Pohádky (Milota)/Poustevník a skřítkové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poustevník a skřítkové
Autor: Jan Milota
Zdroj: MILOTA, Jan. Pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 5–11.
Licence: PD old 70

V jednom lese žil sám a sám starý poustevník. Oděv jeho byl velmi hrubý, nápoj čistá voda z lesní studánky a pokrm, co mu Pán Bůh nadělil. Dříve než ráno slunéčko vyšlo, už se modlíval a neustal, až všichni ptáčkové odzpívali svůj ranní chvalozpěv. Potom nakrmil své bílé holoubky a napojil své milé, krásné květiny.

Když byl hotov se vším, usedl si pod keřík — šeřík, který velmi líbeznou vůni vydával, a jal se čísti z veliké, těžké knihy. Nevím, rozmilý čtenáři můj, co tam as v té milé knize stálo, ale musilo to býti tuze hezké; neboť starý poustevník ničím se vyrušovati nedávaje a svou lysou hlavu hluboko do knihy na jeho klíně ležící skláněje, sledoval zanícenými zraky písmena, která ve dlouhou řadu sestavena, zdála se mu býti zlatou stezičkou ku milému Pánu Bohu. A po té stezičce kráčel v duchu svém dál a dále, neunavně, ani nepozoruje, kterak náhle z pod kamení vystrčil hlavu mužíček, docela malý to mužíček. Na hlavě měl červenou čepici a bílé, dlouhé vousy. Bystrýma očkama opatrně se ohlédnuv, zahvízdnul tak slabounce jako ten nejjemnější ptáček. Jak by si mohl poustevník toho povšimnouti?… On četl, četl, a z pod kamení, z pod křoví, z pod kapradí a z pod houbí a z jiných příhodnějších míst vykukovaly najednou drobné, vousaté hlavinky v bílé, zelené, rudé a jinak zbarvené kapuci. A víš co to bylo? Nic jiného, nežli skřítkové, lesní mužíci, jimž malinká očka leskla se jako krůpěje rosy a zoubky nad sníh se bělely.

Chvilenku bylo ticho. Na to vylezl ten první — to byl nejspíše jejich král — a plížil se opatrně ku starci-poustevníkovi. Ani lístek se nehnul, ani kamének pod jeho nožkou nezachřestil. Skřítek vylezl na šeřík a po jedné tenké snítce spustil se jako po provázku zrovna starci na rameno. Staříček toho ovšem necítil, protože byl skřítek tuze malinký a četl tedy dále. Ostatní pak skřítkové dostali se touže cestou jako ten první na šeřík, a co byli trochu smělejší i na rameno staříčkovo; ba jeden opovážlivec sedl si dokonce staříčkovi za ucho. Poustevník mysle, že to snad nějaká moucha, máchnul rukou kolem hlavy a četl dále.

Nyní skřítkové zvědavě natahovali krčky své, pohlížejíce s ramene jako s nějakého kopce dolů do oné tlusté knihy, v níž četl. Dívali se, dívali, chtějíce také trochu pochytiti té moudrosti, již se při staříčkovi tak obdivovali, a již převelmi žádostivi byli: ale bohužel! neviděli než prapodivné černé kliky-háky a jakési spletení barev na obrubě listu… V tom spadl šeříkový list a skřítkové tak se polekali, že rychle seskákavše s ramen poustevníkových, horempádem utíkali do svých skrýší.

Poustevník tajemným cupotem a šustotem poněkud vyrušen, pozvedl hlavu. Ale nepozoroval než bzukot mušek, které jako zlaté střely se teplým vzduchem proháněly, nepozoroval než šelestění lupení, jež tichý větérek lehounce čeřil. Vida, že stín stromů se zkrátil velice a že tedy čas ku poledni pílí: vstal, odložil knihu na sedátko a šel ke kříži se modlit.

To bylo něco pro skřítky! Jako na komando sesypali se všichni kolem záhadného předmětu — knihy. Prohlíželi ji bedlivě se všech stran a kroutili svými malými hlavičkami; neboť žádný z nich ani král jejich nemohl jim pověděti, co by to vlastně bylo. Tu jeden z nich odkryl v trávě zvláštní věc, a hned zavolal ostatní. Věc ta zrovna jako kniha podivuhodná, skládala se ze dvou skel okrouhlých, která spojena byla drátkem; na stranách obou též bylo kousek lesknoucího se drátku, který byl zahnut. Dítky vzpomenuvše si, co krátkozrací nosí na nose, snadno uhodnou, co to as bylo; poustevník starý užíval toho při čtení. Skřítkům ubožákům to bylo ovšem hádankou přímo nerozluštitelnou.

„Acha! toho nám bylo potřebí, abychom těmto znaménkům rozuměli,“ zvolal jeden z nich, ukazuje na písmena do knihy, a hnedle doložil: „Viděl jsem dobře, pod houbou jsa ukryt, kterak poustevník se skrze ta sklíčka do té knihy díval.

Chopiv se na to skel, a přidržev si oběma rukama jedno z nich před očima, díval se bedlivě do knihy, zatím co ostatní očekávali napjatě výsledek jeho pozorování.

„To je krása! To je krása!“ zvolal nyní, dělaje, jako by Bůh ví co viděl, ač vskutku viděl méně než prvé. Tu hned ostatní tlačíce se ke sklům a dívajíce se vždy po několika do jednoho skélka, volali bez ustání. „To je krása! To je krása!“ což bylo velice směšné; neboť žádný z nich nevěděl, co je vlastně tak tuze krásné.

V tom zaslechli už dosti na blízku známý krok poustevníkův, a hned rozutíkali se do svých tajných skrýší. Jen tři zbyli u knihy, s ní se hmoždíce a zavříti ji se snažíce. Konečně kniha se hřmotem se sama zavřela a skřítkové dílem snad otřesením vzduchu, myslím však že více leknutím se všichni mimovolně posadili. Brzy však vzpamatovavše se, prchli, až na jediného ubožáčka, který chtě nechtě musil ještě chvilku se zdržeti; neboť jak se kniha zavřela, stiskla mu jeho dlouhou bradu tak mezi listy, že ji nemohl mermomocí ovšem bez poškození vousů, vytáhnouti. Vzlykaje žalostně a naříkaje, upozornil na sebe poustevníka, který ovšem nemálo se podivil, spatřiv strachem se třesoucího pidimužíčka v pasti. Usmál se dobrotivé, uvolnil skřítkovi jeho dlouhé vousy a protože neměl ještě nikdy příležitosti, aby si hodně z blízka takové stvoření prohlídnul, pozdvihl si ho na dlani a důkladně ho pozoroval. Musil se mu pidimužíček zalíbiti; neboť uschovav si ho zatím pod poklopený hrnéček, aby mu „nevzal do zaječích“, upletl milý staříček z jemných proutků roztomilou klícku a šups! už byl skřítek tam. Poustevník měl nyní kanárka.

Ale nesmějme se! Ubohému skřítkovi nebylo nyní také příliš veselo v jeho vězení! Krčil se ubožáček do koutka a strachem se třásl po celém tele.

Poustevník odbyv tuto rozmarnou příhodu, modlil se z oné veliké knihy. Zatím v podzemní říši, kde skřítkové přebývají, bylo zděšení, shon a chvat. Bleskem roznesla se neslýchaná novina, že poustevník zajal jednoho skřítka.

Žalem a hněvem puzeni usnesli se skřítkové jednohlasně, že podniknou velikou válečnou výpravu, jaké prý dosud svět neuzřel! proti ubohému staříčkovi, který byl nyní jejich hrozným nepřítelem, ačkoli ta zbožná duše toho ani netušila.

Ihned lila se v podzemní říši děla, málem jako prst tlustá; kováři dnem i nocí kuli meče, kladiva, kopí a jiné a jiné vražedné nástroje, ovšem třeba si pomysliti, že tuze malinké, protože to vše bylo jen pro pidimužíčky. Ale hlavní věc, která měla vítězství slavné a slávu všech skřítků získati, byl prapor! Ano, objednali si od křížového pavouka za celé 100 tučných much skvostný prapor z nejjemnější pavučiny. Trvalo to ovšem několik dní, než celá armáda tak byla vypravena, aby mohla beze studu táhnouti proti kterémukoli králi do boje.

Konečné bylo vše připraveno: děla ulita, zbraně ukuty, prapor upleten. Nyní třeba vyčíhati jen příhodnou dobu, kdy nepřítel — totiž ubohý staříček, který ovšem ani nesnil, jaká čest se mu od skřítků dála — je zcela na boj nepřipraven, aby takto tím snáze byl překvapen, přemožen a na útěk obrácen. K tomu konci svolána vojenská porada všech vyšších důstojníků trpasličího vojska a zde jednohlasné přijato, aby zvolena byla doba noční jakožto nejpříhodnější. Tak se i stalo.

Za večera než měsíc vyšel vytažena a rozestavena děla po příhodných vyvýšeninách; vojsko rozdělené na tři mocné proudy bylo pohotově s veleobratnými vůdci v čele.

Zatím bílá luna vznášela se zvolna a velebně na temný, hluboký les a pronikajíc paprsky svými hustou sítí spletitých větví, tu a tam osvětlovala kousek lesní, trávnaté půdy. Sjlná, omamující vůně plnila vzduch. Bylo ticho. Poustevník trvaje dosud na modlitbách, neměl se ku spaní, což přivádělo po vítězství bažící a netrpělivostí hořící vojsko ve spravedlivou rozhořčenosť. Konečně staříček, položiv se klidně na své prostinké mechové lůžko, jal se sladce usínati.

Zajatý skřítek v kleci, na něhož nesmíme zapomenouti a jenž byl tuze dobře zpraven o tom, co se díti má, dělal jako by spal, skutečně však pozoroval čtverák poustevníka po očku velice bedlivě, dávaje pozor až usne. Když se stalo, zahvízdnul slabounce, oznamuje, že se přiblížila vhodná doba k útoku. A nyní jste měli viděti! Ze tří různých stran vyhrnulo se strašné vojsko, aby rozstřílelo a rozsekalo ubohého staříčka. Vrhlo se proti němu jako proti nějaké nedobytné pevnosti. Skřítkové-vojáci přistavili si stéblové žebříčky a ruče vylézali nahoru, hledajíce obnažená místa jako ruce, nohy a obličej. Děla bouchala, koule a šípy fičely vzduchem.

Poustevník protrhnuv se ze spánku a vida, že ho cosi znepokojuje, nemyslil jinak, nežli že to komáři ho bodají, nepřejíce mu oddechu, jak za letních nocí bývá. Proto vstal a šel do lesa, jímž plná luna své čarokrásné světlo rozlévala, že se zdál býti nejkrásnější pohádkou.

Skřítkové uživše hned příhodné této chvilky, vrhli se statečně na klec a vysvobodili zajatého druha svého. Na to s velikou slávou domů se vrátivše, postavili vysoký sloup na památku tohoto slavného vítězství, o kterém jsem se já od jistého ptáčka dověděl, jenž z hnízdečka svého vše s podivem pozoroval.

Poustevník, pohřešiv ráno svého kanárka, který zatím se mu stal milým společníkem, nedělal si z toho nic; neboť byl velikomyslný a přál každému svobody, již sám tak miloval a jíž se ve svém zátiší lesním už dlouho těšil. Kdyby však byl jen věděl, jaká armáda proti němu do boje byla vytáhla, co on dřímal — zajisté by se tomu usmál.