Poesie sociální/Náš úděl

Poesie sociální
Probuzení	Náš úděl	V poutech

Údaje o textu
Titulek:	Náš úděl
Autor:	Vilda David
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 225–226.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Po odvetě mé srdce povždy prahne,
když sčítám lidstva strastí na tisíc;
tou myslí mou se pásmo jejich táhne
a k strastem těm se pojí jiných víc.

Ten černý stín zlé bídy každé chvíle
nad lidstvem chladnou šustí perutí.
Jde lidstvo… Jde a nedochází cíle…
Kdy cestu k Volnu si as vynutí?

Sténání vězňů naší hymnou jesti,
třesk okovů nám písní života;
nám práva naše ve tvář vbíjí pěstí
a údělem nám — naše nahota.

Osud nám vpálil v čela naše bledá
tu značku robů, s králů odznakem…
Lid marně práv svých, marně míru hledá,
nám volnost stala se již zázrakem,

Co po právu, které nám jiný bére!
Co po Volnosti, ve prach šlapané?
Před hlasem lidu zavírají dvéře,
a vchod ku právu střeží katané!

A přece marny žalářů jsou cely!
Potlačit mohou chvíli srdcí cit…
Však to, co skryto pod našimi čely,
to nedovedou navždy udusit!

Po nás tu lásku k Volnu děti zdědí,
ta pouta naše — jednou zrezaví…!
Pak přijde den — a bude odpovědí,
za nespočetné pánů bezpráví…!