Poesie (nová řada)/Smrt Orfeova

Poesie (nová řada)
Předmluva	Smrt Orfeova	Achilles a Thetis

Údaje o textu
Titulek:	Smrt Orfeova
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 11–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Sbor bakchantek

Dionysos božský na zem
přišel s usměvavou lící,
slzy všech by změnil rázem
v mladých tužeb půvab snící,
                v zlaté číši
                nese s výší
opojení sladký žár
toužným duším, tělům v dar!

S ním již temných věšteb ryzí
prchla vážnost, bázeň mnohá,
vláda mstivá Hádu mizí;
slunečného majíc boha
                země celá
                zapomněla
dávné smutné na zvěsti
a sní jenom o štěstí.

Orfee! teď lyru svoji
ku sladkému nalaď pění,
její zvuk ať rozkoš zdvojí,
ňadra jež nám rozplamení —
ať již v naše srdce pílí,
v žár ať zažehne nám krev,
s námi ať teď víří, šílí
                sladký zpěv!

Jara zpívej krásu, vděky,
nezkalenou radost žití,
i těl našich půvab měkký,
tužby, vášně, jak se vznítí.
Nových světů píseň blahou,
smyslných stvoř píseň vnad,
necudnou ji vtkej a nahou
                růží v sad!

Orfeus

Z propasti jsem podzemní se vrátil,
z posupné jdu říše mrtvých šeré —
ještě zřím ty, jež sup trýzně schvátil,
muka, nicoty zřím věčna steré…
ztratil jsem, v stín pekla vnořiv nohu,
paměť štěstí, paměť slunných bohů.

Za hroznou tam zůstavil jsem branou
lásky své i zápasů svých sledy —
nesu žal jen, zoufalstvím hruď rvanou —
z objetí mi Její stín prch’ bledý,
a já nemohl zpět v touze divé
pro ten život, který mým byl dříve.

Tehda pukly struny mojí lyry,
struny srdce, jež tak sladké byly,
na vždy utonula v pekla víry
minulost má, plná blaha, síly —
a já odešel jen se svou strastí,
nechav za sebou vše ve propasti.

Nechtějte již písně z hrudi mojí!
Nejdu v řady vaše, rozjařený
na troskách bych minulosti v znoji
slavil podle pestré světa zrněny,
a skráň chýle před bohem teď vaším
vyrval ze srdce, co vždy mi dražším.

Každá vaše tužba, v cíl jež roste,
vše, co zpíjí vás teď, slast a touha,
srdcí vašich plesy studu prosté,
vše to jen se bolesti mé rouhá —
zhrdám klamnou rozkoší tou v plese
i tím božstvem. které vám ji nese!

Sbor bakchantek

Slyšíte-li? Slyšíte-li?
V prach čest našich bohů metá,
nové žití haní smělý,
zhrdá obrozením světa.
Leč proč s chorou myslí svojí,
kde luh květný volá k hrám,
v cestě na překážku stojí?
Z našich rukou zhyň teď sám!

(Rozsápou Orfea.)

Dionysos

Co činíte? Hle, rozbita je lyra
a pěvec mrtvý u nohou vám leží —
v bakchantek rukou, ubit od Satyra,
ztich’ na vždycky zdroj melodií svěží,

a krvavý laur věnčí skráň v tu dobu,
jež dala výraz lidstva strastem, pláči,
tak zpěvný výraz, že dál za stín hrobu
k smutnému promluví vždy posluchači.

Tak obvykle je spravedlnost světa,
jenž kácí dávné modly, taký dává
plat za nadšení zašlé, kterým vzlétá,
když směr svůj náhle změní vlna dravá.

Ne! nikdo bystřin zadržet s to není,
ni činů nerozvážných v mladé duši —
tak jdoucích k předu nová pokolení
ten nástroj, jenž jim sloužit nechce, kruší.

Svět živých ovšem pouze nevděk sdílí
těm, kteří srdcem k minulosti spjati
jen za bytostí zašlou věčně kvílí
a myslí vždy v tmu propasti se vrátí.

Zem musí zapomenout o své ztrátě,
by v novém lesku se zas mohla skvíti —
ve víru vášně, ve svatebním šatě
dál musí spěti omlazené žití.

Bojiště, trosky, rovy snící v tiši
se musí pokrýt zelení a květy
a sladký nápoj musí šumět v číši
a zpíjet nových besedníků čety.

A právem živých tlupa žádá svorná,
by z písně tryskla nová zář jí směle,
chuť žití svěží, odvaha též vzdorná,
jež by ji vedly k budoucnosti skvělé!