Pohádka z naší vesnice/I.

Pohádka z naší vesnice Karel Leger
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka z naší vesnice
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Pohádka z naší vesnice. Kolín: Josef Kárník, 1883. s. 3–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sladce dřímej, drahé dítě,
na ňadrách si ručky sepni,
zlatým křídlem zastíní tě
andělíček strážce tvůj! —
Ochraň mi ji, andělíčku,
ale pozor, neoslepni!
Mělký důlek v jejím líčku
může stát se propastí! — —

Kolem šíje kadeř vonná — —
Nehleď dále! Na hrdle jí
povolila náhle spona,
s ňader klesá košilka.
Slyšíš, jak jí srdce buší?
Bouřlivě se ňadra chvějí — —
Těžko u ní na mou duši
býti strážným andělem.

Ve stínu se ďábel krade,
zlomyslně jen se šklebí, — —
co dá jedno děvče mladé
pánu bohu starostí!
Andulka však dozajista
za živa už patří nebi,
její duše tak je čistá
jako úběl jejich vnad.

V jejím srdci vášně není,
nezná touhy, nepokoje, —
když mně má dát políbení,
dřív se zeptá maminky.
Hříšné knihy nečte ani,
jenom někdy verše moje
slabikuje pro uspání, —
při tom plete punčochy. — —

Nad postýlku její bílou
anděl strážce hlavu kloní,
na tvářinku roztomilou
lehký přitisk polibek.
Naslouchal pak dlouhou dobu,
jak jí v prsou klidně zvoní
zlaté srdce. — Pekel zlobu
poznat měl však najednou! —

Jeho zraky mimovolně
v panenskou hruď zabloudily, — —
vidí, jak se v tempu volně
zvedá bílý, hladký prs. —
Hlava se mu kolem točí, —
šťastně ale sebral síly,
odvrátil se, zakryl oči, —
do temna se uzarděl. — —

Zvítězil tu, — ale draze, —
a co dále na něj čeká? — —
Pro své štěstí na podlaze
uzřel aršík papíru.
„Bohudíky!“ — volně dýše, —
„již mne ďábel nepoleká“ —
zvedl list a lehce, tiše
přikryl ňadra labutí. —

Andělíčku, duchu strážný,
cos to vyved? Chraň se zrady!
Verše moje, — nerozvážný! —
položil’s jí na srdce!
Myšlénky mé nevázané
mají zakrýt svůdné vnady?
Běda! — Co se dále stane,
na tvou hlavu padni jen!

Kterak ňadra vlní se jí!
Verše moje chřestí na nich,
tepny buší bouřlivěji,
lehce rtík se otevřel.
Ale anděl nedbá toho,
podřimuje, — čelo v dlaních, —
však ho stálo práce mnoho
slavné jeho vítězství! —

Z louky včera posekané,
(kmotr Brázda seno suší,)
otevřeným oknem vane
vonný výpar kupišťat.
Bledý měsíc v modru pluje,
kouska ohně nemá v duši,
a přec lačně pokukuje
za bělavou záslonu.

Pod okénkem potok šumí,
růže kvetou. — Všechno dřímá. —
Ve vsi ticho. — U nás umí
celý národ dobře spat.
Těžká mlha stoupá z vody. —
Půlnoc. — Duši bázeň jímá. —
Slyš, ponocný u hospody
odtrubuje dvanáctou.

Půlnoc, půlnoc! Chvíle duchů, —
ať nás pán bůh kouzla chrání!
Na hřbitově v divém ruchu
budou tančit kostlivci.
Prošla chvíle, — pustá niva, —
po příšerách ani zdání, —
a přec v Čechách od jakživa
bylo hojně strašidel! —

Sám, když byl jsem ještě malý,
vídal jsem, jak poukryti
na dušičku číhávali
pode břehem vodníci.
Zmizeli však v dálce kdesi,
jak sem přišli Jesuiti
na missie. — Možná, že si
konkurence nepřáli.

Němý žal se v prsou kryje. —
Srdce lidu chudne, chudne,
prchá od nás poesie,
odumírá zpěv i báj.
Zahnali jsme dobré šotky,
prchly z hájů víly svůdné. —
Juž prý ani lid náš krotký
nebojí se — strašidel. — —

Co to bylo? — — Slyšet kroky. —
V šeru kmit se přízrak muže,
hubenými jeho boky
záře luny proráží.
Bída hledí z oka jeho,
celé tělo kosť a kůže. — —
Starý kantor. — Neznáte ho?
Vtloukal do vás množilku.

Věku půl již bez únavy,
po uzounké škole hřímá,
napravuje tvrdé hlavy
baculatým diblíkům.
Rozum, který v mladé hrudi
v bázni boží ještě dřímá,
bez milosti ze sna budí
čarodějnou rákoskou.

Moudrosti on poklad skrývá
pod klenutím svojí lebky,
ale štěstí od jakživa
přeje jenom hlupákům.
Nemilostným nepřítelem
osud byl mu od kolébky,
ve tmě pusté v žití celém
nesvitla mu naděje!

Krev mu pije bída v chatě,
farář, obec ve své pýše,
vrabci, kteří nestydatě
mlsají mu meruňky,
mladá žena plná síly,
starý dloužek u Mojžíše,
k tomu ještě každou chvíli
nový český pravopis!

Chtěl by zaspat bídu svoji,
ale v mozku vše mu víří, —
z lůžka svého v nepokoji
prchá v noční temnotu. —
Šosy jeho vlajou větrem
jako peruť netopýří,
bohu správným hexametrem
svoje strasti žaluje. —

Náhle stanul, — proudem s čela
pot mu kanul. — Oddychoval, —
na hlavě mu šedivěla
čistě nová paruka. —
„Zítra, zítra! bože drahý!“
z hlubin srdce zabědoval,
„rozdrť patou bídné vrahy,
dlaní svou mne zastiňuj!

Zatrať si mne, pane, chceš-li,
ale ženě ušetř bolu,
andělíčka svého sešli
k Lidunčině kolébce!“ —
Zalkal tiše, — pohléd k nebi. —
Plný měsíc smál se dolů. —
Jízlivě se takto šklebí
jenom školní inšpektor.

Až se zachvěl kantor starý!
Mne si čelo, bledne celý,
křižuje se: „Ďáble, vari!“ —
Znova hledí k obloze.
Ha! to není luna více,
obličej to zsinavělý,
satanovy jsou to líce
plné zloby pekelné!

Oblak, který nebem pluje,
v perutě se mění dračí,
horký vítr z něho duje,
sirné jiskry padají.
Za dědinou ďábel stojí,
černé paty v půdu tlačí,
velký tak, že hlavou svojí
hvězdy v letu zaráží.

Zlaté žezlo v rukou svírá,
shýbaje se nad dědinou,
lokty svoje podepírá
o doškové chalupy.
Po loktech se hadi plazí,
kolem těla se mu vinou,
jeho pohled srdce mrazí,
jeho úsměv zabíjí.

Kantor zděšen prchá v šeru,
spíná ruce, hlavu sklání. —
Ztiš se, hochu, satan věru
si tě ani nevšimne. —
Nemáš pro něj velké ceny, —
v pekle, tam jsou jinší páni, —
český kantor zubožený
plodil by jim ostudu.

Jiný lup si ďábel tady
vyhledal už hadím okem.
Nestřežený kvítek mladý, —
mlynářovu dcerušku.
Duchu zhouby, zla i zmaru
líbil se mlýn nad potokem,
raděj přehléd pyšnou faru
s farářem i s kuchařkou. —

V otevřeném okně malém
záslony se bílé chvějí,
za ním v klidu neskonalém
dřímá moje Andulka.
Věru, věru, strach mám o ní!
Strážný anděl k nožce její
unavenou hlavu kloní
nepřítele netuše.

A na její hrudi bílé,
na srdéčku pranevinném,
verše moje rozpustilé
rozmarně se houpají.
Podle řádku řádek běží, — —
jiskrou tu a onde stínem,
myšlénky v nich bez otěží
honí se a prchají.

Hleďte, hleďte, po papíru
jaké hnutí přepodivné!
Dokola se v divém víru
točí každé písmeno.
Pozvedá se na pokraji,
pokud zcela neobživne,
pomalu mu narůstají
ručky, nohy, křidélka.

Vstává, hýří, bujně skáče,
podle větru na vše strany
zná se točit, — nejináče
jako český vlastenec.
Jedno s druhým v řad se pojí. —
Jaký rej to nevídaný!
jako když se včelky rojí
kolem květu lilie. —

Kolem bílé, měkké šíje
v těsném šiku postupují,
ke rtíkům až, kde se kryje
plachý úsměv nevinný.
Jaké kouzlo neskonalé!
Kterak svůdně probleskují
třpytné perly, zoubky malé
z růžového úkrytu!

Velké A, jež vůdcem bylo
podivnému tomu šiku,
z nenadání vyskočilo,
podepřelo ruce v bok.
„Bratři!“ volá žalným hlasem,
„otroky jsme smrtelníků!
nechať! — všechno přejde časem, —
nám jen patří budoucnosť!

Billiony nás jdou světem,
stále rostou naše davy,
roznášíme blesků letem
hloupé lidské myšlénky.
Pracujeme bez poklidu. —
Do natvrdlé, prázdné hlavy
musíme my všemu lidu
vlévat světlo kultury.

Literátům honoráře
sypem v kapsy vyprázdněné,
vždy musíme v potu tváře
hovět jejich rozmarům.
Nevděkem nás odměňují, —
ale čas se vichrem žene, —
dobře, nechať pamatují,
litera že zabíjí.

V každém koutě knihy leží,
liter v nich jsou dlouhé řady,
ale čti jen, pravím, ztěží
nalezneš tam myšlénku!
Kamkoli jen hlédneš okem,
litera je všady, všady,
jak bystřina prudkým letem
zaplavujem celý svět.

Slyšte, slyšte, bratři moji!
Ať se třesou literáti!
brzy padne heslo k boji,
pomstíme se strašlivě!
Kritikům jen sloužit chceme, —
svět nás bude potom znáti,
nejlépe tak dokážeme,
že zabíjí — litera!“ —

A sbor celý pomstou dýše. —
„Přísaháme!“ — zní to kolem — —
Z nenadání ze sna tiše
oddechla si Andulka. —
Hoj, jaká to vřava krutá!
V pravo, v levo, horem, dolem,
sladkým dechem zasáhnutá
chumelí se písmena.

Vzlétla vzhůru, krouží v kole,
tlukou do se, temně chrastí,
až na konec ze svévole
Andulku mně vzbudila.
Neviňátko snilo právě
o nebi a rajské slasti,
o bohu a jeho slávě,
o svatých a světicích. —

O mně také? — Nevím, nevím!
Sedlák pro ni špatná hříčka, —
v půlnoci se někdy zjevím
jenom panu bernímu. —
Kéž bych už byl, lásko boží,
také svatým! — Andulička
aspoň ve snu na svém loži
se mnou by se těšila!

Potom, — potom — — z ticha, z ticha!
Vida jak mě na bezcestí
lehce svedla touha lichá
z epického chodníka!
Po čem může sedlák toužit?
Všude najde svoje štěstí! —
Platit daně, pánům sloužit
největší je blaženosť! — —

Kde jsem přestal? — Dítě moje
vytřeštilo modré oči, —
nad ním liter plaché roje
hemžily se u stropu.
Mne si čelo, — paměť sbírá, —
všechno kolem s ním se točí,
srdéčko mu bázeň svírá. —
Je to sen či skutečnosť? —

Vyskočit by rázem chtěla,
divná mdloba však ji víže,
věru jak by skála celá
ležela jí na prsou.
Nemá síly ručka malá,
aby svatým znakem kříže
divný přelud zažehnala — —
Kde jsi, strážný anděli?

Nová úzkosť, nová muka! —
Vidí, kterak poznenáhla
na okénku jakás ruka
odhrnuje záslonu.
Tajemná páž z nenadání
nad její se lůžko vztáhla,
černou dlaní v chomáč shání
dovádivých liter roj.

Křivý prst je pojí chvatem
v tajuplná divná slova,
každé písmě rudým zlatem,
svůdným zlatem plápolá.
Andulička čte a žasne, —
rdí se, bledne — a čte znova,
modré její očko hasne
touhy rosou zalité.

Jsou to verše krásy divé,
plny volné fantasie,
nespoutané, dovádivé,
nebroušené censurou.
Více, nežli srdce tuší,
ve slově se každém kryje,
svůdným hlasem mluví k duši,
opojuje mladou hruď.

Andulička rdí se, bledne,
povzdechla si v usmívání,
polehounku hlavu zvedne
a čte znova nový verš.
Pomalu se z lůžka vzchopí,
promne očka. — Z nenadání
vše se tratí beze stopy — — —
Byl to jenom pouhý sen?

Co čtla asi? Kdo nám poví,
co v té básni tajilo se?
Nelze vypsat všechno slovy!
to ví bůh a ďábel jen! — —
Po mých verších na podlaze
capou její nožky bosé,
u srdéčka jí tak blaze
jako nikdy doposud.

Přistoupila ku okénku, —
podepřela bílé čelo — —
Ach, jak milo, krásně venku!
V náruč svou ji vábí noc.
Slavík zpívá, růže voní,
sadem listí zašumělo, —
Andulička hlavu kloní, — —
nelze kouzlu odolat!

V lehký šátek zahalena
zpola bázní, zpola touhou
rozechvěna, zanícena
z komůrky své vyklouzla.
Jaké sny duch její spřádal!
Ozvěnou jen byly pouhou
divé básně, kterou skládal
schválně pro ni satanáš. —

Vyšla v sad. — Ó kouzlo noci!
S vlhkým okem, v udivení,
podléhajíc tajné moci
na zápraží stanula. —
Kola spí, jen pode splavem
s hukotem se vlny pění
a ve stínu olší tmavém
svítá páska potoka.

Hvězdičkami nebe zkvetlo. —
Jako mlha zlatou přízí
zdá se padat luny světlo
s nebetyčných topolů. —
Kam se dělo dítě moje?
za křovinou v šeru mizí,
v dumách bloudí bez pokoje
po zarostlých pěšinách. —

V tuto chvíli démon lačný
spokojeně kývl hlavou,
nebes klenbu zakryl mračny,
děsným okem zablýskal.
„Bude mojí!“ k sobě pravil,
„její duši dětsky hravou
zlatého jsem pelu zbavil,
hříšnou touhou otrávil!“ —

Pokročit chtěl, — sotva ale
trochu výše zvedl patu,
počala se nenadále
černá půda pod ním chvět.
Nohou dupl rozmrzele,
obrátil se v divém chvatu:
„Což ty lebky zpráchnivělé
nedají mi pokoje?“

Tvrdá půda pozvedla se,
jak by někdo pohřben dole
z mrákoty se budil zase
a z hrobu se dobýval.
Démon paty v půdu vráží. —
„Spěte, staré lebky holé!“ —
zachechtal se, „pod mou stráží
klidně dřímat můžete!“ —

Z hloubi hrobu zní to temně:
„Však již věru dlouho spíme!
Těžká je ta černá země
českou krví prosáklá!
Dovol, ať se aspoň chvíli
českým vzduchem občerstvíme,
pohlédneme, kterak sílí,
kterak válčí bílý lev!“ —

Démon sípe: „Nechať tlukou,
neotevru! Toť by bylo!
Pustit nyní s cepem v rukou
do Čech staré Tábory!“ —
Ke mlýnu zas hodil okem. —
V stínu vrb se zastavilo
moje dítě nad potokem
v úbělovém šatu svém.

Ó, kterak by rád k ní spěchal!
Však ti dole? Vzdorná čela!
Kdyby chvíli jen je nechal,
zvrátili by celý svět.
Kdo mu poví dobrou radu? —
Nedaleko skála čněla. —
Vyvrátil ji ze základu
a na hrob ji položil.

Stačí-li to? — Balvan děsný
jako zrnko jen se chvěje. —
„Chceme na svět! hrob je těsný!“
z hluboka to zaznívá.
Jaká pomoc? — Satan němý
ohlíží se bez naděje. —
Oh, ti mrtví v černé zemi
horší jsou než živoucí!

Ale ďábel vždy má štěstí!
Uviděl dva pozemšťany
nedaleko u rozcestí
lenivě se kolébat.
„Hola, Češi! — Jenom blíže!“
volá ďábel zradovaný,
„poznávám je bez obtíže
po německém hovoru.

Jsou to muži! Vnuci praví
pohřbených tu Táboritů, —
hoj, což ti mne rádi zbaví
nemilé tu starosti!“ —
Chytil oba, napjal sílu,
pozvedl je ku blankytu,
pak je rázem na mohylu
opatrně postavil. — —

„Divně se mi plete cesta!“
oba v duchu k sobě děli. — —
Byli to dva páni z města:
purkmistr a lékárník.
S těžkou hlavou od faráře
z hostiny se navraceli,
boubelaté jejich tváře
rděly se jak pivoňky.

Nikdo neměl ani zdání,
kterak přišli v tato místa,
v důležitém rokování
ani cesty nedbali.
Mínili, že ticho fary
má svůj půvab dozajista,
kuchařinka kypré tvary
a pan farář modrý nos.

V politiku přešli na to,
povzdechli si o nevděku, —
oni oba, — to je svato, —
vše by dali pro svou vlasť.
Národ však je hlup a skoupý. — —
Na mohyle dávných reků
stáli, jako zděné sloupy,
purkmistr a lékárník. — —

Pod mohylou ani hnutí, —
snad ti mrtví znova mřeli. —
Jenom těžké povzdechnutí
vydralo se z hluboka.
„Hoj, teď zvednou věru ztěží
příkrov rakve svými čely!
Na jich rovu těžce leží
vnuků bídná zbabělosť!“ —

Jásal ďábel. — „Nyní v letu
za svým lupem mohu jíti,
sladkým vínem kyprých retů
svoji žízeň uhasím.
Ó, jak stiskne náruč má ji!
V měkkých loktech budu sníti
o ztraceném dávno ráji, —
zapomenu na peklo!“ —

A juž letí šerem houští. —
Tak na plachou holubici
hladový se luňák spouští
vichrem s tmavých oblaků. —
U splavu se roucho bělá. —
Ďábel lupu hledající
poskočil a z hlavy zcela
ztratil zbytek rozumu.

Náhle stanul. — Jaká změna!
zaťal zuby v divém vzteku,
krvavá mu chlípí pěna
se rtů zlobou zkřivených.
Vytřeštěným hledí okem.
V lehkém šatě, plná vděků
Andulička nad potokem
stála s hlavou skloněnou.

A u její nožky bosé
klečel muž a k němu lehce
moje dítě klonilo se
stále blíž a stále blíž! — —
Ďáble, ďáble! pravda-li to?
moje srdce věřit nechce,
je mi tebe věru líto!
I já přišel pozdě již!

I já slídil po té lani
a teď pláču. — Ďábel ale
zachechtal se, černou dlaní
do prsou se udeřil.
Jako hrom to zadunělo. —
K nebi vylét nenadále,
o hvězdy bil hrdé čelo,
proklínal a zlořečil!

Znova padl k černé zemi,
štíty skalní nohou boří,
háje šlehá perutěmi,
láme duby staleté.
Tmavý mrak se od hor žene,
duní hrom a blesky hoří,
všechny živly rozkácené
do boje se pustily.

Mlhou mračen, šerem noci
démon těkal v divém bolu,
z hlubin pekla černé moci
volal k pomstě strašlivé.
Přede mnou se náhle stavil,
(my se dobře známe spolu),
sýkotem mi hadím pravil:
„Uzříš, jak se budu mstít!“ — —

A já hleděl vlhkým okem
ke mlýnu, kde plápolalo
slabé světlo nad potokem
z Andulčiny komůrky.
Nevím, jestli v této chvíli
oko mne snad neklamalo, —
stín tajemný, sněhobílý,
zřel jsem letět k nebesům.

Ach, co tuším! — Bože! bože!
Anduličko moje drahá!
Od jejího právě lože
strážný anděl odlétá.
Letí k nebi výš a výše,
v onen kraj, kde sídlo blaha,
a na dvéře rajské říše
klepá zlatým kladivem.

Před bohem se ve prach klaní:
„Odpusť, pane, jednu duši
jedovatou svojí zbraní
opět ďábel zahubil.
Nevinné to bylo dítě,
ale dříve, než kdo tuší,
klade ďábel svoje sítě,
a pak hlídej děvčata!“ —

Pán bůh, dobrák, hlavou kývá:
„Inu, inu, pozdě pykat,
od jakživa už tak bývá! —
A kdo nám ji odloudil?“ —
„Nejbídnější ze všech tvorů!“
andělíček počal vzlykat,
„neposlušný, plný vzdorů
byl to — český redaktor!“ —