Pohádka máje/V.

Pohádka máje Vilém Mrštík
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 132–174. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soudě dle nálady, jak naznačena byla pod čís. IV., zahájil Ríša venkovský svůj život dost poeticky. Hlavu plnou fantasie, život bez programu, čas rozměřený jen tak, po světobolu ani památky.

V prvním patře fary měl vykázaný malý, starosvětský pokoj, o kterém se prozatím nedá nic více říci, než že měl dvě okna obrácená k západu s vyhlídkou na bílé zdi kostela, mezi okny pohovku, naproti pohovce dvéře a za dveřmi chodbu zděnou, vybílenou, čistou, ověšenou černými obrazy svatých. Řadou oken, které z korridoru vedly na dvůr, bylo vidět do zahrady a za zahradou na černavý pruh lesů, táhnoucích se vlnovitě k Veveří.

Se strýcem se Ríša stýkal jen v první době příjezdu. Později, neznámo z jakých důvodů, už zřídka kdy. Kdykoliv Ríša sešel dolů, aby si „se strýcem přece trochu pohovořil“, velebníček pravidelně spal. S čepičkou na hlavě seděl ve svém širokánském křesle a spánkem ubíjel poslední okamžiky svého života.

Zdálo se, že Ríša úmyslně volil vždycky právě takovou chvíli, kdy na určito věděl, že s velebníčkem řeči není —

Chytrý ten manévr stařeček brzy prohlédnul.

„Co že se neukážeš za celý den,“ — ptal se ho jednoho dne strýc.

„Nechtěl jsem vás budit,“ zdvořile odpověděl Ríša; velebníček po svém zvyku zadrbal se na levém křídle nosu a dvěma prsty hmátl do rozevřené tabatěrky.

Přiznal Ríšovi pravdu, — šňupec to dotvrdil.

„Však nespím celý den — kde vězíš, že tě nikdy nevidím?“

„To zase studuju,“ namítnul Ríša ještě dvorněji a stařec pohlédnul na něj tak, jakoby věřil a nevěřil —

„Co to máte, strýčku, za obrázek, ten jsem u vás ještě neviděl,“ pravil Ríša, aby zavedl řeč na jinou —

„To je svatý František z Assisi — Co’s ho ještě nikdy neviděl, že ho neznáš?“

Ríša sv. Františka z Assisi znal a dokonce právě toho, na kterého se tázal; ale situace toho žádala, aby se tvářil nevědomým. Přilehnul k obrazu blíž, zamhouřil oči, jakoby jej znalecky zkoumal, a pravil: „tento se mně zdá být jakýsi jinačí —“.

Tentokrát to s Ríšou dopadlo ještě dost obstojně; jednou však, — bylo to hned po svátcích, na den sv. Kvidona — přišel strýc na podivný nápad.

Vešla k Ríšovi Kačka a vyřizovala:

„Velebné pán se dává poróčet a máte sejít dolů.“

Ríša hřmotně obrátil židli a upřel na Kačku zamračený pohled.

„A co chce?“ — ptal se, v ruce drže prohnutou trysku své porculánky.

Kačka mlčela.

„Co pak nespí?“ ptal se nahlas.

„Nespí.“

„A nespal?“

„Spal, ale jenom chvilenku, — je nějak nahněvaný —“

Ríša zavrtěl hlavou, hřmotně se obrátil židlí zase ke stolu a jakýmsi papírem přikryl rozevřené stránky francouzského románu. Vzkaz důstojného pána se mu nelíbil. Nevrle postavil dýmku do kouta, přikryl hlavu černým svým kloboukem a zvolna, jakoby se mu nechtělo, sestupoval dolů.

Vešel.

„Dobré odpoledne, strýčku, už jste se prospal?“ volal hned na prahu, ze široka rozvíraje dvéře, — ale ihned umlknul, když viděl, že křeslo je pošinuto do nejzadnějšího kouta a uprostřed refektáře v celé své výšce vzpřímen stojí velebníček. V levé ruce držel stříbrnou tabatěrku, z pravé se mu na zem sypal připravený šňupec.

„To se mu muselo něco moc nepříjemného přihodit,“ pomyslil si Ríša a mrzutě položil klobouk na psací stůl.

„Poslouchej,“ začal strýc a odmlčel se.

Ríša půvabně se opřel rukou o psací stolek, skřížil v šedé spodky upjaté, svalnaté své nohy a čekal na ostatní.

„Chci s tebou konečně promluvit,“ pravil velebníček a pohnul nevolně ramenoma, jakoby jej pod paždím škrtil šat. To všechno neznamenalo nic dobrého.

„To je doba!“ pomyslil si Ríša, když velebníček pozdvihl svůj bílý prst a zcela vážně zakroutil nad ním hlavou.

Následovala krátká scena, při které Ríša se sklopenou hlavou hleděl na levou svou botu a divil se, kde se mohl tak zamazat —; velebníček zatím přísně mu na srdce klad’, aby konečně svůj život rozvážil a jednou také — —

„To jsou slova,“ — — — pokračoval Ríša ve svých myšlénkách, „co tu má co dělat slovo ‚konečně?‘“

Velebníček kázal dále.

„Už jsi dost starý chlap, abys měl rozum a cit; rodiče na tebe vynakládají, starostí ani nespí, — chleba od úst si berou a dávají tobě a ty těžce vydělaný jejich groš — rozhazuješ, jen zármutek jim připravuješ, dluhy na ně uvaluješ a při tom při všem na knihu ani nesáhneš — —“

To všechno slyšel Ríša už na gymnasiu a nejednou; slova strýcova proto neměla proň velké zajímavosti.

Než velebníček spustil pojednou bílý svůj prst dolů, jakoby do něčeho pích’, změnil ton hlasu a potrhuje nervosně pravou rukou, jakoby něco z rukávu vytřepával, slavně prohlásil, že mu podle toho, co o něm slyšel, prorokuje a každý prorokovat musí konec velice bídný.

„Neobrátiš-li, nic z tebe nebude, než pustý darmochleb a věčný světa běhoun —“

To se strýčkovi podařilo: „Pustý darmochleb a věčný světa běhoun. To je opravdu něco, to jsem ještě neslyšel, ale jeho to nebude, zní to jako verš —,“ pravil k sobě Ríša a mžiknuv nedůvěřivě očkem po velebníčkovi poslouchal, co vypravovat bude dál.

Než v tom se Ríšovi nahrnulo tolik krve do hlavy a tolik horka v tvář, že v ostatních údech nezbylo téměř nic; studené jeho ruce začaly se lehce třást. — Strýčkův hlas nesl se jak hrom — a velebníček se vší přísností a rozhodností svého charakteru uhodil jej přímo tam, kde Ríša měl srdce.

„Kdy míníš dělat první státní?“

Ríša přestoupil s nohy na nohu, pustil se stolku a chvatným pohybem ruky dal strýci na srozuměnou, aby posečkal chvilenku, hned že zas bude tu.

„Počkejte, strýčku, přijdu hned —“

„Tady zůstaneš — Kam jdeš —?“

„Nahoru — něco vám ukázat.“

Vzal klobouk a ten tam.

Za hodnou chvíli se zase vrátil, ale ne už sám. — Dveřmi přivlekl s sebou svůj veliký, černý kufřík s koženými popruhy, položil ho na zem, velebníčkovi k nohám a balíček po balíčku vyhazoval ven.

„Vidíte, strýčku,“ — pravil, rozčileně se přehrabuje v rozložených papírech, — „já na to už dříve myslil, než vy jste začal, ještě jsem v Praze byl a už jsem si všechno přichystal, jak pak teprv tu, kde mám k tomu čas, pokoj a chuť —; proto jsem vás taky poslechl a zajel jsem si sem. — Práci už mám rozdělenou, jen se do toho vlomit. Tady máte Římské právo, tady Německé právo, zde Pandekty, Kanonické právo a tady přednášky ze státního účetnictví složitého —,“ s důrazem pravil Ríša a dodal: „a to všechno musím umět slovo od slova, nazpamět, a samé latinské terminy; není to nic lehkého, ale — — konečně — — jen sednout a dát se do toho — Nic se nestarejte — Já taky vím, co může být a co nemůže být — — ale v Praze to nemohlo být. — Vy nevíte, co Praha je — — —“ a házel zase balíček za balíčkem do kufru, „já vím, co mám dělat, myslím na to, kudy chodím, ale,“ zdvihl náhle vzhůru upocenou svoji tvář, — rysy plovaly mu v nejistém, roztrhaném jakémsi výrazu lháře, který vším i posunky a pohledy stůj co stůj přesvědčiti hledí, že tentokrát alespoň mluví pravdu.

„Co ale?“ ptal se velebníček, stoje nad rozevřeným jeho kufříkem.

Ríša skrčil ramena a rozložil nad hromádkou svých přednášek ruce: „Do prázdnin to nezmůžu,“ pravil lítostivým hlasem, „— už vidím, že ne, rád bych, ze srdce rád, ale do prázdnin to nejde; to víte sám, než nepřipraven přijít ke zkoušce, radši nic; po prázdninách ano, tak v říjnu, když denně prostuduju — řekněme jen pět archů —,“ ukázal Ríša na prsty, stále ještě kleče u svého bohatství, — „tož do října s tím mohu být hotov, ale dříve ne. To musíte sám uznat, tak na chvat že to nejde. — Práce kvapná málo platná, to víte sám. — Pak přijde ještě opakování, přehledy — je toho do Boha. — Všechno už přichystáno mám, rozvrh hodin také — jen začít. Ale klid k tomu musím mít a pokoj. A pak —,“ dodal Ríša hazardním, už karamádským jakýmsi tónem, „— to vám, strýčku, musím říci už napřed, nikdo nade mnou nesmí stát, to jsem hned celý nějaký divný. Vy tomu snad nevěříte, ale člověk ztratí hned všechnu chuť k práci, dělá pak už jen, že musí, a co je po takové práci — — To uznáte sám — také jste studoval —“

V tom už byla skryta jemná narážka na to, že strýc také v Praze studoval, se studií sběh’ a šel do semináře. — Výčitka neminula se s účinkem. —

Velebníček opravdu nevěděl, co by na to namítnul.

A Ríša, aby nemusil už mluvit s velebníčkem tváří v tvář, oči proti očím, které jej svým pronikavým bleskem vlastně nejvíce ničily, — zůstal klečet na zemi, pevně utahuje zase popruhy nad složeným materialem právnických svých studií.

„Nu, je dobře,“ — ušklíbnul se nad ním velebníček a s dobře mířenou ironií potutelného starce dodal: „jen když to máš v kufru —“

„Nic se nestarejte, strýčku,“ utahoval Ríša poslední popruh a zaťav zbytečně zuby do dolního rtu, bolestně skřípnuv husté svoje obočí v několik prolomených čar, zapínal přasku, — „na všechno dojde,“ — oddechl si a oprašuje si s kolenou prach, z hluboka si oddychnul.

Velebníček se odvrátil stranou a bylo vidět, že násilně v sobě potlačuje smích. — Rukou dal Ríšovi na srozuměnou, aby už radši šel. Bílé prsty hrabaly se zase v tabatěrce, stříbrovlasá hlava uhnula se napřed na pravo, pak na levo a nosní dírky žádostivě srkaly do sebe rozkošnou vůni staré tunkabony.

Tím skončil kritický výstup mezi Ríšou a jeho strýcem, nejpalčivější a nejobtížnější den, jaký Ríša vůbec kdy zakusil. Všechny ostatní byly už jen výměnou několika blýskavic, kterým zvláštního jakéhosi významu dodával bílý, vysoko vzhůru pozdvižený velebníčkův prst.

Tak byl Ríša zase ponechán úplně sám sobě, „v pokoji a tiché práci“, ve které ho nikdo nerušil, leda on sám.

Ani se slečnou Tony Ríša mnoho nemluvil. Předně, že k farským hospodyním choval zvláštní jakousi antipathii, a pak proto, že s ní skutečně nebylo veliké řeči. Byla přihluchlá a mluviti se k ní musilo kaučukovou trubkou. Vzdal jí však vždycky patřičnou úctu, jako se děje snad všem farním hospodyním na světě, časem poptal se jí kaučukovou trubkou na stav jejího zdraví a rychle strkal se zase z kuchyně.

Byla to suchá, ploskoprsá panna, která celý den proseděla uprostřed kuchyně, ovázaná, zavinutá v teplicích, a celý den strašně naříkala na bolesti v kloubech; domácnosť řídila jen očima. Měla dvě děvečky, jednu hloupou a přizrzlou (Babuša se jmenovala) ke kravám a ke hrubší práci, druhou Kačku, čipernou, ramenatou, krátkou Kačku, která obstarávala vnitřní domácnosť. Frajle Tony jen seděla a poroučela. Kačka jí nosila vařečku k nosu, dala jí olíznout, je-li omáčka dost kyselá, polívka slaná a teprve, když s jídlem byla spokojena, dala strojiti na stůl.

Snídaní, svačinu, večeři nosila Ríšovi Kačka nahoru. Dělo se tak na výslovné jeho přání, aby „se neustálým tím přecházením sem a tam zbytečně nemeškal“. Se strýcem nevečeřel proto, že velebníček o osmé hodině už spal a Ríšovi zase o šesté hodině bylo na večeři brzo. Odpoledne nejraději studoval na procházce, v přírodě, v lese, pod zelenou střechou hájů listnatých a tu prý mu to ani nestojí za to, aby k vůli hloupé večeři nechal hned všeho studia a běžel domů. Řekl to způsobem tak vážným, tonem tak opravdovým, že velebníček uznale sklonil hlavu a spal dále.

Tak nastaly pro Ríšu nejkrásnější časy, o jakých kdy vůbec snil. Chodil po polích, po lesích, obdivoval přírodu, miloval zahrady, stráně, slunce a s přednáškami pod paždím dýchal čistý jarní vzduch.

V plánu svých studií trochu se přepočítal. Látka sama o sobě ukázala se být nepoměrně větší a těžší. Paměť, kterou přes půl druhého roku nechal na odpočinku, nesloužila mu. „A tak nevím, jak to dopadne,“ pravil k sobě v duchu a pokračoval ve svých úvahách —

„Do října, to bych musil být moc a moc pilný, abych to strh’. Tak kousek po kousku, to by ještě šlo — ale najednou spolknout se to nedá. — A není to ani dobře. Nic horšího, než učit se a nic neumět, — to měl strýc pravdu — Ostatně, po prázdninách tak jako tak pojedu zas do Prahy a tam už budu vědět, co se dá dělat. Ale v říjnu to nebude, to už vidím, že ne. Zatím se v tom tady okoukám, vypracuju si celou methodu a v Praze už to půjde, jako když bičem mrská — —“

A Ríša zatím hledal methodu, přednášky z římského práva měl vyzývavě rozloženy po stole a několik archů vždycky nosil s sebou v kapsách — Kdyby se ho velebníček náhodou ptal, kam jde, kde byl, co dělá: „— učit jsem se byl“ — a ukáže cípeček svých zastrčených přednášek — „Tady jsou.“

Jednou, když přesycen, předrážděn vnějšími dojmy překročil práh své světničky a osaměl v ní jako ve své cele mnich, unaven sedl si do starodávné, květovanou látkou vyložené pohovky, vytáhnul těžké nohy na židli a ztrnul tak chvíli v příjemném teple sluncem i vzduchem rozehřáté krve.

Nic se ani nehnulo, na dvoře kokrhal kohout.

Pojednou, kde se vzala, tu se vzala, ve snách přichvěla se k němu Helenka. — Měla na sobě krátkou sukýnku, jaké nosívají čtrnáctileté děti, — střevíčky jako na prst, a červené, živé rty v naivní tváři. Divil se, jaký to má útlý pás, malé ruce a milý, velice milý pohled v očích. — I vyběhl hned z pokoje, dvéře nechal otevřeny a přistoupiv k oknu korridoru, otevřel jednu jeho půlku: — hleděl tím směrem k lesu, kde asi stála osamělá myslivna.

„Co asi dělá?“ pravil sám k sobě v tiché své kaplánce, když zavřel zase okno a vrátil se do své pohovky. „Jak se jí vede a pamatuje-li se pak přece na mě?“

Ještě téhož dne šel na poštu na besedu.

Snad se tam něčeho doví.

Cilka, Zdeňka, stará paní, paní nadučitelová seděly v kroužku na pavlači zařízené po způsobu sklenníku, a bavily se.

Na Helenku nikdo nevzpomněl.

Až u svačiny zavedl na ni hovor starý pan Blažíček.

„Co pak dělá Helenka?“ pravil a šourem přes brejle pohledem plným dobrosrdečného čtveráctví pohlédnul na starou paní.

Ríša sháněl v tu chvíli cukr a nahnul se pro něj přes celý stůl; hledal lžičku a měl ji pod rukou.

„Jestli pak si přece vzpomenete na ni, když jste v Praze?“

„Tady ji máte, nevidíte ji?“ ukazovala mu Zdeňka lžičku.

„Děkuji“ — pravil Ríša, bera od ní lžičku a obrátil se ku staré paní — „Co jste se mne to ptala?“ pravil k ní.

„Neslyší“ — usmála se stará paní. — „Vzpomínáte-li si na Helenku v Praze, ztratil jste sluch?“

„Ale kde, ten vám ztratí sluch,“ poznamenala Cilka, odhrnující lžičkou škrabánek stranou, — „slyší dobře, jen se tak dělá, jakoby neslyšel —“

„Ještě jste tam nebyl?“ ptala se stará paní dále.

„Kde?“ —

„A jděte, s vámi je řeč —“

„Co dělá?“ ptal se Ríša už bez ostychu.

„Vzpomíná na vás! — to vy nevíte?“

Asi půl hodiny mluvilo se pak jen o Helence.

Už jí dávno nikdo neviděl.

Jen do kostela přijde jednou za čas se starou Martou a hned jde zas domů.

„To děvče ale vede smutný život, jen co je pravda,“ pravila Zdeňka, poštmistrova dcera, a tak se podívala na Ríšu, jakoby jemu dávala všechnu vinu.

„Mohu já za to, že se tak na mne díváte?“

„Kdo vám co říká? Zavažte si oči, když nechcete, abych se na vás dívala.“

Vypravovalo se dále.

Z Helenky se prý stala učiněná klášternice. Uzavřená jako hrob, tichoučká jak pěna… Dříve aspoň jednou za čas přišla na poštu, teď už ani to ne.

„Od té doby, co viděla vás,“ — pravila stará paní, — „jakoby se světa byla zmizela — to vy máte na svědomí!“ dodala a zatáhala Ríšu jemně za ucho —

Ríša vykradl se do salonu, kde Cilka hrála divokou polku.

Přisedl k ní, poslouchal několik taktů, ale než Cilka přehrála první stránku not, Ríša byl už zas „pod komorou“, divil se její samotě, jak tak může žít, úplně odloučena ode všeho a ode všech, ale měl radosť z ní, že se vyhýbá všemu, co se nesrovnává s její povahou. Zachoval si ji v památce čistou, nezkalenou prachem všedního dne. Vábil jej osamělý ten květ a čím podivněji zněly zprávy o ní, tím svůdnější bylo pro něj pokušení zadívat se do hlubiny té chladné studánky, které se posud nikdo — nikdo nedotknul — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bylo to hned tu neděli po Veliké noci, kdy Ríša Helenku uviděl zas poprvé.

Viděl ji už z daleka v průvodu Marty, ve strakatině od kostela se hrnoucího lidu. Mezi tisíci a tisíci by ji byl poznal, tak si zapamatoval vzletnou její postavu a lehounký, nesmělý, jakoby nad zemí se nesoucí krok.

„Co jenom řekne, až mě uvidí! Ta se bude divit, kde jsem se tu vzal tak najednou —“

Ríša směle kráčel proti lidem a pozdravuje na všechny strany, blížil se k ní.

Měla na sobě bleděrůžové, v ramenou nadýchané, v pasu černě spjaté šaty a na hlavě klobouček světlý, ozdobený kvítím a stuhami barvy mechu. Řasnatá, v půli přísně sebraná, odtud však směle a svižně vržená sukně šířila se po obou stranách ve dva rozevláté záhyby svobodného střihu, tak že se podobala pohyblivému zvonku.

Pozdravil ji, tiše mu poděkovala, ale —

Po nějakém překvapení, „kde se tu vzal“, „co tu dělá“ — nebylo u ní ani stopy. Ani promluvit se na ni neodvážil, tak jej to zarazilo, prošel mimo a teprve po chvíli ohlédl se za ní. Štíhlá, lehce prohnutá v kříži, šla po boku Marty, nikoho si nevšímala a jak se zdálo, šla rychleji než před tím — —

Když se Ríša dotknul rozpačité své tváře, aby si pohladil knírky, k velikému svému ustrnutí zpozoroval, že má ruku studenou jak rak a tváře mu jen hoří.

Jakoby zdravila jí naprosto neznámého člověka —

Pustil se za ní, ale Helenka už se silnice zabočila stranou pod lípu, vlekouc za sebou Martu, seběhla přes můstek, minula kovárnu, kříž — a ztratila se s Martou v zeleném poli.

Cosi lítostivého pohnulo se Ríšovi v prsou.

Byl krásný, jarní den, v polích ticho, s nebe snášelo se drobné ciřinčení skřivanů…

Ríša dal se po silnici směrem za městečko, cítě jakousi touhu, vykoupat se trochu v bílých paprscích jarní neděle.

Poznala jej, nepoznala, vzpomněla si, nevzpomněla?

„A kdož ví“ — odpověděl Ríša sám sobě dosti nevrle a odložil zatím celou tu záležitosť stranou.

Umínil si: až ji potká po druhé, že ji zastaví a s ní promluví „vážné slovíčko“.

Zatím vysedával doma u otevřeného okna na konci korridoru a kouře ze své cikánky, odplivoval z dlouhé chvíle dolů s okna na hospodářské náčiní svého strýce; přes koruny stromů v zahradě vyhlížel k hřebenům lesů, pod kterými stála myslivna.

Ale minul týden, minul druhý a Ríša s Helenkou „vážného slovíčka“ posud nepromluvil. Potkal ji sice zase, ale Helenka se zachovala k němu ještě urážlivěji než poprvé. Ba zdálo se dokonce, že pozdravu se chtěla vyhnout. Škubla stranou i s Martou, ještě dříve, než jí přišel naproti…

Ríša nadul rty, odfoukl si velkopansky stranou a šel svou cestou.

Po Helence už se ani neohlédl, u okna už nevysedával, bavil se doma svou snědou cikánkou a vůbec vším možným způsobem dával sobě na srozuměnou, jakoby „toho vyžlete“ ani nebylo.

* * *

Měli pravdu v Ostrovačicích. Helenka skutečně žila život tiché samoty a z té ji nikdo nerušil mimo náboženské její svědomí; to jí kázalo, aby se aspoň jednou týdně objevila před tváří Boha.

Kouzlo tance už se jí dávno vytratilo z paměti.

Jiné dojmy naplňovaly její mysl.

Vracelo se jaro.

„Pod komorou“ nebylo tak smutno, jak se domnívalo celé okolí. Ba bývaly i časy, kdy na myslivně bylo živěji než dole v dědině. Tenkrát ještě Stanislav dojížděl na prázdniny, děvčata byla doma, matka na živu a lidu plný dům.

Byly čtyry ty dcery: Albina, Anna, Gusta a nejmladší z nich Helenka.

Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albina. Všechny její vlastnosti Helenka dědila po ní. Živým komentářem jejich podoby byla Marta.

Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albina byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, za to ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech a jakoby ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými, — jako krásná smrť bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul.

Jedinou radosť měla a to bylo v letě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod vzhlížela se v tmavých jejich hladinách a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly — — A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pasy stříbrnými že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jakoby ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka — s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole. — Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich. — Jednou zdálo se dokonce Albině, že slyší jejich zpěv — ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už shasla pro ni všechna krása a Albina nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení… Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta: že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk.

Nebála se jich. Jakoby sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na se všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol. — Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným… Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení — — — Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst — jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám.

Domácí pozorovali, že od Narození Páně čím dále k Veliké noci stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Skropili ji svatými oleji, chránili modlitbou — ale trvalo věčnosť vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albino, Albino!“ — volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé, — spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského. —

Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc.

Ve středu měla pohřeb.

V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jakoby někdo zakvílel —

Marta mínila, to že lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Býval „pod komorou“ myslivecký mládenec pod jménem Jenyš a ten měl Albinu velice rád. Když umírala, vyběhl ze světnice a s rukama sepjatýma uchýliv se do kuchyně, proplakal zde celou noc. Od té doby bylo mu už „pod komorou“ jenom na krátce. Rozloučil se s myslivnou a přijal místo až kdesi v Krkonošských horách. Marně jej přemlouvali, aby zůstal, — neodpověděl ani slovem a zavřel se ve svém pokoji. — Brzy na to odejel a myslivna neviděla ho už víc — Marta ráda si naň vzpomínala a velmi často Helence vypravovala, jaký hodný a vzorný to byl člověk —

Tento román své sestry zachovala si Helenka v srdci v podobě tak idealní, jak ho snad nevylíčilo posud žádné péro na světě. —

Hovorná Marta ozdobila ještě jejich památku případnými sentencemi, které se vyjímaly kolem obou jako věnec z pomněnek.

Zcela jiná byla už Anna. Byla sivá, dlouhá a jako cikánka tmavá. Vlasy měla vždy uprostřed rozhrnuty a jako loďku se strany zdviženy vzhůru. Rukávy nosila široké, v zápěstí na několik knoflíčků těsně zapjaté; poprsí hladké, jednoduché, „pintu“ kolem pasu a široké řasnaté sukně. Od tohoto způsobu ústroje neuchýlila se nikdy ani o jediný steh. Tak chodila do kostela, tak chodila i po domě. — Parádu žádnou. A jak přísná a vážná byla v úpravě šatů, taková byla i povahou. Po domácku nosila zcela obyčejné tmavé šaty a dřela jako děvečka. Smýčila a oplachovala, umývala podlahu a drhla se s pískem, dojila, poklízela i na trávu chodila — a jen když ohlášena byla návštěva, oblekla na sebe v almaře uschované kanafasové modračky a v těch čistá a vyžehlená objevila se v pokoji. Domácí zvykli na hrubší způsob jejího života a nevědomky podle toho s ní i jednali. Že byla mlčenlivá a trpělivá, i ústrků se jí časem dostalo. Ale nikdo neuslyšel od ní jediného slova odporu. „Pomyslila si své,“ bylo mínění Marty, „a dělala zase dále.“ Když byla se vším u konce, sedla a vyšívala něco, nebo četla. :Sužováním doma,“ vykládala si její povahu Marta, „byla jaksi doháněna ke knihám a tam nabyla charakteru.“

Také Anna měla svůj román. Ale zrovna tak podivný, jako byla sama. I zde hlavní úlohu hrál myslivecký mládenec. Jen že Anna Česánka pronásledovala kde mohla. Vešel-li do světnice, nechala všeho a odešla, ba i do komory se jednou zavřela a čekala tak dlouho, až odešel. Po obědě (mládenec obědval zvlášť a rodina také zvlášť) poslala služku do světnice a ta musila sklidit po něm nádobí. „Francka,“ pravila jí, ale tak, že to musil slyšet, „jděte to umýt pod pumpu, tady se to umývat nesmí.“ Francka šla a jak Anna kázala, umyla nádobí pod pumpou. „Anna, nedělej mu to,“ — orodovali za něj domácí, ale tím jen podpalovali její zášť. Když už nic nespomáhalo a Česánek věrně stál při kamenném jejím srdci, Anna sáhla k ráznějším prostředkům. Neschovávala se už před ním, ale zcela nepokrytě a přede všemi tropila si z něho šašky. Potají plnou dýmku mu nalila vody, do postele mu nastrkala cvrčků, když na zahradě spal, za ňadra mu nastrkala ječmenných plev, když měl jít na hon, pozvytahovala mu z patron broky a místo nich natloukla mu do nich chlupů smíchaných s hlinou…

Než jednou ráno přinesla služka z Ostrovačic psaní a krátce na to myslivna zvěděla, že Česánek dostal jiné místo.

S Annou stala se náhle veliká změna. Byla sama ve svém pokoji, když se s ní přišel Česánek rozloučit. Loučení bylo odbyto v několika vteřinách, ale v malé té chvíli mezi Annou a Česánkem musilo dojít k něčemu velice podivnému. K čemu — zvěděla myslivna ještě téhož dne. Česánek požádal starého za ruku Anny a jeho dcera nejen že ruku neodmítla, ale s radostí ji stiskla a svého ženicha pak sama vyprovodila na kus cesty lesem — Domů se vrátila zářící a veselá, jakoby pro ni byl přišel princ.

Svatby se ani dočkat nemohla. Česánkovi psala dvakráte týdně psaní dlouhé na osm stránek a když se provdala, psaní, která posýlala domů, byly dopisy štěstím opilého blázna. „Kopala jsem do zlata,“ bylo do slova psáno v jednom jejím listě, — „a nevěděla jsem proč.“ —

Stařičký fořt chodil už s podlomenýma nohama a pořádně stlačenou šíjí. Sehnulo mu ji 70 let, smrť Albiny, smrť ženy, smrť syna, ale hlavu až k hrudi mu srazil osud třetí jeho dcery Gusty.

Pravá divoženka to byla, kterou do plynu a dýmu vídeňských kaváren přivedl on sám. — Tak si aspoň až do poslední chvíle svého života vyčítal.

Byla to krásná, černobrvá mladice s nároky velkoměstské dámy. „Taková řehtula to byla, a čtveračká notná,“ charakterisovala ji Marta svým prostonárodním způsobem; ráda ji měla, ale nerada o ní vyprávěla. A stalo-li se, pak mluvila s utajenou jakousi hořkostí, která však neměla nic společného s tou podrážděnou a zdánlivě necitnou hrubostí, s jakou o ní mluvil starý. — Před Helenkou mluvila o ní vždy jenom na půl slova.

Gustě bylo šestnáct let, když se ještě vykasaná brouzdala Obravou a do holé ruky chytala raky. Jako sedmnáctiletá zamilovala se do ostrovackého podučitele, ale to už tak, že byl z toho v domě strach. Otec řádil děsným způsobem a vypravovalo se dokonce, že jí tenkrát po těle zahvízdal i myslivecký karabáč.

Ale tím jen olej chlýstali do ohně.

Nesměl-li on za ní, šla si ona za ním…

Od té doby jak zvěř kryli svou lásku v lese.

Lesník zbraně nesložil.

Jednou z rána zastavil před myslivnou kočár a v něm Gustu jako zločince odvezli do Moravské Třebové k jeptiškám, kde už byla před čtrnáctým rokem.

Učitele hejtman pro veřejné pohoršení z ohledů služebních přesadil až kamsi k Lipníku.

Gusta na něj zapomněla, ale vzdor její zdivočel. Když se její sestra Anna provdala do Vídně, přijela Gusta za ní a ocitla se tak u pramene svých velkoměstských choutek. Napila se z něho, ale napila se tak, že zůstala na místě ležet. A nevstala už víc.

Gusta netajila se tím, že ji k tomu dohnali doma. Měli ji znát. Děvče, které samo s puškou do lesa chodilo na zvěř a samo na čekané vytrvalo do tmavého večera, ona, která v mužských šatech chodila na lov, sama vedla léč, střílela jako chlap, slivovici pila z jedné sklínky s ostatními, veliké lesy veverského panství znala jako svoji zahradu, — povaha, která na všechny řády a mravy tohoto světa cenila své ostré, bílé zuby, nemohla si přece dát líbit tak ničemné tretky a pletky domácích intrik. Proč? — Snad ho ani neměla tak ráda, jako ho chtěla, sobě k libosti a všem na vzdory, ale chtěla ho.

Hned po první její návštěvě ve Vídni živý jeden román s binoklem na nose a s lesklým cylindrem na ulízané hlavě přiběhl za ní až do myslivny —

A těch románů běhalo za ní víc — — Bylo jich tolik na konec, že se revírníkův týl naklonil hluboko, velice hluboko k zemi.

Helenka se dobře na Gustu pamatovala. Byla sice tenkrát ještě dítětem, ale v pozdějších letech ráda se probírala ve svých vzpomínkách na ni. Silným dojmem na ni působil neoblomný Gustin vzdor, vzteklá její zarputilosť naproti všemu, co se nesrovnávalo s veřejným míněním. Z jejího románu s ostrovačickým učitelem zvláště si zapamatovala jednu její větu, která dorůstajícímu děcku nevymizela z paměti už nikdy. Byla svědkem toho, když Gusta jako kočka jednou Albině skočila na klín, pověsila se jí kolem krku a pravila, že se strachem vždycky vstává a se strachem lehá, bude-li ji zítra mít ještě tak rád jako naposled… Odmlčela se tenkrát a upřela do prázdna takový podivný pohled, jakým se posud nepodívala ani Anna ani Albina.

V obleku byla Gusta vždy nápadna. Nejraději nosila černé, kolem boku těsně sevřené šaty, ve kterých rozkošně se vyjímala martialní její postava, štíhlá, pružná, v půli prohnutá jakoby ji proutkem přešlohnul. Nosily-li se tenkrát veliké nakadeřené hlavy, nosila Gusta hlavu ještě větší, jen aby na sebe obrátila pozornosť. Župan měla — celé okolí sezvala a ukazovala se v něm jako modla. Smýčit, obsluhovat, uklízet — na to byla Anna, Gusta chodila jen s puškou. Sedala u klavíru, tloukla do kytary, zpívala, výskala, běhala zahradou, běhala polem, kde jaké hnízdo ptačí, věděla o něm, kde jaká rozkoš, musila ji mít; prutem včely dráždila a podařilo-li se jí vyslídit nějaké vosí hnízdo, radostí se ani neznala. Strhla pušku s hřebíku, nabila ji ostrou patronou, do hnízda vypálila obě rány najednou a s puškou vysoce pozdviženou nad hlavou, s vlasy divokými rozradostněná běžela domů…

Celá povaha Gustina vytryskla jednou v několika málo slovech, ale ta se vryla Helence do srdce jako vypálené znamení vlastní její duše.

Gusta přijela právě z Brna, celá podrážděná ještě, rozdivočená a nespokojená se svým životem.

Byl tichý, letní soumrak, nebe bylo ještě světlé, zem zalita v barvy hasnoucího dne.

Bledá Albina seděla u okna a dívala se do ozářeného prostranství nebes. — Gusta přisedla k ní a vyprávěla, co všechno viděla v Brně: kočáry, divadla, toiletty, vojsko —

Pak umlkla a zamyslila se —

Venku padaly mlhy, snášela se tma. V pokoji bylo už černo, v okně chvělo se ještě něco málo světla ztraceného západu —

„Oh!“ — vzkřikla pojednou Gusta v bolestném sevření ramen a sáhla si na čelo. A náhle, jakoby do ní bylo něco uhodilo, skočila Albině na klín, strhla ji k sobě, divoce se rozhlédla a zatnuvši pěsti pozvedla je k nebesům:

„Oh!“ — pravila, — „já — já mít tak statek, peníze, kočár, koně bych si koupila, sedla bych na bok a s divokýma koňma — tryskem bych letěla s větry o závod!“ — vykřikla a oněměla pojednou.

„Jdi!“ usmála se bílá Albina a také se rozesnila.

Gusta seskočila Albině s klína, odmítajíc ji rukou, jakoby jí nedost byla rozuměla, vzala kytaru do rukou a dotkla se jejích strun.

Byl večer, kromě tří sester nebylo nikoho v pokoji; Albina seděla v temnu, Helenka se krčila na stoličce u kamen; Gusta hrála. Pojednou přestala a složila ruce v klín. Bylo smutno v pokoji, nikdo si nepřál světla, ani v kuchyni se nic nehnulo, všechno oněmělo v tichu černé hodinky a jen otevřeným oknem v dechu letního večera na dvoře voda zurčela v kašně v lahodných akkordech tichounkých vln.

Ze zdálí hučela doubrava.

Pojednou Gusta uhodila do strun a s kytarou v ruce začala zpívat; zpívala starou, starodávnou jednu romanci, kterou ji naučila zpívat babička.

Tu se Helenka vytratila z pokoje, vyšla před myslivnu, sedla si na drn a zatím co hvězdy rozžíhaly nad ní nebeské své kahánky, poslouchala v tichu červnového večera, jak Gusta zpívá…

Tam přes hory, doly táhne
touha mě bezejmenná,
kamkoli oko dosáhne,
všude, všude vlasť je má.

V ranní rose kráčím dále
přes pahorky zelené,
stana na vysoké skále
zírám v doly omšené.

V rumech dlívám starodávných
častokrát v libém snění
na hrobech rekův přeslavných
pohřížen ve truchlení. —

Tak myslím, kdy dojdu cíle
jako tito pouti své,
a mladé svěřiv se síle,
kráčím, kam mě osud zve.

Taková bývala Gusta, když smutek jí lehl na prsa a do srdce jí padaly nesplnitelné touhy.

A bývaly zase chvíle, kdy všechny v domě rozesmála, na klavír hrála veselé rythmy, sama plna ohně i v Albině rozsvítila smavou jeho zář a Helenka s Albinou, Anna s Martou i děvečky s přiblblým Josefem, všechno musilo tančit kolem ní; a Gusta jako satan černý nade všemi hrávala na povýšené svojí stoličce a pod jejími prsty rodily se tance tak splašené, že pod silou pekelného jejich kouzla byl by se snad utancoval každý do smrti… A Gusta smála se vždycky jako divá, když pak náhle přestala a viděla, jak všechny ty postavy bez dechu padají na svá místa a chvíli ještě vrávorají sem a tam opilé divokým jejím vínem… Jak tenkrát bývalo v myslivně veselo a živo…

„A pojednou bylo po všem,“ pravila k sobě Helenka, — když se rozpomínala jednou večer na bujné ty chvilky divoké Gusty. — Anna se provdala, Albina shasla, Stanislav zemřel, matka zemřela a zbyla tu ona sama se starou Martou, vetchým svým tatíčkem.

„Co asi dělá Gusta?“ vzpomněla si nejednou — a nevěděla ani proč — rukou si sáhla na čelo a utřela potají slzu; bylo jí jaksi nesmírně líto toho děvčete, že nikdo nikdy na ně nevzpomněl ani Marta, ani matka a nejméně už otec…

S počátku myslila, že je ve Vídni u sestry Anny. Anna ještě před smrtí matčinou přestěhovala se s mužem do Uher — „Gusta jede s ní,“ myslila si Helenka, ale divné jí bylo, že na pohřeb matčin z Uher přijela Anna sama; Gusta —

Nepřijela.

Po pohřbu došlo k prudkému výstupu mezi Annou a otcem. Ale co bylo příčinou toho výjevu, Helenka se nedověděla, jen tolik zaslechla, že se jedná o Gustu a Vídeň.

Ptala se Marty, proč tatínek tak křičí, ale Marta zamyšlena v koutku kuchyně lekla se skoro jejího hlasu, vyvedla Helenku do zahrady a hladíc jí vlásky se slzami v očích jí pravila:

„Nic, dítě, — — nic — to on jen tak — —“

Helence bylo tenkrát čtrnácte let.

Asi za půl roku na to jela za sestrou do Uher; myslila, Gustu zastihne tam — Ale nezastihla. Řeklo se jí, že odjela kamsi na návštěvu (jmenovali Šoproň). Helenka čekala tedy, až se vrátí, a chtěla jí psát. Ale nedali jí, že je možná už na cestě a psaní by ji nestihlo —

— „A daleko je to?“

— „Daleko“ — odpověděla Anna.

Helenka čekala tedy, až se vrátí.

Ale Gusta se nevracela a nevrátila.

Helenka odejet musila bez ní —

Psala jí z domu na adressu Anny Česánkové v Kežmarku, — ale psaní zůstalo bez odpovědi, — nad Gustou jakoby se vody zavřely —

A nevěděla dlouho nic, až po dlouhých a dlouhých letech od cizích lidí zvěděla všecko.

Helenka proplakala tenkrát celou noc — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ryze česká, příjemná, hovorná a usedlá byla její maminka. Pocházela z Poděbrad, provdala se na Slovensko a odtud se svým mužem dostala se na veverské panství. V Čechách měla ještě selský grunt, který z polovičky dědila, z polovičky dostala věnem. Ten celý skoro padl na vychování dětí, na studie Stanislava, na vzdělání dcer. Jak která dcera dorůstala, poslali ji buď do Moravské Třebové nebo do Brna do ústavu.

Také Helenka byla v ústavě, ale nedlouho. Když matka ochuravěla, musila se vrátit domů… A vrátila se právě v čas. Byla jednou z těch, které v cizině propadají tesknici. Ještě měsíc a byla by svou odloučenosť od rodného kraje zaplatila životem — Kromě toho v klášterním ústavě přihodila se právě skandální jakási historka, která ji odtud přímo vyhnala — — — Helenka nevěděla, co se vlastně stalo, ale tušila, že se státi musilo něco strašného; — pojala proto od té doby takový odpor ku všemu, co páchlo městem, že se ani dočkati nemohla, až s vozu spatří zase modravé ty hory v dáli, dole mlýn, potok, olše, lesy, ovce na stráni a celou tu milou krásu myslivny, na kterou se tolik natěšila v městě v hodinách teskných a která nedala jí mnohdy ani spát — —

Když dojížděla domů, sběhlo se skutečně všechno tak, jak si svůj návrat představovala cestou. Pes vyběhl naproti, Marta stála před brankou, kohout zazpíval, holubi se vznesli nad střechou, krhaly perličky, nad kůlničkou zařičel páv; matka na lůžku mluvit nemohla pro slzy, jakoby už Helenku byla oplakávala mrtvou.

Zatím sama už měla k smrti jenom několik dnů. —

Když zemřela, Helenka plakala den, plakala noc, plakala dlouho, — a pojednou jakoby uťal…

Smířila se s osudem a přivykla náhlé té změně tak, jakoby tomu ani jinak býti nemohlo.

Obraz nebožky matky pověsila si nad svou postýlku a od jara do zimy přes den ho věnčila novým kvítím. V den jejího úmrtí (v tu dobu právě kvetl šeřík) rozžala před ní lampičku, při zamčených dveřích dlouho do noci trvala na modlitbách a ve vzpomínkách přimlouvala se v nebi za její duši — — —

Kde byly ty časy, kdy matka časně z rána bouřívala dům, burcovala čeládku, poklízela drůbež, v kuchyni chystala snídaní! Kde byly ty chvíle, kdy po svém zvyku z Poděbrad každoročně pod myslivnou z jara zašívala len a sklízela ho na podzim.

Spadl na zem první sníh a v myslivně nastaly nejkrásnější chvíle zimních radostí. Stará Marta, matka, všechny dcery i služky s přesličkami v kruhu, v praskotu kamen a vrčení vřeten zpívaly a předly. Rozkošné večery sněhem kryté zimy, kdy venku praštěl mráz, měsíček svítil do oken, na dvoře hafal pes a v myslivně bylo šumno a veselo jako v úlu včel. Děvčata házela po sobě pazdeřím, matka je napomínala, Marta rozdávala koudel a odháněla psa, aby se zbytečně nepletl a nestrčil do kola pracku.

A to bylo tu, kde Helenka s Albinou kolébaly duše svoje v kouzlu zimních pohádek. To bylo tu, kde vypravovat slýchaly o Vodních pannách, o Zakletých princích, o Zlatých zámcích, o Chytrých princeznách, o Černých bratřích, o Labutích, o Chaloupce z perníku, o Jednom klubíčku a zas o Skleněném vrchu, o Draku, Popelkách, Zbojnících… Srdce matčino a srdce Martino, zrozené v Čechách a zaváté k Tatrám jak pokladnice beze dna byla přeplněna bohatstvím těch krás a nebývalo konce slavným, slavným těm večerům zimy, kdy se rozpovídala zlatá jejich ústa, a zatím co vřetena tichla, kola se zastavovala, — dcery vychýlené ku předu naslouchaly tajemným těm zvěstem nadpozemského světa. Tak se dověděly, že jsou můry, že jsou Polednice, Lesní ženky, Vodníci, a pevně věřily, že jsou, že strádají a žijou jako my — příroda jim byla otevřenou knihou, znamenanou písmem svatých jejích stop. V lesích na dubě a lipách houpaly se Rusalky, když pršelo a slunce svítilo, koupaly se víly, duše zemřelých sídlily jim v měsíci, za smutných tmavých večerů v jeseni Meluzína venku bosýma nohama obcházela dům a kvílíc po větru rozčesávala bohatý svůj vlas. O štědrém večeru bludičky v půlnoci vyskakovaly na hrobech za hřbitovní zdí a tam tancovaly: koho přepadly, tomu po nich zůstaly vypálené tlapky na těle —

„— A to každého tak pronásledují?“ ptala se Helenka.

„— Ne, jen toho, kdo špatné svědomí má nebo nějaký těžký hřích nese na duši,“ odpověděla Marta.

Helence, Albině a všem čtyřem dcerám každé to slovo vrylo se do paměti stopou zlatou a kniha těch obrazů stala se jim čímsi jako evangeliem: nebylo dne, aby si nevzpomněly na některou její událosť, nebylo úkazu, aby neotevřely její listy a nečetly v ní jako v žaltáři. — Babí léto bylo jim předivem Sudiček panen, duha pasem Bohorodičky Marie Panny, vítr dechnutím Božím, blesk holí, kterou blýskal Bůh, — z očí Božích povstaly měsíc a všechny drobné dcerky jeho hvězdy. Když člověk se narodil, Bůh rozsvítil na nebi svíci a anděl nad ní bděl, do ní dýchal, kdykoliv se zatmívala dechem skutků zlých. Když zemřel člověk, shasla jeho svíce a jiná se vznítila na místě ní. Helenka i Albina a každá ze čtyř sester vybraly si hvězdu svou a chodily se dívat před dům na tiché jejich záření. Celé hodiny stávaly pod hvězdnatou oblohou a hádaly, čí je asi tam ta hvězda, co dnes tak jasně svítí, za koho a pro koho asi hoří ta třetí tam v souhvězdí Vozu na rohu, komu náležejí ta kuřátka tam, komu Černý pes, Medvěd, sv. Heleny kříž — — — K tomu Helenka pohlížela vždy nejdéle — — tam zářila ta její… Stávaly vždy před myslivnou, když měsíc na plno vycházel, hádajíce, co v něm která uvidí dnes. — Albina vídala v něm přadlenu, jak sedí a nití stříbrnou a jehlou zlatou do sněhobílé řízy vyšívá sinavý květ. Helenka: jak Panna Maria se na něm stkví, sedíc na trůně s Ježíškem na klíně. Rozpustilá Gusta naopak tvrdila, že tam vidí Albinu s Jenyšem… Ale v tom už je volala Marta, ať už domů jdou, na měsíci že hraje sv. David na stříbrnou harfu: — kdyby některá struna na harfě praskla, — osleply by všechny…

Tak každý den v myslivně na něco si vzpomněly a celý rok od Božího jara až do bílé zimy a celou zimu a celé léto měly ozářeno pohádkou… Když se na obzoru v létě blýskavice křídlily, to koně sv. Jiří z nozder soptili ohně; když hřímalo, příroda se třásla a zvířata řvala, — v tom okamžiku duše některé z čarodějnic se ubírala na věčnosť. Za nemoci Albiny Smrť denně obcházela kolem stavení v podobě vysoké bílé ženy a na hlavě měla klobouk s bílým peřím dosahujícím až po střechu… A když jeseň přišla, Marta obcházela dům, sypajíc mouku a sůl kolem do kola plotu, aby k domu přístupu neměly hrůzy Meluzín — I Šotka měly svého, sídlil v ovčárně, a kdykoliv se česala některá ze čtyř dcer a nemohla hned vlasy rozčísnout, smály se ostatní, to že skřítek se jí dostal do vlasů a zašmodrchal je svým pazourkem. —

Zase svým způsobem chápala všechny ty zvěsti Gusta — dráždila ji neomezená moc nadsmyslných bytostí a cosi ji ponoukalo ku vzdoru.

Když se dověděla, že v rybníce u mlýna má sídlo své Vodník a tam pod vodou v nádherném zámku hlídá svých sto jedenáct dcer, vábilo ji, zajíti tam k těm olším zeleným a smutným vrbám, neuvidí-li ho tam někde vyhřívat se na slunci. Hned, když malá byla, doma i od lidí často slýchala: k mlýnu ať nikdy nechodí! Na lávce u stavu sedá prý hastrman a děti vábí hůlkou opentlenou stuhami nebo po vodě spouští kytici z pestrého kvítí a číhá, kdy které z dětí nahne se pro ni. I ve způsobě pacholátka se jednou zjevil, seděl na břehu, s pláčem padnul do vody a čekal; mlynářova Sefka myslila, že to její bratr, a polomrtvou ji vytáhli ven — Ale marně Gusta chodila po břehu, nic ze všeho nezjevilo se jejím očím — — I vzpomněla si, jak je nebezpečno, volat jej z temnot na boží den nebo jinak se mu posmívat. I uřízla si silný vrbový prut, přikradla se k rybníku, přisedla na břeh a vší silou uhodila prutem do vody:

„Hastrmane, hastrmane — ščír —“ vyzývala Vodníka a s očima divoce upřenýma pod vodu čekala, kdy se objeví — Když nešel, uhodila prutem znovu do vody:

„Hastrmane, hastrmane — ščór“ —

Ale ani tu se neobjevil Vodník, ať jakkoliv Gusta bičovala hladký povrch rybníka —

Vodník se neukázal a Gusta sklamána, s vírou otřesenou v pravdu jeho bytosti vrátila se domů. A už nevěřila všem těm báchorkám víc než jako příjemným zábavám. Také se jim víc usmívala vždycky, než trnula hrůzou —

Za to ostatní strachem ani nedýchaly, když Marta jako na postrach všem, dokud byly dětmi, vypravovala o divých mocnostech lesa — Tam v tom hustém lese sídlila jim Ježibaba v perníkové chaloupce, vrtící se na kuřích nožkách a živící se dušemi mrtvých, aby byla lehká. Kradla děti a železnými zuby zakusujíc se jim do hrdla, mrtvé je házela na krov svého obydlí — —

Také před Polednicí varovala děti matka. Jak uhodí poledne, každý má být doma u stolu, na poli nemá už nikdo co dělat. Ukazovala se jako malý krásný chlapeček v bělounké, dlouhé košilce, měl černé, jiskrné oči, tvářičky růžové a hlavu samou kudrlinku. Nikdo by v něm nehledal nic zlého, když tak v poledne chodí a pole si prohlíží, ale v ruce drží proutek, přitočí se jakoby nic a koho napadne, toho švihne: co tu má co dělat?…

To byly ovšem chvíle plné hrůz a sladkého zděšení srdce, působícího na mysl dětskou jak ohnivý nápoj, kterého se zachce stále víc a více. Nebývalo konce tomu vypravování o Ježibabách, o čarodějnicích, ohnivých mužích, trpaslících, mořských pannách a divných a jinakých obludách v podobě rarášků, skřítků, smrťulek, sýčků a můr, jejichž stvůrami plnily se duše těch, co vypravovaly, i těch, co poslouchaly.

„Maminko, vypravujte ještě o těch Sudičkách,“ prosily děti: „jak to bylo, když jsem se narodila já“ —

„Inu, jak to bylo, to já nevím, jak to bylo,“ pravila na to matka a zatočila kolem své přeslice, jakoby skrývala nějaké rozpaky: „Marta ať vám to vypravuje, ona je viděla.“

„Tetičko Marto, jak to bylo?“ dorážely děti zase na Martu.

Marta zastavila kolovrat a vypravovala tedy o Sudičkách.

„Jsou tři, milé děti, a vyhlížejí buď jako sličné panny, nebo jako bílé babičky. Postavu mají vysokou, tváře bledé, ale za to oči jako blesk, nic jim neujde. Mají na hlavě čistou, sněhobílou plachetku a v rukou drží rozžaté svíce. Než určí osud dítěti, — svíce pořád jim hoří v rukou, ale jak výrok pronesou, — shasí svíce.“

„A je možno je vidět?“

„Zřídka kdy, ale kdo je shlídne — ztrne prý hrůzou a nemůže se s místa hnout. Proto nikdo nemá být tak všetečný a nemá si přát, aby je spatřil. To přijdou, zasednou ke stolu a rokují spolu, dlouho přemýšlejí a uvažují, — ale jak jednou rozsoudí, tak s člověkem bude. Osudu svému neujde, kdyby jakkoliv se bránil. — Když proroctví dobře dopadne, tancují okolo stolu a kolem kolíbky, jinak ani do vnitř nevejdou a pod okny vypovědí smutný svůj ortel. S takovým bývá zle. Ostatně je dobře, když se i neví, vejdou-li nebo ne, prostřít pro ně stůl čistým ubrusem, přistavit k němu tři židle, na stůl položit chléb, sůl a máslo. Mají mnoho práce po světě a rády si odpočinou. — Najdou-li ve světnici kolovrat a nůžky, usoudí i dítěti lepší osud. Proto každá si svůj kolovrat chraňte a do nejdelší smrti nedávejte ho ani z domu.“

„No šak,“ odpověděly děti a zamyslily se. Jediná Helenka se osmělila a ptala se:

„A tetičko Marto, vy jste je viděla, že to tak všecko víte?“

„Neviděla, ale tak jsem to slyšela a tak vám to povídám. Jen tak se mně cosi zdá, jakobych je byla jednou zahlédla, když odcházely. Oknem svítil měsíc a tu, když jsem do světnice vkročila, podívat se, co dělá vaše matka, — jakobych při vchodu do síně byla zahlédla se prosmýknout něco jako bílý závoj a ten jakoby při měsíčku hrál v duhových barvách.“

„A kdy to bylo?“ ptala se Helenka dále.

„To vám nepovím, děti, protože jedna by z toho měla radosť a ostatní žalosť; možná, že to bylo při všech tak — nevím. Já je viděla jenom jednou.“

Všechny se tou odpovědí spokojily — jen Albina zůstala smutná, jakoby tušila v srdci, — to že jistě neplatilo jí. I matka si toho všimla a přísně pohleděla na Martu. „Brepto breptavá,“ řekla jí po straně, — „nemůžeš dát pozor? — viděla’s, jak Albina zbledla?! Už tak v ní dušička ledva plápolá a ještě ty mně ji přestraš.“

Od té doby Marta nerada o Sudičkách vypravovala, jen Helence, kterou měla ze všech nejradši, po straně svěřila, že to bylo při ní, kdy Sudičky ve světnici se zjevily. Jen aby to nepovídala ostatním — bolelo by je to, že to neplatilo také jim. „Ty máš ještě to k lepšímu, že jsi se narodila v neděli a v měsíci máji… Takovým lidem nikdy se nic zlého nestane. Všechno se ku štěstí obrátí, byť i bylo sebe hůř.“

Helenka ještě by se byla ráda Marty něco optala, ale Marta — nedala a odbyla ji.

„Už víš dost. Pomalu zvídej, pomalu jídej, budeš dlouho živ — — — To Sudičky nemají rády, když se někdo na ně vyptává. Mohou proroctví také ještě změnit… Já sama nic nevím a kdybych věděla, nepověděla bych. Sama uvidíš.“

A Helenka už tedy vložila svůj osud do rukou Sudiček a nikdy ani slovem se víc nezmínila o tom, co jí pověděla Marta. Jen Albiny jí bylo líto, že to neplatilo také jí. Ale jednou, když tak lítostivě o ní přemýšlela, přistoupila k ní a pošuškala Albině do ucha:

„Albino, já vím už, u koho byly Sudičky.“

Albina jen oči po ní obrátila, pak se ptala:

„U koho?“

„Hádej“ — pravila Helenka.

Albina se jemně usmála a smutně zatočila hlavou.

„Oh, u mne ne, — já to cítím.“

„U tebe, u tebe, Marta povídala, že u tebe. Ale nemám ti nic říkat, — Annu a Gustu by to bolelo.“

A Albinu, zdálo se, skutečně potěšila Martina zvěst. Když jaro se blížilo, zdálo se, že okřívá. I krve cítila v sobě víc a toho jara rozkvetla jak na výsluní květ.

Ale mýlili se všichni, kdo doufali v nové její vzkříšení — Bylo to jaro její poslední. Pomalu vadla, celá se tratila a Albina tušila sama, že to Sudičky zle asi usoudily nad její kolíbkou. Dřív ještě než umřela, Helenka celé noci nad ní plakala. Líto jí bylo, že to přece jen neplatilo radši jí — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ale bývaly chvíle, kdy se na myslivně veseleji hovořilo o přástkách.

Gusta začala a dobírala si dívku Kristinu: jak to bylo s tím hastrmanem, co s ním o muzice tančila. Prý si rád bere děvčata do kola, — jak vypadá?

Matka neměla ráda, když tak si někdo služebnictvo dobíral, pohlédla dobrácky na červenající se Kristinu, pohrozila Gustě prstem a hovor zapředla na jinou cestu.

Vypravovalo se o vilách a rusalkách. O těch děti nejraději slyšely. Albina zrovna pila každé to slovo a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí. Marta už věděla, čím se jí zavděčí, vypravovala a vypravovala, až dvanáct hodin zakukala kukačka a starý, zachroptěv ve vedlejší světnici, křičel, co už nejdou spát baby uplkané, nikdy nevědí ničemu konce — — —

„Ale děti —“ zhrozila se pojednou Marta — „my pořád jen povídáme a povídáme a nic neděláme… Teď už nechme řečí a do toho“ — Rozdala děvčatům koudel, sama si spravila kolovrat, — odehnala psa ženoucího se za její rukou a přesličky už zase šuměly, měsíček svítil, venku praštěl mráz… A šumno a veselo bylo zas v myslivně, ruce pilně soukaly outky a kdo by byl v tu chvíli venku stál a pod oknem naslouchal krásnému tomu bzučení přástek — byl by slyšel, jak za chvíli se zdvihl jeden hlas, pak druhý, za ním třetí a za chvilku zpívaly všechny:

U panského dvora
    náš Vitoušek orá,
bělavé volečky má!
Až pole doorá,
na mne si zavolá,
on mne již z daleka zná.

Darmo ty, můj milý,
    Vitoušku rozmilý,
darmo ty na mne voláš:
není ti pomoci,
mne se ve dne v noci,
holečku, nedovoláš!

Volej ve dne v noci,
    není ti pomoci,
mne se víc nedovoláš;
já už mám jiného —
    hocha upřímného,
ten je mi nad tě dražší;
víc na mne nevolej,
    hluboko zaorej
na věky lásku naši.