Poesie sociální/Kos

Poesie sociální
Selský otčenáš	Kos	Kristovo učení

Údaje o textu
Titulek:	Kos
Autor:	František Chládek
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 176–180.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Z boru kos přiletěl,
usedl na náš práh,
zpíval, já jej slyšel,
byl jsem jako ve snách:
Zdálo se mi, že v ráj
mění se moje vlasť,
velikou, velikou
cítil jsem v srdci slasť.

Jakživ jsem neslyšel
takové zpívání,
já bych to poslouchal
na místo snídaní;
na místo snídaní,
na místo večeři,
ó ptáčku rozkošný
pěj u našich dveří!

Ty naše hodiny
po věk svůj nestály,
a jak zazněl ten zpěv,
hned jíti přestaly,
a to ne náhodou,
nýbrž z uctivosti,
by nepřekážely
této líbeznosti.

Šli žáci do školy;
slyšíce to pění
státi jsou zůstali
jako okouzlení;
jako okouzlení
stáli v polokole,
poslouchali mnohem
pilněj než ve škole.

Po celé dědině
zpěv ten se rozlíhá,
pořád se víc a víc
posluchačů sbíhá.
Tak pozorně nikdy
mši svatou, kázání
nikdo neposlouchal
jako to zpívání. —

Na zámecké baště
sedí milost paní,
má vycvičeného
sokola na dlani,
pouští ho do větru,
řídí ho motouzem,
vida ho — snáší se,
snáší se nad kosem.

Aniž se kos nadál
byl v jeho pazouru,
však, vysmekl se mu
a vletěl na horu,
na dalekou horu,
kdež ho nepřekvačil
sokol, protože mu
motouz nepostačil.

Tam teprve zpíval
neslýchané kousky,
zpěv jeho zahanbil
vážené papoušky.
Ozvěny tisíckrát
ho opětovaly,
daleko široko
si ho podávaly.

Zatím milosť paní
jen na to myslila,
kterak by opětně
kosa polapila.
Ona to zpívání —
přísám Kristubohu —
nemohla snášeti,
proč — to říct nemohu!

Ona políčila
všady svá osidla,
lapla ho, chytla ho,
zastříhla mu křídla.
Zastřihla mu křídla
do klece ho dala,
na svůj flašinetek
jemu předhrávala.

Však milý kosíček
tam zcela oněměl,
co zpívat chtěl, nesměl
a co měl, to nechtěl!
Dobře tak! — Je to kos,
pusťte ho do háje,
bude zpívat, jakby
hrál na šalmaje.

Těším se — těším se,
na šťastnou příhodu,
že se zas dostane
jednou na svobodu.
Kéžby mi Pánbůh dal
toho se dočkati,
abych ho uslyšel
zas volně zpívati.

- - -

Dlouho jsem se těšil
tou sladkou nadějí,
aj tu se objeví,
kos zas u veřejí.
Však, hrůza mne jala
an jsem ho uviděl,
zbaven byl — o nebe!
jazyka i křídel!

Nemohl lítati,
na práhu smutně dlel,
nemohl zpívati,
žalostivě hleděl;
srdéčko od hoře
zvadlo mu — jíž veta
jest po něm, již sešel
bez času ze světa!

Do nejdalších času,
do světa skonání
nevyjde z paměti
ten kos, to zpívání,
zpívání jemuž ho
příroda učila,
pro něž milost paní
ho tak umučila^[1]

---

1. Kdož by v této alegorii neviděl obraz našeho slavného Havlíčka??