Pohádky špatně končící/Pohádkové srdce

Pohádky špatně končící Karel Mašek
	Pohádkové srdce	O špatném zpěváku

Údaje o textu
Titulek:	Pohádkové srdce
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 5–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdysi žil v Praze chudý, velmi chudý písař. Zůstával u staré babičky, v úzké temné uličce v malém pokojíku, kde ani mouchy nebylo — neboť byl tak chud, že se u něho ani moucha nenajedla; proto neměl v bytě také pavouků a pavučin, a na tuto čistotu byl velmi hrd. Písař ten pracoval od rána do večera v kanceláři; měl malý plat, a aby si více vydělal, opisoval i mimo úřední hodiny, zůstával v kanceláři přes poledne, neboť tam měl tepleji a světleji než doma. Tam snědl chleba, syreček neb uzenku — co si ráno ssebou přinesl — a psal až do večera. Tu se prošel trochu po městě, prohlédl si nádherné zboží v krámech vyložené, opatřil si večeři tak skrovnou jako byl oběd, doma si trochu pohovořil s babičkou a brzo šel spat.

Pracoval mnoho a jedl málo; byl velmi hubený a lidé se divili, že může tak býti živ.

„Přijďte v poledne domů,“ říkávala babička, u které bydlel, „uvařím vám aspoň trochu teplé polévky.“

„Nemohu, babičko, nemohu,“ odpovídal jí. „Proběhal bych příliš mnoho času — až v neděli.“

A tak jen v neděli a ve svátek míval lepší oběd. —

On ovšem si vydělal tolik, že mohl býti lépe živ; ale jakmile měl o nějaký krejcar víc, hned jej rozdal, říkaje, že jsou lidé, kteří ho ještě více potřebují, než on, který je samojediný ve světě.

A potom ještě jinak vydával peníze, bláhovec: kupoval si knihy, obyčejně cestopisy, popisující daleké cizí země.

Písař ten nikdy nedostal se do světa. Sotva odrostl škole, musil vydělávat pro sebe a pro svou ovdovělou maminku. Tenkrát se stal písařem, posadili jej k malému stolku u okna a tam zůstal od těch dob po dlouhá, dlouhá léta. Co tím oknem viděl, to bylo jeho celým světem: kousek dvorku, na něm tři akáty; pak několik střech, za nimi dvě kostelní věže, a nade vším kousek nebe.

Jen někdy v letě, odpoledne v neděli, když neměl co čísti, vyvábilo jej to ven za město — ale vycházka ta nepostačovala jeho touze. Byl to ovšem také zajímavý pohled na měšťáky, jak skoro jako nesměle vycházejí do nejbližší přírody za Prahu, s jakým pocitem blaha tu v ubohých zahradách požívají skromnou útratu — ale vše to bylo tak klidné a teskné — zejména ty návraty do města, večery s pocitem, že den klidu zhynul a všednost šesti dnů je zase za dveřmi… A on už jako malý hoch četl o dalekých, zámořských krajích a vždycky si myslil, až vyroste, že se podívá hodně, hodně daleko — přes hory, pokryté věčným sněhem a ledem, do velikých měst, kde vládne neustále jaro, kde květiny neodkvétají a kde nebe jest vždycky modré; těšil se, že uvidí veliké přístavy plné lodí se stožáry a vlajkami a že některá z těch lodí zanese jej do čarovných krajin na východ, kde chodí lid v podivných krojích, kde pyramidy dotýkají se nebes, kde karavany s velbloudy táhnou pouští v místa, kde za hvězdné noci v dávných, dávných dobách za jásotu andělů a zpěvu pastýřů narodil se lidstvu Spasitel… Ó mnoho, mnoho o tom snil, ale vždycky nadarmo.

I když mu zemřela matka, zůstal písařem a pracoval dále; a z toho, čeho nutně nepotřeboval, polovici rozdal chudým, polovici dal na knihy, které večer a někdy i v noci mu vypravovaly o těch neznámých zemích a mořích — a přes den sedával u stolku, od kterého bylo vidět do dvorka s několika akáty, nad kterými kroužívala hejna holubů. Někdy zadíval se na ty ptáky, jak létají vysoko nad domy, jak bíle kmitají se jejich křídla na šedém pozadí mračen, jak střelhbitě ztrácejí se v dálku a přemýšlel o tom, jak snadný život mají ti ptáci. Ale pak rychle zase dal se do psaní, aby vynahradil zdvojenou pílí, co svým lelkováním zameškal.

A na podzim, když i do dvorka pod jeho oknem zadul mrazivý vítr a lomcoval akáty, tak že létalo s nich množství drobného, žlutého listí — tu se v něm nejmocněji probouzely jeho touhy po jiném životě. Hle, vlasy mu již šediví, a on dosud nebyl dále než za branou… A úzkostlivě díval se z okna, uvidí-li mimo holuby kroužiti nade dvorem i vlaštovky — a jakmile je pohřešil, tu poznal, že je po letě, sevřelo se mu srdce, oči naplnily se slzami — a stalo se mu při tom jednou, že na výměr, který opisoval, udělal kaňku. A pak mu práce nešla nikterak od ruky a stále jen přemýšlel, jak by se vyprostil aspoň na krátko ze svých pout — jak rád by pak třebas umřel, jen kdyby se mohl jednou ráno probudit s vědomím, že nemusí ku svému malému stolku do kanceláře, ale že jest na čas svoboden, že může si vyjíti kamkoli ho napadne.

Záviděl chudým, toulavým ptákům, vydaným v šanc živlům a přece tolik štěstí požívajícím; nejraději čápy pronásledoval myšlenkami, ty tuláky veselé a statečné, které znal jen z knih, ale které miloval jako všecky děti svobody. Srovnával je s cikány, u nichž přehlížel jich bídu a jen je viděl táhnoucí s místa na místo při zpěvu zádumčivých písní — a večer tábořící kolem ohně, kdy snil slyšeti rozhárané tóny jich houslí, zvuky tamburin, viděti jich tance, při kterých v blescích ohně se kmitají falešné jejich šperky…

A při takovém přemýšlení měl jednou dobrý nápad. Vzpomněl si, že by mohl prodati všecky svoje milé knihy — a měl jich již hodně! — nějaký groš měl — a mohl by se vydati na cestu pěšky; něco by si vyžebral, snad by i cestou mohl pracovati a zajisté by tak nějaký čas ve světě vydržel, a pak by se mohl opět navrátiti.

Myšlenka ta ho neopouštěla, i usmyslil si, že jí uposlechne a byl jist, že co nejdříve uvidí čarovné krajiny italské, o kterých sníval nejvíce. Co na tom, že se připraví o drahocenné svoje knihy! Vždyť potom bude míti vzpomínky! A za písaře ho snad potom opět přijmou, třebas jim nyní uteče… A snad — a při myšlence té se jeho srdce tajně usmívalo — snad si pak sám napíše takovou knihu o všem, co viděl a shledal krásnějším než si kdy představoval.

Večer pospíšil si brzo domů, aby ihned odnesl část svých knih na prodej. Ale jaké překvapení ho tu očekávalo! Když vešel do bytu, kde zůstával s tou babičkou, chtěl této říci, že na nějaký čas odjede — a tu viděl, že babička leží na posteli; myslil, že spí. Ale ona byla bledá — i přistoupil k ní, dotkl se jí rukou — a poznal, že babička umřela!

Babička ta byla ještě chudší a opuštěnější než on sám; vždyť vlastně on ji živil a ona, chudák stará, jen žebrala. A nyní musil jí vystrojiti pohřeb, koupiti rakev, dáti na modlení a na hrob jí postaviti křížek. Kdyby jeho nebylo, kdo ví, jak by ji pochovali; on to považoval za svou povinnost, prokázati jí poslední službu jak nejlépe mohl. Co měl tedy činit? Prodal většinu knih, pohřeb jí vystrojil — ale pak mu zbylo málo, ach tak maličko, že se s tím ani na nepatrnou cestu vydati nemohl.

Musil tedy opět zůstati písařem, vraceti se ke svému stolku v kanceláři — a v opuštěném domově večer opět rozevřel jednu ze starých svých knih, a se slzami četl v ní o podivném městě, kde ulicemi proudí moře a v loďkách tam při zvuku mandolín a ve svitu luny vozejí se spanilé paní podél staletých paláců pochmurné krásy. A potom o zemi četl, kde poutník vyprahlou plání přichází v háje, kde ohnivé květy granátových jabloní sklánějí se k jeho čelu, kde omamující vůně oliv naplňuje jeho prsa; kde branou střeženou zlatými lvy vchází v palác, na jehož stěnách v ornamentech podivným písmem jsou napsány veškery pohádky tisíce a jedné noci.

Byl velmi zabrán do čtení, že ani nepozoroval, jak pozdní již jest noc, a byl vyrušen teprve pak, když mu někdo zaklepal na rameno. Kdo to byl? Ku podivu — babička, kterou dnes pochoval, stála před ním — ale hezčí než za živa, třeba ještě svrklá a shrbená — a usmívala se.

„Přišla jsem ti poděkovat,“ pravila. „Dal jsi mi vše, co jsi měl. Nejenom své jmění, ale také nejkrásnější naději svého života jsi mi obětoval. Já jsem nyní bohatší, než jsem byla na tomto světě, a chci se ti odměnit jak mohu.“

Tu viděl, že babička drží v ruce zlaté srdéčko, zvonící na zlatém řetízku; to mu podávala a pravila:

„Vezmi si toto — jest to „pohádkové srdce“, těšitel lidí opuštěných. Nahrazuje jim to, v čem chudý život nemůže dostihnouti roztoužených snů. Potěšilo již mnohého, koho opustil přítel, koho nemilovala žena, jím zbožňovaná; bylo útěchou těm, kteří toužili sloužiti umění a kráse, ale vlohy jich byly nedostatečné. Kdykoli bude ti smutno, zaklepej na pohádkové to srdce; nebudeš pak potřebovati knih, bude ti samo mnohem krásněji vypravovati o tom, po čem tvá duše právě toužiti bude.“

A po té babička zmizela, a jen zlaté srdéčko, které písařovi utkvělo v ruce, svědčilo, že nesnil, ale že babička jej vskutku navštívila. — — —

Starý, chudý písař dosud sedává u svého okna, odkud je viděti kousek dvorka s několika rozcuchanými akáty. Snad jste ho tam někdy viděli. Píše velmi, velmi pilně a dovedně, nikdy nedělá kaňky — a vždy se spokojeně usmívá, jako by znal tajemství, kterým se stává život krásným. Ale teprve dnes jsem to na něj prozradil, že starý ten muž má zlaté srdce, které mu v osamělých chvílích vypravuje sladké pohádky o svobodě, o šírém světě a jeho půvabech, i o všem, čeho nemělo jeho mládí, po čem toužilo a čeho se musilo odříci — a to tak krásně, že stesk i slzy se tím utiší.

Kolem něho vře život se svými zápasy, závistí, nepřízni, panovačností — a písař dávno je mu odcizen a naprosto nevzdělán jeho pokrokem. „Tichý blázen,“ říkají o něm soucitní lidé — a tím je vskutku, neboť jen takový tvor může býti spokojen a šťasten pouhým snem.