Pohádka máje/XVIII.

Pohádka máje Vilém Mrštík
XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 487–506. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdyby se byl Ríša vyznal v tajemných znameních, nebyl by se tak hněval na noc v Neapoli.

Bylo prázdno pod mladými stromy, mrtvo na těch místech, kde Helenka mívala svůj ráj. Jediné ústřižky plátna, barevné vločky bavlny, pohozený papír s ciframi lesnických účtů, kůrka od chleba připomínaly ptákům, že tu býval někdo, kdo bavlnu tu plet a po sobě zanechal jen ty útržky a pohozené nitky. Až teprve, když se den chýliti začínal ke sklonku a Ríša také tudy šel, aby se naposled podíval na ukrytý koutek světa, kde minul pro něj nejslavnější máj, přihodilo se mu něco, zač by byl v tu chvíli zlíbal celou zemi. Dokuřuje zbytek doutníku, v zamyšlení ani nepozoroval, že se přiblížil až k tomu místu, s kterým se přišel rozloučit. Šel a když se ze zamyšlení vytrhnul, zastavil se náhle. V stromoví skulinami mrtvě visícího haluzčí zamihlo se mu v očích cosi světlého. Srdce mu zahřmotilo v prsou kladivem. Chvíli se díval, chvíli nevěřil, až teprve za několik vteřin nad slunce jasněji viděl, že to tam opravdu pod zeleným doubkem sedí ty známé, světlomodré šaty. Hlavu měla sehnutou, šaty, jak mívala ve zvyku, křídlem rozloženy stranou. Byla zabrána do ruční jakési práce.

Ríša opatrně jako duch přestoupil s nohy na nohu a po špičkách se vploužil do zelené chodbičky vedoucí k ní. A náhle, jakoby ze země byl vyrostl, předstoupil před svého soudce.

Helenka jak uštknutá křečovitě stáhla nožky pod sebe, sbírala rychle svoji práci, košíček a vzpřímila se.

Chladná, ledová Thusnelda ve své pýše nemohla se dívati přísněji a pohrdlivěji, než se dívaly pod obočí schoulené její oči. Také rty a čelo měla jaksi nepřirozeně pokřiveny a celým svým vzezřením dávala mu na jevo: jak — jak se mohl opovážit přijít sem za ní! I něco chladného výsměchu těkalo v bledé, pouvadlé její tváři.

Ríša s bázní a úctou ustoupil o krok před rozhněvanou sudicí.

„Helenko,“ pravil po chvíli a chtěl mluviti dále.

Ale Helenka přikryla si uši a svírajíc tvář v hrozný, podrážděný jakýsi výraz, — „jděte pryč“ křičela — „já zavolám tatínka.“

„Nevolejte nikoho,“ pravil klidně Ríša, vytáhl ramena, stáhl čelo a tělo srazil pevně k sobě tak, aby nabyl vlády nad třesoucími se údy. Krev všechnu cítil v hlavě, v těle nic. V poslední hodině smrti tváří v tvář Neznámému na onom světě nebyl by se tak chvěl, jako před nevyspělým tímto dítětem, které vyřknouti mělo ortel poslední. Srdce slyšel zvonit v prsou jako zvon.

Přemohl se, nadsadil hlas do nadpřirozené jakési výše a pravil:

„Nevolejte nikoho, já zase odejdu. Ale —“ rozhodil malomocně rukou — „já nevím,“ dodal a zmateně pohlédl kolem, složil ruce před sebe a týmž nepřirozeným hlasem pravil jako prve:

„Helenko, přišel jsem se s vámi rozloučit!“

Síly mu ubývalo, odmlčel se náhle a nabíraje do prsou nového vzduchu, hlasem zas úplně změněným a nízkým pravil:

„Zítra odjíždím…“

Helenka nejevila pražádného překvapení. Vzdorně pohnula sebou v modrých šatech, zahryzla se do dolního rtu a ledabyle položila se na levou stranu sedánku. Složila ruce, podložila jimi tvář a nepromluvila už ani slova. „Mluv si,“ jakoby řekla vyzývavou svojí posou, — „mně je to úplně lhostejno, odjedete-li nebo ne, úplně —“ vepsala do měkké, bledě choré pleti svého obličeje.

Les osmutněl v tu chvíli. Stíny kapaly na celou její postavu, jen v očích se jí líhotalo něco jiskřivého světla. Lesy sebou zaklátily, v korunách stromů zachřestilo listí — doubrava dutě šuměla, smutno bylo pod nebem a v lese ještě smutněji. Bylo velké dusno a ospale vyznívaly zpěvy ptáků, vroukaly hrdličky, pohvizdovali kosi, slavíci zpívali ze dvou stran. Bažantí kohouti se bouřili, menší ptáci jen pípali a v tikotu usínali. A než mraky opustily stříbrnou hlať slunce a světlo proudem své záře zaplavilo les, Ríša seděl již na sedánku vedle ní a jak by zlata ukrajoval, krásnými, milými slovy ji prose, rukama o sebe třel, aby jej nevyháněla a rozloučila se s ním aspoň, „když už ani za to nestojí, aby mu ruky podala na usmířenou.“

Helenka nic. Ani si ho nevšimla a oči majíc stranou vyvráceny vzhůru do siného nebe, s hlavou posud tak nachýlenou na podložených loktech obírala se svými myšlénkami. Jeho jakoby ani neviděla, ruky jeho necítila, jako bez ducha tu seděla, mysl všechnu zdála se mít obrácenu jinde. A když se k ní potom nahnul a polibky zasypal podložené její prsty, — to sochu líbal, modlu z kamene, nepohnula ani brvou.

Ríša mluvil dál a mluvil mnoho a jakoby nemluvil, všechna jeho slova šla mimo ten profil bílý, vychýlený zbožně k nebesům.

„Já vím, že jsem se nepěkně choval, byla nedobrá moje řeč, dost jsem už vystál proto sám od sebe i od vás, ale — — co — co už je dělat? Věčně se přece hněvat nemůžeš a nebudeš, až uvidíš, jak velkou cítím v sobě lítosť! Co bylo, pravda, nezvrátíš, ale můžeš zapomenout. Jak chceš si mě potrestej, trap si mě, co chceš si se mnou dělej, co chceš mně vyčítej, jenom“ — políbil znovu její prsty — „jenom se na mne nezlob, jenom se nehněvej! Už jsem si myslil: odjedeš odsud, zapomeneš na sebe, na ni, na všechno, co bylo a je — ale jak, — jak, pro Boha tě prosím, aspoň mi poraď, jak bych to mohl. Tak přece neodjedu a dříve se od tebe nehnu, dokud mně neslíbíš — dokud mně nepovíš, že mně odpouštíš —“

Helenka vstala při posledních jeho slovech a ohlédla se na pravo, kde na větvi zavěšený měla letní svůj klobouček, ten s chrpami a resedou, který nosívala do polí a v les. Sáhla po něm, ale nepřikryla jím hlavu, jen se tak ohlédla po košíčku na zemi a sehnula se proň. Němá pak stanula a pohrávala si v ruce černou hlavičkou jehlice. Na Ríšu nepromluvila, ani když se jí přímo do očí ptal, odpoví-li mu přece, čili nic.

„Aspoň slovíčko promluv,“ prosil ji.

Ale ani toho slovíčka se nedoprosil.

Odkudsi zdaleka zakukala kukačka.

„Slyšíš ji?“

Chtěl jí tím připomenouti šťastný máj.

Žežulka zakukala znovu.

„Vzpomínáš?“

Helenka vzpomněla si v duchu, ale kromě němé hry s jehlicí neodpověděla mu ničím.

„Jdi, ty jsi jako z ocele. Odpovíš mně aspoň nebo ne?“

Helenčiny prsty rozechvěné jenjen se míhaly.

Dušičku už měla na jazyku, odpuštění na rtech, ale postavila si zlatou svoji hlavu a umínila si, že neodpoví. Rozhodně vytáhla jehlici z klobouku a chtěla jím pokrýti svou hlavu.

Ríša ji zadržel rukou — uhnula stranou.

„Ne, já tě nepustím. Sama přece uznáš, tak že se nemůžeme rozejít. Myslil bych si pak, že’s mě ani nikdy neměla ráda a já přece chci, abych si na tebe odnesl krásnou památku, když svou u tebe jsem si tak znečistil.“ — A Ríša ji znovu přemlouval a znovu jí sliboval, že nikdy, — nikdy do nejdelší smrti nic takového už by nespáchal. To, co mluvil, byl jen žert. „Chtěl jsem jen vědět, jak — jak mě máš ráda. Dovedeš-li také žárlit, pocítíš-li při tom bolesť, když promluvím o jiné; tam u té paní jsem sice bydlil, je to zcela slušná, spořádaná paní, — ale žádná vdova, má svého muže a má jej ráda a jak! Za živý svět by srdce svoje nedovedla zadat jinému — —“

„To jsem selhal tenkrát jenom tak, už ani sám nevím, proč jsem tak mluvil. A není ani mladá, je už dobrých pětatřicet až čtyřicet let, ne-li víc —“ zalhal si Ríša zase na novo — „a ani hezká není, naopak, já opravdu nevím, co na ní její manžel vidí. A mají se rádi jako dvě hrdličky. To všechno jsem ti namluvil tenkrát jen z malicherné zlomyslnosti, jen abych věděl, máš-li mě opravdu tak ráda, jak jsi říkala, protože — — jinak bys ani nebyla dovedla tak jednat. A já jsem proto skoro rád, že se na mě tolik hněváš, aspoň vím, jak jsi mě měla ráda. Ublížil jsem ti, mnoho jsem ti ublížil, ale dej, ať mohu všechno zase napravit. Vidíš, ke všemu se ti přiznávám, s ničím se ti netajím a Bůh je můj svědek, že ti už nikdy, nikdy, Helenko, vlasu neskřivím… Protože, kdo jiný to potom odpláče než já? — — Kdybys mě byla viděla poslední ty dny! Co se mě natrápilo svědomí a já sám sebe! Včera se slzami v očích jsem bloudil po polích, předevčírem jsem se ani nesvlík’, jak jsem byl, tak jsem ulehl a nespal celou noc — A celý den chodím jako po trní. Ať se podívám, kam se podívám, vidím jenom tebe, žiju, myslím, dýchám tebou a jen tebou. Jakobys duši mou měla, ve dne v noci slyším jen tvůj hlas, milou tvoji řeč, tvůj smích, výkřiky radosti — — — — — — — — — pamatuješ se, jak jsi volala „to bolí?“ Jak jsem ti malíček křivil, s tvými prsty si hrál, ruce překládal jednu přes druhou, jak vlasy jsem ti hladil, nehýtky hřál, na prsou tě kolíbal? Jak jsi vždycky křičela: ‚Ríšo, Ríšánku, Ri-rí-ri Ríšo!‘ — —“ napodoboval plačtivý její hlas, „nepamatuješ se?“

Ale Helenka se jenom trpce při tom usmívala, jakoby říci chtěla, že se jí ještě posmívá.

Ríša začal jinou.

„Co ti mám ještě říci? Už jsem se ti ze všeho vyznal, ještě ti mne není líto?“

„E!“ mohl čísti ve vzdorné její tváři i v lehounkém tom pohybu nenucené k zemi přitlačené levé její nožky, „mluv si, co chceš, já ti přece nevěřím a věřit už nebudu.“

Ríša ztrácel už všechnu naději

Ještě jednu myšlénku měl.

„Vidíš,“ pravil, „ty ani nevíš, jaká rozhodná je to pro mě chvíle. Celý můj život máš teď ve svých rukou. Dlouho, mnoho jsem o sobě přemýšlel a nyní ti to povídám: buďto—anebo; buďto ze mne bude dobrý a spořádaný člověk, toho ty ze mne uděláš, protože tobě k vůli udělám všechno, anebo — já nevím, Helenko, co ze sebe vyvedu. Něco třeba ještě horšího, než co si snad teď o mně myslíš ty. Takový jsem já člověk. A tvá to potom bude vina, na tebe budu naříkat, na tebe ukazovat, abys to věděla, tobě budu za vinu klást, pro tebe že jsem se zkazil, pro tebe zahodil celý svůj život — pro nic jiného. A to ti mne potom nebude líto, Helenko? Dobře si to rozmysli! Co pro tebe dovedu vykonat, neudělám už pro nikoho na světě a už dokonce ne pro sebe. Slyšíš? Sama teď rozhodni nade mnou i nad sebou. Pamatuješ se na ty svoje žežulky? Jak jsi mi je dala místo odpovědi, že mě miluješ? Tenkrát jsem tě ještě neměl ani tak rád, jak tě mám teď. A budu tě mít rád už na vždycky, na věky, Helenko — Nu, promluv přec! Což jsi z kamene?“

Helenka v tu chvíli byla opravdu z kamene. Chladný, přísný výraz sevřel její rysy v nehezký, polotrpný, poloodpudivý úsměšek; obočí jak ostře nakreslená křivka zvlněná uprostřed bylo skrčeno do sebe u kořene nosu a tak celá tvář nehybná a jako z kovu ulitá ztrnulá v napnutém mlčení. Těžko se dalo uhodnout, co se v tu chvíli děje v její duši: nejisté, jako přitlačené vlnění prsou svědčilo o jakémsi pohnutí, ale tvář o nesmiřitelném boji.

Ríša usoudil, že dovede být i zlá.

„Aspoň se na mne podívej —“

Nepodívala se.

„Proč se tak škaredíš?“

Vzdorovitě pohnula hlavou a odvrátila se od něho úplně.

„Ani se neusměješ?“

Neusmála se.

Dotknul se její ruky.

Vyškubla mu ji.

Sáhl po její tváři.

Uhnula před ním jak před nějakým ohavou.

Ríša viděl už, že nic s ní nepořídí. Všemožnou si už práci dal a všechno nadarmo. Nic mu neodpověděla, mlčela jako hrob. I na prstech jí už začal ukazovat a bůh ví jak se před ní pitvořit, jen aby ji rozesmál; ale tím hůře. Nelíbily se jí jeho žerty právě teď! Zakabonila se, jakoby se v ní odpor k němu vzmáhal každým marným jeho pokusem, a pohled, který naň vrhla při tom, byl už takový, že Ríšovi všechny další žerty zamrzly na rtech.

Němá zůstala Helenka jako před tím.

A příroda byla tak krásná v tu chvíli, chladná v čisté své zeleni, jasná v paprscích slunce. A divný, divný byl pohled na protější kopce, kde vlny lesní jako šedou přehozeny rouškou po hřebenech se táhly do dálky až po stříbrný, mlhou zabílený horizont. — O bílou myslivnu plnou silou opírala se odpolední zář, lesklým povlakem smáčejíc šindelový její kryt.

Ríša mžikl jedním okem po Helence.

Posud zamyšlena jako modla stála v mechu a hleděla do země.

„Tak mě tu necháš?“

Žádná odpověď.

Ríša teprve nyní si všiml, jak se změnila od těch dob, kdy ji viděl naposled. Víčka již neměla tak čistá a jemná, jak mívala, unavená, ztrávená, zkalená sepiovou barvou dodávala jejímu výrazu tvářnosť trvalého smutku. Za to v těle byla ještě štíhlejší a vzdušnější. Tváře, spánky, krk i ruce jako z vosku vyloupnuty byly průsvitné a bílé jako sníh. I rty jakoby vadly, pozbývaly bývalé svěžesti dozrálých jahod a vyčnívaly poněkud z rysů ven. I ty uši se zdály jako přidělány, bez krve.

Nicméně Ríšovi se zdála ještě krásnější, celá jakási světlejší; oči její ještě nikdy neviděl tak hluboké, modré a silné v pohledu jako dnes. Tím krásnější byly v němé, nepohnuté její tváři, když po chvíli vždy vyzdvihla svoje víčka, obnažila jejich panenky a přes vrcholky po svahu se nížícího mlází upírala teskné svoje pohledy do neurčité dálavy. Chmury probděných nocí obletovaly posud čistotu jejího čela.

„Helenko, to jsem si na vás nemyslil, že dovedete být tak zlá! Kdyby to byla jiná — zavilá Cilka na příklad nebo kterákoliv druhá, třetí, ale — ty — ty! — Zlobíš se ještě?“

„Nezlobím —“ zněla rozhodná odpověď, „ale ráda vás už nemám.“

Helenka s povzdechem zakroutila hlavou.

Ríšovi se před očima zazelenalo a v povýšeném jeho hlase zachvěl se tón, při kterém i v Helence se zúžil dech.

„Nu, když jinak nechceš,“ pravil, „měj si tedy vůli svou, zapomeň, ale pamatuj si, že já už jakživ — — —“

Nedomluvil, jen rukou mávl před sebou, jakoby něco chytal, a rychle se odvrátil stranou.

„Však ti dobře nebude!“ dodal, pohrozil prstem a odcházel.

Helenka bojácně se ohlédla po něm a nevědouc ani proč, zdvihla obě ruce vzhůru, hotovíc se k rozhodnému kroku.

Než v tom se Ríša obrátil.

Ohlédl se po ní a z dálky jí podával ruku.

Ale Helenka seděla už na svém sedánku, jakoby ruky jeho neviděla, zdvihla k očím svoje šití a, pokud schýlené její řasy dovolovaly, viděla, jak Ríša věsí ruku zase dolů a on sám posud stojí na jednom místě.

Usmála se v duchu a udělala první steh.

Ríša postál chvíli a nemluvil už. Když viděl, že se Helenka nemá k odchodu, změnil svůj úmysl a zůstal také. Sedl si na zem a mlčel.

Helenka po očku pohlédla na něho měkkým, dobrým jakýmsi pohledem zamilovaných, udělala na černém hedvábí slučku a usmála se. „Trap sel“ pravila sama k sobě, nahnula hlavu stranou a dívajíc se na svou práci pokračovala v polovici monogramu H. P. Rýpla jehlou dvakrát, třikrát a omrzelo ji šít; podepřela loket o vyzdvižené kolínko a s hlavou pochýlenou do dlaně, v zamyšlení dívala se zase na bory.

Aspoň toho se již na ní domohl, že neprchla, jak hrozila — — —

Pomalounku chýlilo se slunce ku svému západu. Bylo vysoko ještě, ale vzduch a nebe a vzdálené obrysy země nesly na sobě ráz pokročilé odpolední chvíle. Vesničky v dálce jako zadýchané šedě modrou clonou kouřily osamělými kotoučky dýmu a každá jako rodina schoulená do korun zahrad tichá ležela na zemi. Myslivna jako obyčejně osamocená, idylická, bílá v šedém hrazení plotu jako ostrov stála v rozlitých vlnách zelené úrody. Dole na Obravě zvedal se mlýn a mlčel.

Byly suché dny a v polích prázdno.

Oči Helenčiny obrátily se k myslivně. Tak jí připadalo, jakoby byla někde daleko, daleko odtud a silou vzpomínek si vábila k sobě vlídné obrysy svých rodných zdí. A tam jakoby všechno bylo vymřelo, viděla jenom holé ty stěny a plot a cestu kolem ní.

Na dvoře nebylo vidět nikoho. Před chvílí aspoň slípky tam zakdákaly, nebylo slyšet už ani těch. Ani páva ani káčat neviděly její oči, nic — mrtvo bylo na dvoře, ticho v domě, jen ti věčně stejní holubi s barevnými péry točili se po hřebenu střechy a v houfech spouštěli se k vodě pít. Pak pes vyběhl pootevřenou brankou, rozhlédl se nahoru, dolů a když nikoho neviděl, než to drobné kamení na cestě k lesu, kopřivy a plevel podél plotu, vrátil se zas na dvůr. Lehl si a spal — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Veselo bylo pod mlýnem. V potoce děti se máchaly, mlynářova dcerka na slunku bělila prádlo. Jak to bylo už dávno, co se tak sama brouzdala Obravou a čerstvou vodou omývala svoje údy!

Oči se jí přivřely ve vzpomínání a když procitly zas, zabloudily daleko přes myslivnu a mlýn tam, kde asi u Tišnova stála Hora Květná! Kopce modraly se v mživém prostoru, v parách ztrácely se v drahém pásmu hor, za tím v třetím, až se vytratily v rozprášený nebesklon. Nížiny vydechovaly ze sebe lehoučký, stříbřitý zákal, vzdušný a měkký jako mlžný háv. Byly jimi zapýřeny vzdálené lesy i osamělé body stromoví, čárky rovných topolů i šedé stuhy cest, svinuté v polích, jak odpočívající háďata. Jenom nejbližší okolí zdálo se čisté a průhledné jako sklo. A slunce mírným, snivě čistým svitem rozkládalo šikmo svoje paprsky po dalekých horách, po zeleném dole světě. Unylý klid vládl celou krajinou, usínavě zněly mouchy bzučící na blízku, skřivánčí zpěv třásl se v horkém azuru a nářek kroužících čejek plakal nad loukou.

V tom za hlubokého ticha v lese ve svatém shovění stinného úvalu po levé straně ozval se slavík, pak druhý. Zprvu v ostýchavých, nesmělých a krátkých větách, pak silněji a silněji, až se rozezpíval jimi celý háj.

Byla už pokročilá doba jarní, nedlouho do té doby, kdy slavíci umlkají nadobro. Zpívali už jen ti, již opuštěni slavili svůj máj, za to tím vzácnější, tím slavnější byl jejich tlukot nyní, kdy ostatní v tichu hlídali své štěstí ve skrytu hnizd.

Když slavík zazpíval, Ríša s Helenkou pohříženi do svých myšlének procitli náhle: nedaleko nich tři hrdla rozezvučela se najednou — — —

Soumrak se blížil, nebe se barvilo, mraky začínaly krvácet — — V lese bylo smutno, vlahý vzduch omýval tváře — — A v tom tichu, sladké tísni teplého soumraku zpívali slavíci jeden smutněji než druhý a všichni tak, že všechno kolem nabylo nábožného jakéhosi vzezření, rozlehlo se veliké ticho naplněné pouze svatými jejich zpěvy. Utichli všeci ptáci ostatní a králem lesů zůstal slavík sám. Hned se vzdalovaly, hned z blízka se rozléhaly jeho žaly a s nebe se lila boží zář — A slavíci, snad závodili spolu, jeden vzácnějšími tóny než druhý rozpouštěl své rulády, stále žalostněji, stále lítostněji draly se jich plesy z prsou, v slzách se koupaly, v slzách zmíraly, až jen zastřené pí — pí — pí pronikalo lesem tak, jakoby tam někdo slabounkého vraždil. — A chvíli bylo ticho zas, listí zašeptalo v mlází, v doubí zašveholil drozd. Pojednou tam dole, až kdesi na dně, zdálo se, že někdo zlatým prutem zazvonil. Dva tóny tak uhodily o sebe, zase se tak sevřely v tlumený pláč a pojednou vyrazily plnou silou. A slavíkům jakoby hrdla rozvázal, už jeden zvuk bil za druhým. Jako když stříbrným kladívkem zlato se kuje, následovala řada světlých, veselejších tónů, tak čistých a jemných, jako když poprvé své lesy pozdravili, poprvé zas po tak dlouhé zimě hájem rozpustili svůj srdcejemný zpěv — Zvuk po zvuku se vzpínal vzhůru, jeden z druhého se nořil do závratné výšky, až v nejvyšší poloze tam, kde všechna možnosť přestává, zastavily se v dlouhém jakémsi výdechu prsou a — — pojednou rozsypaly se dolů v celé šířce a délce od shora až dolů stále silněji a mocněji navzájem se přemáhajících hlasů. A lesy v plné síle odrážely jejich zpěvy, každý zvuk jako vyklenut, vyzlacen, svěží a čistý stékal údolím a v ozvěně úvalu nesl se zpět. Jeden nasazoval s výšky, druhý z hloubky se dobýval, jeden plakal, druhý jakoby se smál, přebírali sobě hlasy, honili se ve škálách a tak žalostně, tak tesklivě se nesli spolu k výšce, až oči se přivíraly, sladká závrať nakláněla hlavy, duše tála a srdce se otvíralo vyzářené, svaté velikým těm žalmům plesající přírody. Ty tóny v slzách se už topily, v slzách hasly a jako zvelebeny, očištěny žalem propukaly na konec v dětský jakýsi žvatlot srdcejemných slov. Ty tóny prosily zrovna o něco a nevěděly proč, trpěly a nevěděly zač, až poslední z nich uhodil plnou silou do prsou a proniknul až k srdci. Tak krásně a tklivě nezpívali posud nikdy — — —

Helenka se aspoň nepamatovala, že by je kdy byla slyšela zpívat s takovým zanícením, s takovým ohněm a lítostí jako dnes… Všechno v lese utichlo, i straky se přestaly hádat a všechno jakoby poslouchalo, jak v slavičích zpěvech se tu jaro loučí se zemí, vítajíc léto… Pojednou vítr zatřásl lesem, zabouřil v klenutí, kovový sbor utichl na chvíli a jenom jeden z těch zpěváků zápasil dole se skučením větru a skřípáním haluzí.

Bylo po koncertě.

Bylo pozdě už, když se Helenka zdvihla se svého místa, všechna jakási změklá, rozechvělá, hotova ke všemu.

Povzdychla si, ale tak, aby Ríša toho neslyšel. Mlčky svinula svou práci, položila ji do košíčku, urovnala vlasy na spáncích a měla se k odchodu.

Také Ríša vstal a pohladil si pravou rukou tvář. Přistoupil pak k ní a hlasem klidným a pevným pravil:

„Já vás tedy zdržovat nebudu. Když chcete, rozejdeme se. Mějte se, Helenko, dobře a někdy si na mne vzpomeňte.“

Uklonil se a zamířil z budoaru ven.

Jen slovo ještě kdyby byl promluvil a Helenka — —

Ale nedostávalo se jí sil.

Když však viděla, že Ríša skutečně odchází, rty její se zachvěly v radostném zmatku a pohádka máje znovu rozhodila před nimi zlaté svoje brány dokořán.

„Ríšo!“ vykřikla za ním a zastřela si lokty celý obličej.

„Přejete si, slečno?“ slyšela pojednou před sebou Ríšův hlas, a když nahlédla přes okraje loktů před sebe, úsměv jí zajiskřil v slzách a

„— — —! — — —!“ vykřikla skoro Helenka, vyrážejíc ze sebe divoké, křečovité jakési zvuky, kterým Ríša sice nerozuměl, za to však na rtech ucítil tak vřelé a tak dlouhé odpuštění, že se mu o takovém nikdy ani nesnilo.

„Já ti dám ‚slečno‘, okáči!“ řekla mu Helenka, zalita ještě slzami, a jakoby se léta byli spolu neviděli, chvatně oddychujíc zahořela celá studem, když ji do náručí vzal, jako děcko k sobě ji pozdvihl a Helenka oběma rukama ovinuvši silnou, krví zalitou jeho šíji, dala se mu napit jako z poháru nejsladčího vína opojné své lásky.

„Ríšo, Ríšo!“ tiskly se k němu třesoucí se její rty a stáhnuvši k sobě jeho hlavu pošeptala mu cosi do ucha. Ale co, slyšel jen Ríša sám. Jemně a šetrně jako chorou složil ji na mechový sedánek a teprve za chvíli viděly lesy, jak ji na kus cesty vyprovází domů její věrný trubadúr.

Co si na té cestě povídali, já nevím, a kdybych věděl — nepovím. Slyšely to jenom ty lesy a ty stráně a to ptactvo nad hlavou, které věrně vytrvalo při nich od prvního vzdechu jejich toužení až po jejich smír a celý život do posledního dýchnutí.

V lesním budoaru bylo ticho zas. Slunce lehlo si konečně do krvavého svého lože. Stromy leskly se zlatem, haluzčí chřestilo v podvečerním vání. Zamžené kraje propadaly se do jasného přítmí — lesy zaplanuly v dálce do červena rozžhavenou ocelí.

Teprve když slunce se vykoupalo ve svých nejživějších barvách, Helenka opouštěla les a mezi kmeny aleje sestupovala po cestě dolů. Světlo dlouhými paprsky zasahovalo její výšku. Celá polita západem neobyčejně jasná ve tváři mihla se mezi kmeny a spěchala k domovu. I myslivna i pole potřísněny byly rudou záplavou.

Před myslivnou čekal na ni Brok. Zahlédnuv ji v horním konci stromořadí, zdvihl bílý svůj prut a potřísněn rovněž rudou krví západu, pohazuje dlouhýma svýma ušima, které mu jak plachty plandaly o mladá plece, — doběhl až k ní, přeběhl ji o krok a strčiv lichotivě hlavu ze zadu pod ruku jí vsunul studený svůj čich.

„Ale, Broku, Broku, Bročku, kde pak se’s tu vzal!“ vítala jej vesele už Helenka — „kde pak se’s tu vzal?“ hladila jej od hlavy po celém těle, vzala do rukou moudrou jeho hlavu a přivinula ji k sobě tak, — ale tak — až se jí Brok začal zmítat v náručí a vysmekl se mocí z tolikeré a tak náhlé dnes její lásky…

* * *

Ríša odejel.

Helenka sama chodila lesem a vzpomínala na první idyllu své lásky. —

Ríša mnoho tenkráte nasliboval, celý program nového života před ní rozhrnul; nedostál mu hned a nedostál mu zcela, ale jednou mu dostál přec. Je pravda, mnohé ze svých slibů si odpustil, ale na Helenku už nezapomněl, při Helence setrval až do smrti. Zažila s ním ještě mnoho trpkých chvil, slavili spolu ještě nejedno smíření, ale za to jí Ríša jednou koupil zlatý prstýnek a ona jemu, dal jí vystrojit velikou tabuli a sezval k ní kde koho i matku svou i otce svého, revírníka a všechny svoje známé až po tu stříbrnou hlavu se safianovou čepičkou, do které se potom tolik usmívaly staré, povyhaslé oči starce, kdykoliv si vzpomněly, jak třesoucí se rukou žehnal sehnuté dvě hlavy před sebou, černou jednu a zlatou druhou a jak veselé a šťastné byly obě při svatební hostině tam, kde slavil tenkrát života svého rok sedmdesátý…

„Ano,“ namítne čtenář, „to všechno je náramně hezké, ale s tím Ríšou to opravdu zní jako pohádka.“

„Je mně líto, — zní,“ odpovím já, „ale — já nic jiného psáti neměl v úmyslu. Jak se to stalo, — suď to Bůh sám — ale stalo se tak…“

Ostatně zeptejte se Helenky, jak to vlastně bylo. Ta to ví líp. Na jaře a v létě vysedává v zámeckém parku moravského jednoho města a jak vždycky dělávala, dělává i tu. Něčím se obírá a vzpomíná. Poznáte ji hned. Zůstala posud tak útlá a jemná jako děvčátko, zůstane už asi taková milá, i když na hlavu jí padne sníh — A když ne jinak, poznáte ji aspoň v tu chvíli, kdy zaslechne v křoví první slavičí píseň. Tu se nedovede ubrániti, zamyslí se, zasteskne si a vzpomene na pohádku svého života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — jak na pokraji lesa o samotě stála pěkná myslivna a v té myslivně nebýval revírník sám, ale dceruška s ním mladá a hezká a ta dceruška, když se provdala — —

Eh, marné vzpomínání — — —

I princezny mají děti!