Přeskočit na obsah

Poesie sociální/Občané, rodáci!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Občané, rodáci!
Autor: Jan Opolský
Zdroj: Poesie sociální
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 166–168.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Za tklivých disposic jsem přišel na ten svět
a je mi dnešní den juž sedmadvacet let.
Za tklivých disposic jsem spatřil oblohu
a směšný příchod svůj vzít zpátky nemohu.
Co detail chvíle té, jejž líčí tradice,
byl marný protest můj: já plakal velice,
až pak jsem konečně, prý vida nezbytí,
svůj nářek zarazil a dal se do pití.
A tak mne zaujal zvyk tento neblahý,
že kmotři soudili na »stálost povahy«.
Však buďsi jakkoli, to věc tu nemění,
já vydal od sebe víc různých znamení,
jež všechna vykládat, by vedlo do hádky
a dech mé Musy sám je dneska překrátký.
Však celkem sklamal jsem: já — dítě čertovo
když pít už nemohl, jsem vřeštil na novo
a našel zálibu zas v této neřesti,
své pseudosudičky tak loudě na scestí,
až mnohým úkladem můj odpor zlomili
a právem vítězů mi dali košili…
Brrr… pocit okovů! Vy prudní kastráti,
za toto násilí hned máte pykati!
Co právo vítězů? Mně šlapat svobodu?
I mlčet museli a chvátat pro vodu.
Tu energii mou čert potom nejspíš vzal,
neb ze svých stanovišť jsem zvolna slevoval,
má duše passivní a plná němoty
pak vzala — neklnouc — i první kalhoty…

— — — — — — — — — — — — —

Když pozděj vzpomínám, mne v prsou zabolí:
ti tvrdí Avaři mne dali do školy
a hubku dali mi a sousto břidlice.
Má duše passivní, jak štkala velice!!
Tu jako ze hrobu má vstala povaha,
já v temné bolesti se svlékl do naha,
chtě živým vnuknutím se vzepřít osudu:
To smrt radš utrpím, však tam vám nepůjdu!
Nu, k vůli úklidu a k vůli pokoji
mne zbili výborně a bylo po boji.
Tak tedy prospíval, ach, mudrc malinký,
jed maje v duši své a krásné holinky,
čet, psal a počítal, znal všecky svátosti,
měl přízeň plebejců a trojku z mravnosti,
až měl svých čtrnáct let a svoje skrupule
a mstivé vzpomínky na křivdy minulé.
To jsou tak v krátkosti má léta nevinná,
jež letí jako vlak po mysli gamina,
divného gamina, smutného, pustého…
(Sebeřte kamení, vrzte je na něho!)
Občané, rodáci, ve věku spanilém
vyšel jsem z ústavu, běhal jsem aprilem
občané, krupaři, duchovní, právníci,
před vámi krátký čas smekal jsem čepici,
takovou omoklou, nejapnou čepici,
když jsem vás vidíval chrupati v radnici.
Od Ponta k Pilátu ťukal jsem o práci,
krupaři, atd., občané, rodáci!
Jednou až v soumraku o hladu velikém
svitlo mi slabounce: možno být básníkem!
V pláči jsem přísahal na svaté řemeslo.
(Ničema nemocná, rovněž nic neneslo!)
Občané, rodáci, mne jako básníka
čekala úloha nestvůrně veliká;
myšlenka zachovat pro příští zrcadla
rodáků faksimil maně mi napadla;
tak jako konservu uchovat při šťávě
veškeren život váš slíbil jsem krvavě.
Slíbil a dostojím, pomněte, občané,
každý svou částečku jedenkrát dostane!
Pomsta má pradávná hladem se potácí;
já jsem váš oddaný, občané, rodáci.

Rudé květy. Roč. I. 4. 6.