Poesie sociální/Prvního května

Poesie sociální
Padlým u Sadové	Prvního května	Otrokyně otroka

Údaje o textu
Titulek:	Prvního května
Autor:	Josef Svatopluk Machar
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 112–115.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

— — Jak loni, tak i letos, po obou stranách „šlechtické aleje“ (Nobelallee), kam si vznešený svět vídeňský v nádherných toilettách a lesklých kočárech dává dostaveníčko, valily se proudy dělniků s ženami a dětmi — — —

Z novinářské lokálky o 1. máji v Prátru.

Jako každý velký převrat v lidstvu, tak zrodí se i emancipace čtvrtého stavu v krvi. Jsou snílkové ve světě a jsou snílkové i mezi dělníky, kteří mní, že konečnou metou a rozřešením té velké otázky jsou 3 osmičky — avšak ta kvasící a neznámá nadzemská sila, která převraty tvoří, nedala a nedá se omeziti a říditi ničím na světě — — —

Z netištěné knihy neznámého filosofa.

Alejí dlouhou, kam proud slunce padá,
teď proudí život. Kočárů hřmí řada
bez konce, pausy. Lokaj premovaný
s kozlíku hrdě hledí na vše strany;
paprsek slunce jako bleskem kmitá
po uzdách koní, v řemení se chytá,
v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí,
též v lesklý cilinder jim nahoru si skočí
a sjede v kočár, z modrého kde stínu,
jejž vrhá parasol a z třásní musselinu,
z hedvábí, krajek mihne dvé se tváří
s brilianty v uších, které ohněm září —
v prstenech ruky, v řetězu se koupá —
jenž na vestě se vedle pánu houpá —
a paprsek ten slunce ušlechtilý
kočáru lesklou záď si zlíbat pílí
a nechá zaplát ve své gloriole
erb ctihodný, jenž malován tam dole —
a již se vrhá v příští kočár v mžiku,
a líbá zas. Zde barva slunečníku
a hedváb šatu jsou snad trochu jiné,
však lokaj napřed a erb vzadu kyne,
jak u prvého. A již zase hřmí tu
dál nový kočár ve slunečním svitu.

Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci,
vojáci ve své uniformě skvící
alejí dlouhou, jež se v dáli tratí,
že nedovedeš konce rozeznati.
A klenbu tvoří korunou svou svěží
mohutné kaštany, zář slunce na nich leží
a proniká je, v ní se chví prach zlatý,
jak lehké sloupy, natažené dráty.

A jimi dál a dále hřmivým letem
vše míjí, co se velkým zove světem …

Po stranách aleje široké cesty vedou,
prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou,
stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi.

A po nich proudí teď i s ženami a dětmi
svět dělníků. A v něm se pestří šátky,
kloboučky dětí, šaty z levné látky
a tváře zapadlé a zaschlé, žluté
a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté.

Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru,
cigarry kouří klidném ve hovoru,
o počasí dnes, vzduchu, o své práci,
na předešlý máj vzpomínkou se vrací,
a ženy jejich dohodly se právě
o špatných bramborách, o drahé kávě
a rozkládají a se živě smějí,
a pod jupkou jim svadlé prsy chvějí.

A děti pobledlých a vpadlých lící
se kol nich honí v křiku skotačící,
za šat se chytaj’, až nadávkou a ranou
jsou na chvilinku odhozeny stranou.

Jdou všichni krokem pevným, odměřeným
a jenom chvilkou hledem zamračeným
zří v aleji — však bez záští a vzteku
— to mračno v oku je už řadu věků
a dědí se. — Zří na ty zlaté trety,
lokaje, erby, lehké toiletty
jak na nicotnou hloupost. Klidně věří,
že nad jich věcí se již jitro šeří,
že vyjde slunce a to bude jejich.
To zde pak zajde změny ve peřejích,
to všecko zmizí. Pak snad tímto tretem
ples udělají ženám svým a dětem,
to vše jim dají za hračku. A vyčkávají
jen s klidem, jak ty červánky jim vzplají
a slunce jak. Je věcí světa právě,
zda v moři krve nebo nekrvavě.
V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu,
zří s čistým svědomím a plni jasu …
— — — — — — — — — — — — — — — —
Prochladlým vzduchem slepá tma se seje
na dlouhou alej … Vítr listy chvěje …
kus tmavé oblohy lze stromy zříti,
jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí …

A středem aleje, kde v lesku denním
kočárů řada hřměla rachocením,
ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci,
vojáci ve své uniformě stkvící —
teď valí proud se černý, mnohohlavý
jak bizarrní a děsný netvor tmavý,
ženy a děti, muži podnapilí.
Cigarry rudé jak by zraky byly,
jimiž ta hrozná valící se tíha
na všechny strany po obětech číhá.

A hrdla jejich, ochraptělá řevem,
se otřásají hromným, divým zpěvem,
tou »Hymnou práce«!

A tak táhnou, pějí,

výskají, piští, chechtají se, klejí
ohromným proudem, jemuž konce není,
vstoupají z Prátru v město, na dláždění.
Plyn ozařuje nyní fantasticky
ten nekonečný pestrý chumel lidský.
Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé
příšerně hledí z jamky oční tmavé,
čepice, klobouk stranou pošinuty,
na prsou košile jsou rozepnuty —
a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí,
výskají, piští, chechtají se, klejí,
zdvihají pěstě, pohrozují rukou
holemi ve vzduch a do dlažby tlukou,
ulici plní proud ten rozkypělý,
krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.

Vymřelým městem proud se dále šine,
překážky nezná) hučí, hřmí a plyne …
A maně zříš, zda nejeví se oku
už dnes ta dívka elastických boků
před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem,
s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem,
bosá a divá, s divokými hesly
Marseillky dítě, jak ji Doré kreslí,
a nejde-li s tím proudem rozkypělým
účtovat dnes už s lidstvem sbankrotělým …

(Tristium Vindobona.)