Poesie sociální/Úryvky z básní Mstivá kantilena

Poesie sociální
Píseň pro mou dcerku	Úryvky z básní Mstivá kantilena	* * *

Údaje o textu
Titulek:	Úryvky z básní Mstivá kantilena
Autor:	Karel Hlaváček
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 158–160.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

II.

Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,
vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti —
jen tiše, tiše, Geuzové — prý musí to tak býti.

A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,
nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání —
jen tiše, tiše, Geuzové, jen ztište svoje přání.

A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v pěsti mstícím
se dejte do tmy na pochod ku Městům klidně spícím —
jen tiše, tiše Geuzové, za větrem žalujícím,

A cestou v polích ztracenou před brány připližte se,
los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese —
jen rychle, rychle Geuzové, za rod náš pomstěte se!

IV.

Zas den byl ospalý — po proudu řeky kdosi šel —
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla —
to den byl ospalý — kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.

A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světa shasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před lety tam zasili.

Noc byla zamlklá — kdos podle řeky ještě šel —
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. — Ze nevzroste nic. — Ze nic nevzeplá.

X.

Snad na sta jich sedělo uprostřed náměstí kol prázdných stolů
(byl slavnostní večer a jejich bůh zažehal po nebi síru)
a zraky jich s oblohy šilhaly po kradmu k radnici dolů …!
oh, v městě si chytili biskupa, pro jeho zuřivou víru.

Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého
a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru —
dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného,
a jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru.

Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu
a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů.

(Mstivá kantilena. Básně. 1898. Nákl. Moderní Revue.)