Poesie (Asnyk)/Myrty

Poesie (Asnyk)
Apostrofa	Myrty	Toť marný trud…

Údaje o textu
Titulek:	Myrty
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 119–121. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Tam, kde moře skalným břehem
lazurných vod tůně střeží,
obsypané květů sněhem
myrty pučí vezdy svěží.

Nebe živým ohněm dýše,
líc mu rumění se snivá,
po zelených listech tiše
roztavené zlato splývá.

Vlna zvoní o hruď skály,
větřík v listí šumí spěchem,
canzonettu slyšíš v dáli,
s novým se vždy vrací echem.

A myrt hájem cizí, bledý
chmurnějších syn krajů chvátá —
sklopil oslněné hledy
před paprsky, sítí zlata!

S křovin tříseň květů slétá,
a on sní: jak v dálce bílý
sníh kdes vichr v závěj metá
a jak skučí tam a kvílí.

Jak tam těžko chodci pozdě
v noci bloudit pouští, srázy,
o domku sní v temném hvozdě —
k návratu však příčin schází.

V tom zní píseň: „Myrty hoří,
bezděčně list chví se jemně —
víc mé ňadro tone v zoři,
miláčku, již pospěš ke mně!“

Poutník kráčí dál a vzdychá:
„Pro mne jak lze myrtám kvěsti?
Mohyla tam strmí tichá,
kde květ rozvil mého štěstí.

Vzpomínám si… rostl v malém
sadě, pěstěn rukou matky,
ale záhy uschl žalem,
slz ho nestihne let vratký.“

S líce úsměch znik’ v té době,
skráň zas chmuří žalné tísně —
o drahém jen dumá hrobě
a v tom slyší refrain písně:

„Spěj, můj zlatý! Nechtěj dlíti,
dary pro tebe mám nové,
svěží úsměv, svěží kvítí,
svěží rtíky purpurové.“

Divně v duši se mu vkrádá
zpěv ten kouzlem lásky tkaný,
bujných slok již ručej padá
v čerstvé jeho srdce rány.

Prchá před ním tam, kde zrytá
čela skal ční v břehy chudé —
moře úsměvem jej vítá,
ale píseň jde s ním všude.

Tak zpěv končí: „A v myrt stínu
ručkou obejmu tě, mládce —
s canzonettou na mém klínu
budeš u mne spáti sladce!“

Poutník dál jde, čelo mračí,
z mysli však zpěv nevymizí…
Ach! zrak milá nezatlačí,
v sobě skryje zem jej cizí…

Myšlenek svých v chmurném stínu
tiskna hruď, též pěje krátce:
„S canzonettou na mém klínu
budeš u mne spáti sladce!“