Pohádka máje/XIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII.
Autor: Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 395–416.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Helenka žila zatím svůj krásný život dál. Mysl její zůstala prosta, ale city její rostly, nabývaly smělejšího rázu. Jako mušky rojily se všechny její touhy kolem svého světla a ať v myšlénkách, ať slovem, hleděla jim ve všem vyhovět.

Ríša sloužil jí jako královně. Rozvazoval jí slučky na nitích, navinoval bavlnu, držel přadena a jednou dokonce, když do lesa odběhla natrhat kvítí, i do pletení se jí dal. Vyvlíkl očka, vypadl mu drát a rychle zas kladl pletení na původní místo, když tu Helenka jakoby ze země vyrostla, stála nad ním přísná jako zákon a obořila se na něho strojeně užaslým hlasem:

„I vy sakulentský hříšníku,“ (žertem říkala mu někdy vy), pravila a vzala mu pletení z rukou, „co to děláte?“ pleskla jej přes prsty, „kdo vám to kázal? To je zas něco nového! Plést se do věcí, do kterých mu nic není. Jděte pryč, pleticho!“ Sedla si vedle něho a pletla sama.

Škádlení, žerty, hry střídaly se tak navzájem.

Helenka v samých radostech ani si nevšimla, že Ríša za těch čtrnáct dní obapolné lásky nápadně zpohodlněl.

Tak hned za dva dny na to, kdy ji Ríša v kostele tolik byl litoval, proč nezůstala raději nedostižným pro něho snem, jako na dotvrzenou toho, že je jí pro něho opravdu škoda, dožábral se na umluvené místo a byl jakýsi velice lenošný. Den před tím byl v Rosicích na jarmarce, „zdržel se tam“ se známými daleko přes půlnoc a silně podkouřený doutníky, nasáklý pivem vyškrábal se do své mansardy. Když došel k Helence (tentokrát velice pozdě), naříkal si na teplo, žízeň a sotva že se hýbal. Jako hroch. Kosti ho bolely, klouby měl rozklížené a svaly jakoby měly s něho spadnout… Helenka už seděla ve svém budoarku a vyšívala. Ohlédla se po něm a div nevykřikla.

„Bože, to jsem se lekla; — to jste vy? Co tu chcete?“ zvolala povýšeným hlasem, sepjala nad ním ruce a divila se, kde se tu vzal.

„Co tu chcete?“ ptala se ještě jednou, postrkujíc košíček od sebe tak, aby si neměl kde sednout. „Do kostela taky tak chodíte brzy?“ dodala s jemnou výčitkou.

Ríša si odfoukl, zhluboka povzdychl a ztěžka se převaliv do mechu, naříkal na bolesti v hlavě. Nepověděl, proč jej hlava bolí, jen mlčky sedl vedle ní a za chvíli i hlava se mu skulila na mech, zdálo se, že spí.

Helenka se usmála, odložila ruční práci a uchopivši jej za ramena, s pomocí boží a jeho posadila jej k sobě na svůj trůn. Sama si sedla tak, že hlavu jeho chovala v náručí.

Ríša se tvářil zprvu, jakoby usínal žertem, potom však usnul doopravdy.

„Proč dnes nic nemluvíte?“ ptala se ho Helenka s úsměvem, dříve ještě než usnul.

Ríša obrátil k ní vzhůru zakalené oči a upřel na ni dlouhý, němý pohled trpícího člověka.

„Co —“ jemně zatřásla jím v náručí, „proč dnes nic nemluvíte? Co je vám, já vás tak ráda poslouchám —“

Ríša se ironicky usmál.

„Chceš, abych ti zas říkal, jak jsi krásná?“

„A jaké jsou ty ostatní, to ty nepovídáš!?“

Ríša zavrtěl hlavou, že ne.

„Nu tak mluv přece!“ burcovala jej znovu ze spaní, když viděla, jak mu přes oči klesají zamodralá víčka.

„Tak mám?“ ptal se ještě jednou jako ze sna, kloně hlavu na stranu.

Helenka ochotně přikývla hlavou, jen aby povídal, aspoň jej tak udrží od spaní.

„Chci, chci,“ umíněným hlasem opakovala rychle za sebou.

„Ale když mě bolí hlava!“ prosil Ríša.

„Však ona zas přestane — jen povídej. Řekni, jak jsem hezká —“

„A onehdy jsi nechtěla —“ pravil Ríša se zavřenýma očima.

„Bože, jak to mluví!“ zasmála se v duchu Helenka, „jakoby umíral —“

„Proč jsi tenkrát nechtěla? Tenkrát byla krásná jenom Panna Maria.“

„A dnes chci být krásná taky já.“

„To nemáš říkat,“ pravil po té Ríša lenošivě.

Proč!?

„Protože se to na děvče nesluší —“

Helenka stáhla obočí.

„To že se nesluší?“

„Ne.“

Trhla sebou a nepromluvila víc.

„Ještě chceš něco vědět?“ ptal se Ríša ospale.

„Ne,“ odřekla Helenka, „a spi už. Dnes se mně docela nic nelíbíš. Oči máš jako krtek a za každé slovo aby ti platil. Slyšíš?“

Ríša neodpověděl. Byl už daleko od ní, v pivovaře na šalandě, mezi svými, před velikým cínovým korbelem, naplněným až po samý vršíček přetékající pěnou. Pan starý zpíval sentimentálním hlasem píseň z let osmačtyřicátých: „Blíž Prahy vstává všech Čechův sláva, český lev válečným hlasem řve.“ A ve řvaní toho českého lva Ríša usnul nadobro.

Helenka ruce majíc složeny pod levou jeho paží klidným okem pohlížela na rozkošnou vyhlídku, ležící tu u jejich nohou na západní a severní stranu.

Jak zkrásněla s ní celá příroda za těch čtrnáct dní nezkalené, v lesích utajené její lásky. Veliká divizna, která rok co rok tu rozkvétala v zeleni, zakládala již na veliké, žluté růže svých květů; konvalinky dokvétaly, lechy modraly a vadly, v zahrádce se rozvíjely lilije a růže. A před ní zde v úkrytu její svatyně jakoby se okno otvíralo do širého kraje, všechno jako na dlani leželo před ní v táhle rozloženém údolí do dálky rozhrnutých kopců. Vzduch zaváněl jahodím, voněla tráva, pole kvetla. Chvíli se dívala na zem, pak se obrátila hlavou vzhůru a pila očima krásně modrou barvu horkého nebe, které už podlívati začínal oheň léta.

„Tak krásně tu je,“ pravila sama k sobě, „a ten mně tu spí,“ dodala a mateřským okem pohlédla dolů na svého hocha, zdali opravdu spí.

Spal.

Zvedla zase hlavu a duší cele se ponořila do zelených vln údolí.

Celé lány obilí jako široká, rozlitá řeka vlnily se dnem a jen sem tam řadou korun vysázeného stromoví jak pentle bílá blýskala se prachem silnice. Od Ostrovačic bylo vidět jen věž s červenou střechou a silnou bání, která zlatě svítila v paprscích odpoledního světla. Od Ostrovačic směrem k Říčanům topole přesahovaly obzor a jako lehká péra tiše plápolaly štíhlými svými vršky na bledě modrém západu. Od Božího Požehnání a Rosic dmul se po nebi těžký tovární dým.

Žito již nabývalo omšelé barvy zeleného plyše. Světlé pruhy střídaly se s tmavými jako samet, když ho ruka proti vlasu pohladí. Na panském ohromném díle polo lezla, polo klečela dlouhá řada žen. Z dálky po silnici vozy hrčely, ode mlýna říhal kůň. Nikde jinde živé duše a v celém tom prostranství země, v tichu liduprázdných niv jenom ta babice černá o samotě stála na kraji, vršek obracejíc k severu. A kolem ní cesta se vinula travnatým břehem, po kterém Ríša chodil za ní a po něm se vracel na cestě domů a zpět. Pohlédla na něho, je-li to pravda, a usmála se zase týmž měkkým, láskou prohloubeným pohledem, jakým se matka usmívá a dolů se kloní nad spící svoje jezule.

Ríša volně oddychoval na jejích rukou. Nahnula se tiše až k němu a políbila spící jeho oči. Vlasy jí přes ramena sklouzly na prsa a svým zlatem dotkly se oholené jeho tváře. Vnadným pohybem ruky shrnula zase pletence vzad a zapjala opět ruce pod Ríšovým tělem. Byl těžký. Už ji ruka bolela, ale nedbala, jen když se jemu dobře spalo. Kolínkem si podepřela ruce a přivila jej k sobě ještě blíž. Pohladila mu pak čelo, odehnala komára s levého spánku a opatrně, zvolna, aby se nevzbudil, přesedla si tak, aby stín její pokryl jeho hlavu.

Měl dnes pokrčený límeček, nedbale uvázanou kravatku a na těle ty světlé, letní šaty, které mu tolik slušely ku snědé jeho tváři, černým, už trochu poodrostlým vlasům. Prohlížela si jej tak celého od hlavy až po letní půlbotky obuté přes červené, modře pruhované punčochy. Jednu z nich měl shrnutou, narovnala mu ji.

„Hezký hoch,“ pochvalovala si jej v duchu. „Kdo by si to byl pomyslil, že z takového chlapce (vzpomněla si na Ríšu v dětských ještě kalhotkách) vyroste tak hezký, silný hoch.“ Jak mužná, silná měl ramena, mocný týl a plně vyklenutá prsa! Jak slušely zdravému jeho tělu ty tvrdé, nezapomenutelné rysy v tváři, obestřené posud snivým pelem mladých let. Pleť měl osmahlou, krk osmahlý, celou tvář, jen čelo měl bílé, nízké, ale prostranné a do šířky rozložené pod černými zářezy hluboko do spánků rostoucích vlasů… Pojednou si něčeho všimla v jeho tváři a srdečně, bez bázně, že ji Ríša přistihne v zamilovaném jejím pohledu, s chutí se zasmála svému nápadu. Tmavé, jako peří měkké svoje vousky měl tak pečlivě vždy přihlazené k tváři; — dnes pomuchlané visely mu schlíple dolů: i přála si mu je pohladit. Ale bála se, aby ho nevzbudila. Nicméně aspoň malíčkem se dotkla jejich špičky a usmála se do spící jeho tváře. Prohlížela si každý vlas na jeho hlavě, prstem jemně přihladila husté jeho obočí a zase se vrátila a znovu se bavila těmi vousky, které mu jak dvě pírka černá ležely po obou stranách horního rtu. Ty se jí přece jenom ze všeho líbily nejvíc. Za živý svět by byla nedala několik těch štětinek. Jen to ji mrzelo, že jich nemá víc, na bradě nic, na tváři nic a až na ty čárečky pod nosem že je celý jako holoubě — Ale vzpomněla si, jak by asi vypadal, kdyby měl plný vous, v myšlénkách namanul se jí obraz starého hajného s tváří tak zarostlou, že mu vidět bylo jen oči — a odbyla od sebe zlou představu: „Hu, to by byl škaredý. To radši nic.“ A Ríša líbil se jí zase tak jak byl, třeba s holými tvářemi a škrablavým krkem, jen když měl „ty“ tady, to dostačí. A malíčkem znovu se dotkla úzkých, jemně malovaných jeho vousků.

Pojednou sebou škubla.

Zdálo se jí, že slyší za sebou praskot.

Chvíli bylo ticho, jen srdce slyšela, jak v prsou jí zvonilo strachem, aby ji tu nikdo nepřistihl s Ríšou.

V tichu se ozval praskot poznovu… Obrátila se celým tělem k lesu, — praskot se vzdaloval. Kdosi lámal suché klestí. Usmála se sama nad sebou, svinula své nožky zas pod dlouhé svoje sukně a čekala, kdy se přece lenoch probudí… V lese bylo ticho zase jako v hrobě — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Helenka se dívala zase dolů do šeré dálky odlehlé k severu, na řetězy vrchů, které se k Tišnovu tratily a za Tišnov lehaly asi tam, kde v úkrytu hor se černá starý Pernštýn. Drásovské kopce, Veverské lesy, Květnici i kuželovitou „Čepičku“ bylo vidět odtud posypanou jak stříbrem dolů se lijících paprsků. Jeden kraj za druhým tak mizel do osvětlené dálky, stále světlejší a světlejší atmosféry táhly se za sebou, až v nejasných obrysech do fialova zahrávaly v jakýsi bledě sinavý, zamhlený kout. Stále hlubší a smutnější kraje okrášlené stromy, ozdobené vískami rozestupovaly se tak po zemi a celý ten oceán barev a světla zčárován byl bílými cestami a pruhy tmavých stromořadí, jen semo tamo vystupovaly dýmem kouřící osady, světlaly se domky v hustých zahradách, do prázdna trčely sloupky bílých věží postavených jako svíce uprostřed zeleného světa.

Jak jí bylo blaze teď při tom pohledu, ticho v duši a svatě v prsou jako v chrámu Páně. Bílé břízky měkce plápolaly světlými svými korunkami, stromy se kolíbaly a zase tichly, ptáci na blízku i v dálce plnili svými zvuky celý les. Nedaleko před ní jako hvězda rozložená v paprscích slunce zaleskla se pavučí síť… Mravenci běhali po kmenech, komáři vířili vzduchem a v mlází lindušky šveholily, ciřinčeli strnadi. Viděla každé pohnutí mušky, padající v letu na její šaty, každé vzdychnutí křoví, když vítr do něho zadýchal a odletěl zas. —

Celé její království žilo tu kolem ní a ona v něm, kvítí, nebe, koruny lesů se všemi svými vzruchy, tichými křovinami i náhlými hukoty bouřících se vln.

Krásné chvíle, prožité tu v lásce uprostřed přírody, tím krásnější, že v sobě tajily zárodky všech budoucích a už nezapomenutelných vzpomínek!

A tu si pojednou vzpomněla, že by mohla nadejít chvíle, kdy Ríša odjíždět bude zase do Prahy. Ustrašeně pohlédla opět na něho, je-li to možné, ale Ríša jen vrněl v jejím náručí, z tváře jeho nevyčetla nic. „Což tam musí být?“ napadlo ji a nedovedla se vžít v myšlénku, že by opravdu přijít mohla chvíle, kdy ji hory budou dělit od něho, cizí kraje, cizí zem.

A nebylo poprvé, co Helenka ku Praze pocítila prudké záští. Z jeho vypravování o Praze uklouzlo mu ledacos, z čeho si Helenka pak utvořila podivný, ale dosti správný obraz jeho života „tam“. Bála se tam o něho a byla by si ho nejraději pro celý svůj život zabrala jen pro sebe, sem mezi těch několik habrů a nízkých doubků… Nedůvěra k němu, kterou jen žertem dávala vždy na jevo, nehasla v ní, ale na dně její duše dřímala a rostla, nítíc se jak živý troud při sebe menším zavanuti čerstvých průvanů. Čekala nyní, až se probudí, že se ho zeptá a na něj se obrátí, aby jí přece řekl, jak je to, musí-li „tam“ být a jak brzy? Nedovedla si představit, že by tu kdy vysedávat měla sama se skrytou bolestí v prsou, „co tam dělá, kam chodí, s kým se bavívá, kde bývá za dne, kde bývá večer a jaký je celý jeho život bez ní“.

Ptala se ho už na to několikráte, ale vyhnul se jí s odpovědí, klouzaje po povrchu právě těch otázek, na které chtěla mít odpověď nejurčitější. A odpověděl-li jí přece, na očích mu viděla, že lže a k pravdě nechce se znát. Tušila v tom něco nekalého a bála se pak sama dotknouti se otevřené rány, aby jí pak neřekl něco, co by rázem shasilo všechny její sny a dětské naděje. Raději nic — nic nechtěla slyšet a zaříkala se v duchu, že se ho nikdy, co živa bude, nikdy na nic vyptávat nebude. A tvář majíc zakaboněnou, odháněla od sebe všechny dotěrné domněnky, a všetečné otázky po životě jeho mimo ni.

Měla právo ku svým obavám. Celý způsob jeho chování, jeho řeč, určitý, pevný ráz jeho vyznání, jistý, už jak vyzkoušený způsob, s jakým mámil na ní každý důkaz lásky, — to všechno nevedlo sice ještě k žádnému vážnějšímu podezření, ale ve všem bylo něco, co nepovzbuzovalo aspoň ku skálopevné důvěře. Vždycky cosi nedopovězeného zůstalo v jejich hovorech a Helenka to cítila srdcem i duší, jenže se styděla za své pochybnosti a bála se jich. Vzpomněla si na Cilku. Nevěřila jí, je pravda, zvláště od té doby, kdy Ríša na ni prozradil záletné její romány s modrým suknem — ale přece jí byla nápadná její slova, když se o Ríšovi jednou vyslovila a nazvala jej „prohnaným“. A to řekla takovým tonem, jakoby Ríša byl opravdu — prohnaný.

Proč tak mluvila, odkud ho zná?

Co by byla nyní za to dala, kdyby měla klíček k tomu tajemství, k celé jeho minulosti, ke všemu, co zavíralo před ní jeho svět!

„Ach,“ pravila nakonec, „však já to nemusím vědět!“

A spokojila se zatím ledabylou touto větou, která ji v klidu ponechala jenom na chvilku — — — — — — — — — — — — — — — —

Než se minuta sešla s minutou, tytéž stavy duše, tytéž strachy duše tlačily se na nezkušené její srdce a bylo jí tolik líto zas, že o něm nic neví, ale nic, co by ji vedlo k rozřešení teskné její záhady. Byla by se snad do pláče dala, kdyby se Ríša nebyl právě probouzel.

Jako na zavolání bezvládně pohnul rukou a nevrle se zaškaredil. Z prsou se mu vyhrnul těžký, bouřný vzdech, tělo protáhlo se jí v náručí a zase skleslo na znak do jejího klínu. Otevřel oči a jako ve snu viděl nad sebou dvě řady smějících se zubů, dvě modrá, vesele sevřená kolečka očí a ty měkké, ty známé důlky na tvářích, které se usmívaly jako Haidée, když se usmívala nad spícím Juanem. — Nevěděl, sní-li či bdí, a teprve za chvíli se rozpomněl, kde je, když se mu nad hlavou rozřehtal veselý její smích.

„Dobrý den!“ kývla nad ním Helenčina tvář, ponořená do stínu přes rameno jí splývajících kadeří, „už jste se vyspal? to je dost!“ dodala a radostí, že se probudil, zapomněla na všechno, co ještě před chvílí si přála, aby upokojil svým dobrým slovem.

Ríša se ještě jednou protáhl na jejím klíně, nastavuje zimomřivě lokty proti ní, protíral si víčka a prohlédnuv pak na ni čistýma, už vyjasněnýma očima, vztáhl vzhůru ruce po ní, vzal ji kolem krku a mlčky se díval na červené její rty. Políbili se a každý sedl zvlášť.

Helenka vstala a rovnala na sobě šaty. Byla celá jako schroumena, levá ruka ji bolela, do levé šlapky, když na ni stoupla, jakoby jehličky vrážel… hvízdla bolestí, zachytila se o kmen stromu a postavila se jen na jednu nohu. Brněla ji celá polovička těla.

„To abyste se šel taky umyt, ne?“ s potměšile přivřenýma očkama pravila Helenka a bolestí zase skřivila tvář — tytéž jehličky bodaly ji do levé nohy.

Ríša jako znovu zrozen rozhlížel se kolem sebe a divil se, jak tak tvrdě mohl spát. Ani nemluvil a jen tak udiveně rozhlížel se na všechny strany, jakoby ta místa jakživ nebyl viděl. Víčka mu ještě ospale pomžikovala přes černé oči, vlasy v nepořádku na jedné straně ježily se mu vzhůru jako rohy, na druhé se líply k čelu jako smočené. Vlahá zeleň polí a svěžesť lesní trávy ponenáhlu křísily jeho zrak.

Prazvláštní jakýsi půvab ležel na všem vůkolí. Tak se mu zdálo, jakoby to bylo ráno a ne ke sklonku chýlící se den. I zpěv ptactva zazníval toutéž náladou. Vítr proletěl kolem a vlažnou svou perutí omyl rozespalou jeho skráň. Žíznivým dechem vsrkl do sebe vonný jeho chlad a tak divně, kormutlivě se při tom tvářil, že si Helenka ve smíchu zastřela oči.

A Ríša nijak, nijak se nemohl vpravit u vědomí, že je odpolední chvíle. Jak do žlutá zbarveny byly ty kopce vzadu, nebe a zelená pole v údolí! Žlutavý přísvit tetelil se i ve vzduchu, byl jím polit každičký lístek i vysoké špičky trav, kolébajících se na slunci. I ptactvo i mušky a všechen okolní hmyz činil na něho tentýž dojem, nesl na sobě tentýž ráz. V stejné barvě hrály i zvuky, kukání žežulek, lesem se nesoucí nářek vlh. I tlukot slavíků ve stinném mlází jakoby tísnila slaďounká mdloba májové, světlu ustupující noci. Všechno kolem něho zdálo se být proměněno v kouzelný, zlacený ráj.

Rozpomněl se, že tak vždycky bývá, když si oči sdřimnou a probudí se za bílého dne. Vyměnil s Helenkou němý pohled, provázený úsměvem, přeptal se, jak dlouho spal, vytáhl hodinky, zakroutil nad ciferníkem hlavou a divil se, že spal celé dvě hodiny. Vsunul zas hodinky do vesty a jakoby Helenky ani nebylo, zavěsiv se rukou za sehnutou stříšku dubové haluze, hleděl do údolí.

Žlutavým jasném červenaly se dole kvetoucí šípky, v poli jasně se chvěly žluté skvrny ohnice, žito zkrvavělé vlnilo se rudými plaménky kohoutků. I myslivna a mlýn, babice černá i v polích ležící silnice nesly na sobě tutéž podivnou žluť… Dole na pasece posud se pásl brav; beran blinkal křaplavým svým zvoncem, do jeho zvuků štěkal pes a Josef se skrčenou nohou posud tak obcházel stádo a troubil na plechovou svoji trumpetku. Ovce hledaly chlad a žlutěbílé kupily se do stínu řídce rozestavených dubů. V tom zase jiný podivný zvuk obrátil jeho pozornosť k lesu. To malý ptáček „zvonek“ zazvonil na vršíčku boučí a odletěl zas, sotva ze sebe vypravil pět slabounkých tonů.

Pak mlaďoučký devaterník přiletěl skoro na totéž místo, také zazpíval a na konci tak nějak pěkně to nabral jako mladá sýkorka, když se učí švitořit. A tak všemi směry lesa všechno to tikalo, šumělo, žilo, hned ten přestal, onen začal, ten přiletěl, jiný se přihnal na jeho místo a celý les žil a zněl jako znívá jenom z rána.

Helenka s utajenou radostí pozorovala němý klid Ríšovy tváře a teprve, když obapolné mlčení začalo ji tížit, pravila:

„Dnes je tu krásně, tak tu ještě nebylo! A málem bys byl všechno zaspal!“ dodala s mírnou výčitkou.

Ríša se ohlížel po holi.

„Sedni si ještě chvilku,“ vybídla Ríšu Helenka, „dojdeš ještě. Slunko je vysoko a domů ještě čas.“ A sama si sedla na mech, shrnula sukně k sobě, aby si měl kde sednout. „Tak seď a poslouchej, jak ptáci pěkně zpívají,“ pravila, upozorňujíc jej plachým pohybem ruky na dlouhý tluk slavíků, který se v táhlých rozlohách zpěvu rozléval a v kaskádách do hloubky hlasem padal ke dnu stinného úžlabí.

Helenka sama zbožně upřela zrak do prázdna a v tichu poslouchala milostné ty vzlyky a žalmy králů všech zpěváků, jak z mlází vyvěraly a zelenou klenbou vzhůru prorážely z bolestí a láskou stísněných hrdel. Chvílemi všechno jiné stichlo a jen komáři sípěli do velikého hlaholu podvečerních zpěvů, jakými se ozývá vždy měsíc máj.

Ale Ríšu jen chvíli bavily zvuky lesa, zemdlená jeho mysl klesla zas a upjala se na nejbližší okolí. Přesedl a přivinuv k sobě Helenčinu ruku, mlčky díval se na ni.

Helenka poslouchala dále. Na střevíček jí sedla moucha, zahrála na světle duhovými barvami, druhá do vlasů jí padla za uchem a letíc od ní pazourkem jí zatahala za vlas. Pak přiletěla třetí, dotkla se křídlem jejího čela a odletěla kamsi dolů. Také sedmihlásek se přišel na ni podívat, zatočil se na větvičce, zazpíval a už byl zas ten tam, jen památku po sobě zanechal žvatlavého hlásku. Dva motýli se snesli s levé strany, dvě vřetenušky s černě lesklými křídly honily se doubravím a padly pojednou na uschlý list; lupínek pod jejich drápky zachrastil jak papír. Na konec i zelená pilořitka se vyškrábala svým shrbaceným tělem po Helenčiných šatech, dostala se až na ruku, pomalu se stahovala, natahovala a křivíc se po rukávě směřovala kamsi vzhůru Helence na krk. Ríša tupě hleděl na shrbacené její pohyby, vzpomněl si pak, že by nemusila právě tam tudy lézti, a šňupkou ruky shodil ji na zem.

A to byla poslední pozornosť, kterou prokázal dnes Helence. Konec konců přiznal se sám sobě v duchu, že jej to všechno vlastně již nudí, a měl se k odchodu.

„Už domů?“ zvolala Helenka a vzala jej za ruku.

Přikývl.

„A musíš?“

„Nemusím, ale není mi dobře.“

„A co je ti?“

„Nevím.“

„Jdi — ty jsi mi dnes divný. Co pak jsem ti udělala, že jsi ke mně najednou tak chladný?“

„Já nejsem chladný.“

„A jaký tedy jsi?“ Pustila jeho ruku a měříc jej nedůvěřivě očima, zdvihla k němu svoji tvář. „Takový’s ještě nikdy nebyl!“

„Což, jindy budu zas jiný!“ pravil a řekl to tónem, jakoby se hovoru s ní hleděl zbýt. Sundal klobouk s hlavy, oprášil ho poklepem prstů, přikryl jím hlavu a ptal se, kde má hůl — —

Helenka mu na to neodpověděla. A všimla si teprve nyní, že ji dnes ani jak náleží neobjal. Zpod obočí stopovala zvolné jeho pohyby a v očích jí zajiskřil divoký záblesk hněvu, když viděla, jak s kloboukem na hlavě, s holí pod paží z náprsní kapsy vyndavá kožené pouzdro s doutníky a z něho vybírá žlutavý váleček cigara.

To ještě nikdy neudělal! Chvíli hledal sirky, chvíli škrtal jednu po druhé a teprv asi desátou si zapálil v závětří na jednu stranu rozkřídleného kabátu. Zády nevšímavě obrácen byl k ní. Mrzutě odhodil od sebe vyhaslou sirku a přišlápl ještě hořící její zbytek. Z hořícího doutníku zavanul jí do tváře první balvan dýmu. — Zaškaredila se a byla by mu nejraději doutník vyrvala z úst a poučila jej, jak se má chovat před ní —

Všechno to vrylo se jí do paměti stopou nesmazatelnou.

„Nu tak, pa!“ pravil Ríša a odfouknuv si novou spoustu dýmu, podával jí ruku. Tón, jakým promluvil nyní, pálil ji ještě víc než ten čpavý výdech kouře, který jí pouštěl do tváře. Posud zpod obočí příkře hleděla na něho a stopovala i dýmem kouřící jeho rty.

„Nu, co se tak na mne díváš. — Zlobíš se?“

Neodpověděla. Cosi jí bránilo promluviti byť jen jediného slova na svou obranu. Ani rukou nehnula a jen tak strnulá stála na jednom místě, jednu ruku držíc za sebou, druhou volně majíc svěšenou přes okraj černé zástěrky. Bílé rohovky začaly se jí podlívat slzami, ale seč síly měla, hleděla je potlačit.

„Nepodáš mně ani ruky?“

Chvíli čekal na odpověď. Když se jí nemohl dočkat, přistoupil až k ní a položil ruku na její rameno. Uhnula před ním a nastavila ruku proti němu. Vytrhla mu ji z prstů, když po ní sáhl, a přiložila ji ke rtům. Cítila, jak studené má ruce a jak pod rukou se jí třesou horké jeho rty.

„Ríšo!“ přirazila pojednou obě ruce ke tváři a dala se do prudkého, usedavého pláče. Žhavá bolesť prolomila hrázi její hrdosti a slzy proudem hrnuly se nyní přes okraje jejích řas.

Ríša vzal ji kolem pasu, položil hlavu její na své rameno a popotáhnuv z doutníku kouř, aby mu nevyhas’, otcovským tónem snažil se ji přesvědčit, že pláče a neví proč.

„Jdi pryč, jdi pryč!“ posýlala jej od sebe, cítíc kolem sebe tentýž odporný zápach doutníku, kterým ji byl už jednou urazil — — A odstrčila jej od sebe, když ji oběma rukama bral za škubající sebou ramena, doutník opatruje při tom předními dvěma prsty ve vzduchu. I to viděla.

„Nepodáš mně ruky, Helenko?“

„Nepodám!“ odpověděla vzdorně, chvatně šátkem vytřela oči a obrátila se k němu zády.

„Já už tedy jdu,“ pravil Ríša.

„Jdi si kam chceš, ale sem už nechoď!“

„Proč?“

„Proto —“

Toho měl již Ríša dost. Odmlčel se na chvíli, a odděluje pak slova, jakoby je měřil, pravil:

„Pamatuj si, Helenko, že jednáš dnes jako — jako —“

„Blázen, no, řekněte to!“ hodila za ním přes rameno Helenka a zadýchala nosíčkem do bílého šátku.

„Ne blázen, — ale jako nerozumné, desetileté děcko —“

„Za to vy jednáte s rozumem —“

„No, nebudeme si nic vyčítat, není ani co; vyspi se a zítra budeš jinak mluvit.“

„Možná!“

Odpověď zněla dvojsmyslně. Vzdorně trhla hlavou a levou rukou podepřela svěšenou hlavu.

„Helenko, bude tě to mrzet!“

„Víc ne, než vás.“

„S Bohem.“

„S Bohem.“

A když odcházel, pravila: „A dejte pozor, aby vám neshaslo!“

Obrátil se.

„Co?“

Na polo se obrátila k němu a parodujíc mužský hlas pravila s úsměškem:

Cikárko!

A to bylo dnes poslední její slovo.

Ríša uhodil se rukou do hlavy a teprve nyní věděl, čeho se vlastně dopustil. Zasmál se v duchu, ale byl to smích hříšníka, který tímto způsobem mírní v sobě špatné svědomí.

Nevrátil se už, šel.

Na druhý den se smířili, Ríša jí vysvětlil příčinu špatné své nálady a Helenka uvěřila teprve, když jej nechala půl hodiny mluvit — —

Ale několik dní po té, kdy Ríša vyspával na jejím klíně zakouřenou svoji hlavu, došlo mezi nimi k nové šarvátce a to už k takové, že naděje na smíření nebylo. Od posledního výstupu vzduch mezi nimi naplněn byl třaskavinami a stačila jen dost malá jiskra, aby střecha stála v plameni. Jiskra ta padla a Helenka prchla mu z náručí, rukama se chytila za hlavu a seč jí síly stačily, utíkala před ním stinnou chodbičkou pryč z lesa k myslivně.

Bylo tenkrát krásné jarní odpoledne, tiché, jasné, jaký byl celý máj. Lísteček se nikde nepohnul — a horko bylo jako v létě.

Co se mezi nimi událo, co si udělali, čím se Ríša prohřešil, suď to Bůh sám — stromy mluvit neumějí, nebe nepoví a od ptáků se toho nikdo nedoví. Ale hezkého to asi nebylo nic, protože se Ríša sám o sobě vyslovil, „tím okamžikem že si kýchl do své vlastní sklenice“.

Byl zase sám. Helenka zanechala po sobě jen trochu kvítí po zemi, které před chvílí s Ríšou byla trhala lesem, kousek bavlny a drobky z vzácného jakéhosi jídla, kterým Helenka byla hostila svého Ríšu. Jinak se nezměnilo kolem nic, nebe posud tak mlčelivé, modré klenulo se nad lesy, na tiché smrčky posud tak svítilo vševědoucí slunce a mušky se proháněly vzduchem jako kdykoliv před tím.