Pohádka a skutečnost

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka a skutečnost
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 46, č. 306. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	19. 06. 1938
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Three Little Pigs

Snad znáte ten kreslený Disneyův film o třech veselých prasátkách. Hrají si, skotačí, žijí svůj bezstarostný život; zatím na ně číhá »velký zlý vlk«. Teď na ně vlk podniká útok; krátký poplach, ale štěstí a boží spravedlnost je na straně veselých prasátek. Zlý vlk musí odtáhnout s nepořízenou; a tři veselá prasátka hned zase skotačí dál a nestarají se o nic. »Kdo by se bál velkého zlého vlka?« A zatím vlk už ježí hřbet k novému útočnému skoku.

Tento optimistický temperament tří veselých prasátek je neocenitelný jako vzor životní důvěry, ale jen v moudré a úsměvně spravedlivé pohádce. Jak vám je asi známo, skutečnost, zejména ta dnešní, není ani tak moudrá ani tak neochvějně spravedlivá; není taky tak úsměvná. S třemi veselými prasátky by to asi v tomto světě nedopadlo dobře, kdyby se spoléhala na to, že už se nemusejí bát »velkého zlého vlka«. V žádném případě nelze nikomujejich temperament doporučovat jako příklad politického chování.

Ponechme tudíž tři veselá prasátka světu pohádek a přihlédněme k trojímu lidskému chování, které taky nelze zrovna doporučit, aspoň dokud kdekoliv na světě číhá velké zlé nebezpečí. Zejména ponechme veselým prasátkům jejich bujnou radost nad tím, že velký zlý vlk se musil napoprvé trochu stáhnout zpátku. Rozumní a dospělí lidé nebudou dlouho trávit z takové úlevy; řeknou si, že nebezpečí trvá dál a že po druhé už asi nepůjde odvrátit je stejnými prostředky. Nebudou si vítězoslavně prozpěvovat »Kdo by se bál« a tak dále, nýbrž budou předem počítat s tím, že přijde řada na jiné a daleko méně populární nebo okázalé prostředky. Naprosto se nesmíme oddávat pocitu, že máme vyhráno; jinak bychom byli jednoho dne trapně překvapeni, až se ukáže, že druhé kolo dlouhého zápasu musíme některými oběťmi zaplatit my. Mohl by se potom urodit pocit, že jsme druhou etapu boje prohráli, a že ti, kdo ji vedli, nesplnili naše očekávání. Pozor na to; takový pocit by byl nespravedlivý a krajně nesportovní, pokud tomu slovu dáváme smysl mravní a politický. Byl by to pocit… příliš bezstarostných tvorů, přesvědčených, že se jim nemůže nic stát. Tu a tamse s takovým stavem ducha setkáváme; je to sice optimismus, ale nemůžeme říci, že to je optimismus statečný. K statečnosti totiž náleží především dívat se nebezpečí v tvář a čelit mu.

Tedy ten pocit, že se nám nemůže nic stát, protože jsme v právu a že to ostatní svět musí nahlížet a držet s našim právem, patří taky do utěšené pohádky; ve skutečnosti se to právo bude musit pořád namáhavě dokazovat, jak činy tak slovy. Někdy také potlačováním činů, které se neberou příliš vážně v dobách pokojnějších, ale kterým se v časech napjatých rádo říká incidenty. Bude nám třeba hodně ovládat svůj temperament v tak zvaných spontánních reakcích, ale zato projevit daleko, daleko více energie v trpělivém i důrazném hájení pravdy a práva, které chceme a musíme mít docela jasně na své straně. Konkretně řečeno, měli bychom méně bojovat s nějakými punčochami a víc bojovat s velkými lžemi a ještě většími hesly, jež roznášejí větry nad naší zemí i ostatním světem. V tom ohledu by naše pasivita byla opravdu až příliš bezstarostná. Proti násilí se bojuje rukama a zbraní; ale proti nepravdě a neprávu, proti fanatismu a demagogii se bojuje slovem a svědomím. Ve světové při o pravdu a právo asi neplatí přísloví, že moudřejší ustoupí.

A ještě jedno chování bychom měli odkázat nerozumným tvorům z příliš optimistické pohádky: abychom se totiž sami mezi sebou bavili tak jako v dobách, kdy na tom tolik nezáleželo, — na příklad tahačkami o kozí chlup. Snad to ani není pravda, co se v tom směru říká; na příklad neradi bychom věřili, že ministerská rada v těchto dnech opravdu už po čtyřicáté marně zasedala k vůli ceně mléka; nebo že naše státní propaganda je až dosud více méně paralysována jakýmisi resortními rozpory; neboť nad takovými věcmi by nám třeba už nestačilo kroutit jen vlastní hlavou. Ale stačí vzpomenout si dejme tomu na osmnách pražských kandidátek a potom spočítat ty lidi, kteří se zřejmě nedají ničím vyrušit ze svých oblíbených her; nebo na jeden daleko vážnější a žalostnější spor mezi bratry nejbližšími, — víte, který spor to je, dlouho už jsme neměli tak hrozný pocit nebezpečné a neodpovědné hry. Osud národa opravdu není filmová groteska se zaručeným šťastným koncem. Ono je dobře nebát se velkého zlého vlka, ale jen s jednou podmínkou: že uděláme všechno, aby v nás neviděl snadnou kořist. Zčásti náš národ už ukázal a ukazuje, že bere svou situaci krajně vážně; nyní to bude musit ukázat z té druhé, té političtější strany.