Poesie sociální/U cesty

Poesie sociální
Ballada moderní	U cesty	Popelář

Údaje o textu
Titulek:	U cesty
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 90–91.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

To bylo v lázeňském stromořadí,
hoch sednul u cesty, stín kde chladí.
Jej matka poslala z rána hned,
by něco vyžebral na oběd.
Hoch mlčky do trávy pod strom sed’.
I seděl s otevřenou dlaní
a kolem dámy šli a páni,
však halíř ani nesjel mu v dlaň.
Den horký byl a slunce plálo
a chlapci se to juž nudné zdálo;
kles’ znaven, usnul, jeho skráň
stín opustil, za sluncem běžel
a hoch tu u cesty svahu ležel
v sedraném šatě, na čele pot,
jak padnul v tom boji o život.
A jen ta ruka, jež se vzpjala
po dárku, jehož nedostal,
zlé dráma jeho povídala.
Tak ležela zde, jak ji vzpjal
a jeho dechem jak se chvěla,
líp nežli slova vyprávěla
o každé slze, jež mu skane,
o poznámkách, nadávkách k tomu,
výčitkách, o ranách, domů
až přijde, když nic nedostane.
I ve snu slyší matku lát,
i ve snu cítí hrud mu rvát
hlod lítosti a horší — hlad.
Však marně. Dámy šli kol, páni
a nevšimli si hocha ani
a ujížděly vozy kolem
a nikdo nebyl dotknut bolem
té natažené dětské ruky.
Dál kolem spěly panstva shluky,
ty v koupele, ty k zábavám,
z kolonád zněly hudby zvuky,
hoch zbyl tu v poledním slunci sám,
bos, prachu pln, na čele pot,
jak pad’ v tom boji o život
s tou otevřenou do cesty dlaní,
kteréž si nikdo nevšim’ ani.

O, nedivte se, mořem běd
až propluje za řadu let,
když v noci někde na rozcestí
stát bude se zaťatou pěstí!

Bodláčí s Parnassu.