Poesie sociální/Z ‚Lešetínského kováře‘

Poesie sociální
Na Krkonoších	Z ‚Lešetínského kováře‘	Svoboda

Údaje o textu
Titulek:	Z ‚Lešetínského kováře‘
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 58–60.
Licence:	PD old 70
Související:	Lešetínský kovář/XIII.
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

XIII.

»Vzdoru konec, mistře! Vari ztad!
Hle! tu listina, jež mocí práva
pánu mému všechno odevzdává:
kovárnu i chatu, role, sad;
jeho již ten práh i tyto stěny.
Soudu vyslance po boku mám,
k ochraně i průvod ozbrojený —
Zmoudřete a dejte průchod nám!«

Mistr, stoje před kovárny prahem,
vyslal na správce dva blesky zlobné
z temných řas a náhlým ruky vzpřahem
list mu vyškub’, trhal v kousky drobné,
že kol něho útržky té běli
jak roj bělásků se větrem chvěly.
A hlas jeho duněl: »Hle! tu dává
ruka moje větrům vaše práva,
mrzce zakoupená lesklým kovem,
spečetěná křivých svědků slovem.
Mou jest tato půda! pravím vám.
Mějte si těch cárů na tisíce,
bodáků než jehel v boru více,
já své právo čisté, svaté mám,
zapsané v tu půdu péčí hrotem,
rukou mozolnou a čela potem,
mám ta prsa, pevné srdce v nich,
tuhou tuto leb, tu ruku zdravou,
mám ten perlík svůj a nade hlavou
nejvyššího soudce v nebesích!«

»Jménem zákona!«

»Co po zákonu!«

zvolal Prokop, vyšed odhodlaně
z postav bědných hlučivého shonu.
»Právo na mistrově stojí straně.
Kovárny té zachtělo se pánu —
to váš zákon. Má-li jediný
hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů,
luk a lesů, celé dědiny,
jemu všecka dolina již patří,
jemu slouží bídně za podnoží
na sta otroků nás — Blesky boží«

»Vari, chlape!«

»Zůstanu! Hej, bratři!«

A v mih příští viděti jen kupu
lidí zmotanou, kde všechno s jekem
strká se a sráží, sálá vztekem —
Tu: »Jsem raněn!« výkřik ze zástupu —
»Krev!« hřmí Prokop, »naše krev již teče!
Krev tu pomstíme! Ať zahynou!«
Zděšen prchá správce s družinou,
za nimi dav pádí, zlobou ječe.
S lící mrtvoly a s okem běsa
Józa z kovárny se řítí, nesa
plnou náruč zbraní rozmanitých
podivného nestvůrného zjevu,
z okovaných dřev a hřebů vbitých,
jež kul mistr v šíleném svém hněvu.
Józa v dav je metá na vše strany
a hlas jeho řičí: »Bijme, palme!
Vzhůru do továrny! na tyrany!
Všechno do prachu a trosek svalme!«

Takto někdy přichází bouř’ náhlá;
niva teskně dřímá, vedrem zprahlá,
když tu vítr na vzduchovém oři
rázem přicválá a po všem kraji
vztekle burácí, že pod ním hrají
klasy zmítané jak vlny v moři,
šumně tetelí se vršky stromů,
prach a listí prohání se vírem
v mocných kotoučích, tma v luhu šírém,
kmitne blesk a třeskne rachot hromu:
Tak zde vášeň ztýraného lidu, —
lidu s otčinou a řečí různou,
spjatého běd stejných páskou hrůznou —
šlehla rázem z ponurého klidu,
vyvřela tu v děsném pomsty jeku
výheň dlouho utlumených vzteků
a vše naplnila kolkolem
třeskem, rykem, kletbami a stony,
vřavou pustou, do níž chrámu zvony
v poplach bily kvilným hlaholem.

Na práh kovárny zář divná padá
zlatem řeřavým a nachem spolu
barví jej a růžnou aureolu
Lidunce kol jasných vlasů spřádá,
kteráž k otci úzkostně se tulí
noříc pohled, hrůzou ustrnulý,
v oněch svitů děsný zdroj. To svítí
stavba ohromná, v luh září dálný,
z lítých žárů, jakby koráb valný
ve plamenném tonul vlnobití,
jisker déšť jak prašná pěna žhavá
srší v dýmu mračna červenavá
a z té spousty divě trčí vzhůru,
všecek záře nachovými svity,
komín titán v oblak zrudlou chmuru
jako zářný maják obrovitý.

Kovář zašeptal: »To jejich dílo!
Já jen ubránil, co moje bylo!«

(Sebrané spisy, díl II. Praha. Nakl. F. Topič.)