Pohádka (Orten)

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 437–439. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
 už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! - Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

31. VII. 1941.