Pohádky (Kipling)/Jak přišla velryba k svému jícnu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jak přišla velryba k svému jícnu
Autor: Rudyard Kipling
Zdroj: CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Vydáno: nákladem Hejdy & Tučka v Praze
Licence: PD old 70
Překlad: Pavla Moudrá

Kdysi za dávných dob žila, miláčkové moji, v moři velryba, a jedla ryby. Jedla hvězdýše i měkkýše, kraby i kambaly, bělice i plotice, makrely i štičky, i opravdové, kroutivé a vrtivé úhoře. Kde jakou rybku jen našla v širém moři, každou spolkla její tlama – takhle! Konečně zbyla v širém moři jen jedna jediná rybička, malinká parma. Plovala velrybě za pravým uchem, aby byla v bezpečí. Tu se velryba postavila na ocas a řekla: »Mám hlad!« A malá parmička ozvala se slabým parmičím hláskem: »Vznešený a ušlechtilý kytovče, okusil-li jsi kdy člověka?«

»Ne,« pravila velryba. »Jaký je?«

»Kloudný,« děla parmička, »ale lomozivý.«

»Přines mi jich tedy několik,« řekla velryba, a moře zapěnilo se jí za ocasem.

»Stačí jeden,« pravila parma. »Popluješ-li k padesátému stupni severní šířky a k čtyřicátému stupni západní délky 〈to jsou kouzla〉, najdeš uprostřed moře námořníka ze ztroskotané lodi. Sedí na pramici a nemá na sobě než modré plátěné kalhoty s párem šlí 〈nezapomeňte na šle, miláčkové〉 a při sobě velký nůž zavěrák. Ale bude ti jen na prospěch, zvíš-li, že je to člověk bystrého zraku a důvtipu.«

A tak tedy plula velryba a plula, jak nejrychleji dovedla, k padesátému stupni severní šířky a čtyřicátému stupni západní délky, a tu prostřed moře na pramici našla osamělého, opuštěného námořníka-trosečníka, jenž neměl na sobě než pár modrých plátěných kalhot, pár šlí 〈je vám obzvláště si zapamatovati šle, miláčkové〉 a při sobě velký zavěrák. Nohama máchal se ve vodě 〈Jeho maminka mu dovolila se šplíchat, jinak by toho nebyl činil, protože to byl člověk bystrého zraku a důvtipu.〉

A tu velryba rozevřela tlamu dokořán a dokořán a dokořán, až se skorem dotýkala ocasu a spolkla námořníka-trosečníka i pramici, na které seděl, i modré plátěné kalhoty a šle 〈na které nesmíte zapomínat〉, i velký zavěrák. — Spolkla všechno a uložilo do své tmavé, teplé vnitřní špižírny, a pak si — takhle — olízla pysky, a otočila se třikrát na ocase.

Ale jakmile se námořník, člověk bystrého zraku a důvtipu, ocitl doopravdy ve velrybí teplé, tmavé, vnitřní spižírně, jásal a skákal, trkal a strkal, skotačil a křepčil, hučel a hlučel, kopal a kousal, podlízal a poskakoval, proháněl se projížděl, krčil se a hopkoval, plakal a vzdychal, volal a škrábal, dupal a cupal a tančil dudáka, kde tančiti neměl, až z toho velrybě bylo doopravdy na nic.〈Nezapomněli jste na šle?〉

Pravila tedy parmě: »Ten člověk je velmi lomozivý a dostávám z něho škytavku. Co počít?«

»Řekni mu, aby vyšel,« pravila parma.

I zavolala velryba hrdlem dolů k námořníku-trosečníku: »Jdi ven a měj se dobře! Dostala jsem škytavku.«

»Nikoli!« pravil námořník. »Ne tak, nýbrž docela jinak. Dones mne k rodnému mému břehu, k bílým útesům Albionu, a rozmyslím si to.« A jal se tančit divočeji než předtím.

»Učiníš lépe, doneseš-li ho domů,« pravila parma velrybě. »Varovala jsem tě, že to je člověk bystrého zraku i důvtipu.«

A velryba tedy plula a plula a plula oběma ploutvemi i ocasem, jak jen mohla při škytavce. Konečně spatřila námořníkovo rodné pobřeží a bílé útesy Albionu, rozběhla se na půl cesty vzhůru na břeh a otevřevši tlamu široce a široce a široce zvolala: »Přestoupit do Vinčestru, Ašulotu, Našny, Kýnu a stanic fičburské dráhy!« A zrovna když řekla »Fič!«, vyletěl jí námořník z tlamy.

Ale v době, kdy velryba plula, vzal námořník, který byl vskutku člověk bystrého zraku a důvtipu, svůj zavěrák, a rozřezal pramici na malé čtverečkované mřížky a svázav je pevně svými šlemi〈teď víte, proč jste neměli zapomínat na šle!〉, vtlačil tyto mřížky velrybě do jícnu, kde zůstaly vězet! A pak si zazpíval sloku, kterou vám, ježto jste jí neslyšeli, také povím: —

»Teď, kdy máš v jícnu mříž,
budeš mít s jídlem kříž.«

Pak vystoupil na břeh a šel domů k mamince, která mu dovolila šplíchati si nohy ve vodě, oženil se a žil pak povždy šťastně. Rovněž velryba se vrátila. ale od onoho dne bránila jí v jícnu mřížka, kterou nemohla ani vykašlat, ani spolknout, tak že nemohla pojídati ničeho kromě zcela malinkých rybiček, a proto po dnes velryby nepojídají lidí ani hochů ani děvčátek.

Parmička odplula a skryla se do bahna pod prahem rovníku. Bála se, aby se na ni velryba nerozhněvala.

Námořník odnesl si zavěrák domů. Vyšel-li si na pobřeží, oblékal modré plátěné kalhoty. Šlí, jak víte, upotřebil k svázání mřížky, a to je konec pohádky.