Poesie (Asnyk)/Pygmalion

Poesie (Asnyk)
Chór Oceanid	Pygmalion	Král Juba

Údaje o textu
Titulek:	Pygmalion
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 61–63. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Já z vazeb mramoru tě dobyl, dlíti
kde bez tvarů jsi měla na vše věky,
od bohů nikým nevolána v žití —
já srdcem našel tvůj stín předaleký,
když nestvořených bytostí spěl davy —
a převed’ jsem tě přes onen práh tmavý
snu, nicoty v ten slunečný svět zase,
kde výraz věčný dal jsem tvojí kráse.

Svých prsou, dechem stvořil jsem tě jedním.
Z mé duše v mramor tvůrčí síla spěla,
by přestal kamenem být mrtvým, všedním
a dívčího vzal na se půvab těla,
by zachvěl se, jak v ňadru chví se žena,
rozkoše dechem, kterým oživena
se vycházet zdáš na svět zpod úkrytu
po žití toužíc, po lásce a třpytu.

Dal jsem ti snivé bytí, klid jež střeží,
i sladkých vznětů svůdný vděk a žehy,
předtuchu štěstí, lásky jitro světí,
pak úsměv, nebeské též výraz něhy,
co třeba, dal jsem vše, co šlechtí tebe —
krom jedné jiskry žitídajné s nebe,
a hle, teď hoře zlé mně srdce kruší,
že tolik dav — jsem dáti nemoh’ duši.

Bohové nesvolí, by myslí zpilou
po božské moci tvůrčí sáh’ kdo z tvorů —
a za trest mě teď nezdolatnou silou
přikuli k postavě tvé ze mramoru,
a moje srdce láskou žhavou šílí
k podobě, v níž duch schází, ze vší síly,
a bouře citů vášnivé a znoje
se tříští o kamenné stopy tvoje.

Pod tebou každá jiná krása bledne,
jak noc, když jitra dechne svěží vánek —
již nedbám z všedních rozkoší ni jedné,
vnad nedbám, zvyklé něhy pozemšťanek,
mně ničím výmluvnosť rtů jejich živá
neb úsměch, který v ruměnci se skrývá,
vždyť v Erebu i na té zemi chladné
krom tebe — milovat mně nelze žádné.

Leč marně vztáh’ jsem chtivé rámě k tobě
a marně vroucím zaklínám tě slovem…
Ty nesejdeš se chvějíc, v sladké mdlobě,
ty neklesneš v mou náruč v žití novém —
hruď tvá se žárem nevznítí a plnou
nepohne náruživých tužeb vlnou,
z tvých očí plamen neblýskne v mou duši
a srdce na mém srdci nezabuší.

Rty, jež se zdají chýlit skromně, jemně,
polibků prvních čekajíce zvěsti,
se nikdy v lásce nepřiblíží ke mně,
nesplynou s mými v jednu píseň štěstí!
Ty neodvětíš, ač jsme sami, chvěním
rozkoše, slzami a zapýřením,
a nevhroužíš mou duši v touze zkvetlé
spolného blaha v nekonečném světle.

Vždy nepohnuta budeš stát a ticha,
v tom snění, z lůna mrtvého jež vzrůstá,
a srdci, které touhou schne a vzdychá,
dí na stesk němou výčitkou tvá ústa:
že na svět z nicoty tě vzkřísiv dlouhé
jsem dal ti života jen zdání pouhé.
Mně budeš věčně připomínat vinu,
za kterou trpím, šílím teď a hynu.

Ať jest i tak! žal nemučí mne z hněvu,
že stvořiv, láskou vzplál jsem k tobě stálou,
vždyť pro vždycky tvar dal jsem tvému zjevu,
skryv žhoucí plamen pod mlčící skalou…
A po mé smrti tvá hruď mramorová
mou duši vezme, v nitru svém ji schová —
myšlenkám tvůrčím otevře zas vrata,
zkad příštích věků vzejde zoře zlatá.

Tak jako světlo, které v hrobce hoří,
zas blýskneš zašlých světů vděkem všade,
a v temnosť vrhši tisíc jisker, zoří,
obdaříš jimi vzrostlé lidstvo mladé.
Ty v časech, barbarství jež ztemní krovy,
jak nebeský zjev planout budeš nový,
divoká horda před nímž klekne v žasu —
ctíc v tobě božskou, nesmrtelnou krásu.

A krása vstane jak moc čarodějná,
jež nad chtíč vášně smyslný a kletý
pozvnášet bude lidská srdce chvějná,
jich tužbám vtiskne šlechetnější vzněty,
a v dívčí chodíc čistotě vždy těla
kruh tajemný všech proměn přejde smělá,
až lidských citů, činů v obci vděčné
rozvine krásy ducha věčné — věčné!