Poesie sociální/V noci prvního máje

Poesie sociální
Otrokyně otroka	V noci prvního máje	1848—1898

Údaje o textu
Titulek:	V noci prvního máje
Autor:	Josef Svatopluk Machar
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 120–123.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Spí živí. V pláni nekonečné
se choulí vrby skrčené,
kol leží světlo fosforečné
měsíční lampy studené.

Z továren dálných oči žluté
zří do siného prostoru,
a s věží hlasy hodin duté
se ozvou časem v hovoru.

Je dvanáct. Jako vítr letí
přes pustou jezdec planinu,
však dusot kopyt neslyšeti
a kůň i jezdec bez stínu.

A stane u vrb. Nade hlavou
mu kosa blýská. Zírá v dál
jakoby s touhou nedočkavou
odtamtud čísi příchod ždal.

Jdou… Jako na obzoru mračna
když vyvstávají do vzduchu,
černavá massa neprůzračná
se rychle blíží bez ruchu.

Lká vítr. V daleku pes vyje.
A noční ptactvo vzduchem vlá.
Modravé světlo dolů sije
s zenithu hvězda umrlá.

Jde v předu tambor. V lebku tluče,
dva hnáty má za paličky —
nic neslyšet, však v taktu ruče
jde za ním zástup celičký.

Před jezdcem stane, salutuje
a v dutý zrak mu noře zor
vojensky číslo ohlašuje,
v němž vyrukoval jeho sbor.

Uznalý úsměv jezdci na to
se kol čelistí rozšíří:
»Můj nejvyšší dík, Bído, za to,
jsem spokojen, můj verbíři!

Nuž pochodem!« A verbíř-Bída
hleď v pravo! komando hned dá,
a celý sbor teď nohy střídá
jak v lebku úhoz dopadá.

A jdou a v pravo hlavy točí
a v duté hledy jezdci zří
sta a sta mrtvých siných očí
a kráčí v taktu tří a tří.

Za jezdcem v levo verbíř stojí
a na svůj buben bubnuje
a hlásí, kdo v tom kterém roji
před Majestát teď vstupuje.

Ty z továren vzal, ty vzal z dílen,
ty z železnic, ze staveb ty,
a onen sbor tam, zvláště silen,
je z černých šachet vyňatý.

A těm tam, v stávce zastřeleným,
těm možno nechat, verbíř mní,
sled krve ňadrům rozhaleným
jak medailli pamětní.

Muž svadlý, žena beze síly
a žlutých dětí v sboru dost —
na skráních, rukách tmavé žíly
a jinak těla kůže, kost.

Tak sta a sta jdou beze jmena
a hlavou kývá Majestát
a verbířovi na ramena
svou rukou ráčí poklepat.

Již přešli… Jako dálné mraky
v obzoru tmavém klesli kdes,
a jezdec stopuje je zraky
neslyšně za nimi se nes.

Pak verbíř-Bída spokojeně
se rozhled kolem — a se dal
tam k továrnám, zkad přitlumeně
řad žlutých světel vyzíral…

(Golgatha) Praha 1901, nákl. F. Šimáčka.