nezdála býti dosti dobrá; musili do velikého města!

Zatím však Hrabal umínil si, když to nešlo po dobrém, tedy po zlém ptáka se zmocniti, a v jeho zlém srdci uzrál nový plán, že totiž vloupá se v noci do baráku, až všichni usnou, a potom že ptáka-štěstí si odnese. Hned na to ve tmavé deštivé noci skutečně plížil se závistník po vlhké skále k chalupě skalníkově. Šťastně dostal se až pod okno. Přesvědčiv se, že je uvnitř ticho, dal se do díla. Netrvalo to dlouho a přehnilé rámce oken povolily a okno bylo otevřeno. Lakomec vylezl na okno a poslouchal. Vše spalo. I vlezl do vnitř, hmatal, hmatal, až našel klec. Vzal ji a plížil se k oknu. Již byl skoro venku, když pták vzbuzen, silně jal se zpívati. Hrabal honem skočil s okna, ale i skalník vyskočil z postele, a hnal se za ním. Slabé světlo vycházejícího měsíce dralo se skrze mraky, a matně osvětlovalo černou postavu sestupující opatrně, ale spěšně se skály. Skalník hned poznal Hrabala, a že znal dobře svou skálu, byl mu brzy v patách. Hrabal vida, že je zle, hnal se přes kameny se skály tak neopatrně, že se na vlhkem kamení smekl a sletěl se skály. Klec mu z ruky vypadla a odkutálela se stranou. Skalník honem chytil klec, svůj poklad, a neohlédaje se více po Hrabalovi, přiběhl polekán a rozčilen do chaty. Ještě té noci sebral, což jeho bylo, a vydal se při svitu měsíce na cestu dalekou.

Ráno, když ve skále našli zabitého lakomce Hrabala, a mnoho rozházených dukátů, byl již skalník daleko za rodnou vsí, aniž kdo věděl, kam se poděl. Jako kámen na tiché hladině vodní udělá kruhy, ty pak se dál a dále šíří, ale konečně zmizí: tak i tato událosť rozvlnila mysli lidské, dál a dále se o ní mluvilo, ale konečně vše usnulo, a zbyla jen chmurná, tajemná pověsť, že Hrabal pod skálou straší.

Skalník zatím byl v městě; tam koupil si dům a žil po pánech; ztučněl a kulatý obličej jeho se stále usmíval; tento přitloustlý pán byl tuze málo dřívějšímu skalníkovi podoben; selské spůsoby mu zůstaly mnohé, ale také svým časem přibral na sebe mnoho panského. Tak to bylo i se skalničkou, strojila se v atlas a hedbáví, nosila zlato i drahé kameny jak to vídávala u vzácných paní, za nimiž v ničem pozadu zůstati nechtěla. Pořádala také hostiny a domácí plesy, na něž zvala nejpřednější rodiny v městě. Dům se vedl nádherný, drželo se několik služebných lidí a jezdívalo se v kočáře. V tajném pokojíku, od něhož klíč nosil pán při sobě, byl ve zlaté kleci pták-štěstí, a ten vydržoval všecko.

Na bídný život dřívější a na podivného starce-žebráka zapomenuto docela, ba nikdo o tom nesměl ani promluviti, jak to už bývá, že člověk v létě zapomíná rád na zimu a v blahobytu na zlé časy.

Čím dále tím bujněji se žilo, tím více dukátů bylo potřebí, že pták ani křídly třepetati nestačil.

Tu stalo se, co skalník každého dne očekávati mohl, čeho se však vzdor tomu ani ve snu nenadal; neštěstí člověka obyčejně překvapí.

Při jedné skvělé hostině, když vše v nejrůžovější náladě bylo, objevil se náhle mezi převzácnou společností jakýsi žebrák, vetchý stařeček. S klidným úsměvem přistoupil ke skalníkovi, vznešenému nyní pánu, a podávaje mu pravici, ptal se:

„Nu, jak se máš, skalníku?“

Společnost trnula; jedni se hněvali nad tou neobyčejnou drzostí, druzí s jizlivým úsměvem dívali se, co se dále stane. Skalník zarděv se temně hněvem, nechtěl znáti starce, svého štěstí původce, a s pohrdlivým a potupným smíchem se k němu obrátil zády. Stařec, jakoby nic, klidně se usmívaje, vyšel ze dveří.

Zvědavým hostům prohlásil skalník starce za nějakého pomatence, a tím společnosť upokojena veselila se dále. Ale skalník měl po veselosti: temná předtucha neštěstí svírala jeho srdce. I obrátil se nepozorován do svého tajného pokojíka, a hle, klec prázdna. Marně skalník každou skulinu prohledával, marně v zoufalství za hlavu se chytal — bylo pozdě. Nedostál slibu starci danému, a trest byl tu. Po celém městě rozeslal služebníky, aby starce hledali — marně, kde nic tu nic.

Nikdo ani netušil neštěstí skalníkovo, a on se neprozradil. Byl však od té doby zasmušilý, a chtěje ohlušiti své svědomí, jež mu vinu jeho stále před oči stavělo, hýřil, až přišel úplně na mizinu…

Jednoho smutného dne v jeseni dostala roztrhaná chalupa nad skálou, kde strašil Hrabal, hosta. Byl to hotový žebrák — skalník. Žena mu zármutkem nad neštěstím zemřela, dítky zůstaly navždy v městě. Skalník usadil se v prázdém baráku; tloukl opět kámen a robil dřeváky; s nikým však hrubě ani nepromluvil, a tajemství své vzal s sebou do hrobu.