Přeskočit na obsah

Poesie (Asnyk)/Moc dala jsem ti…

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Moc dala jsem ti…
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 91–92.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

(Poesie praví k básníkovi:)

Moc dala jsem ti v lidské hrudi,
jež každý odpor kruší,
jež nadšení a slzy budí
a lidskou chvěje duší.

Vděk krásy, kterýž nepomine,
jenž potřebou je denní —
duch lidský za ním v lazur plyne,
a k nebi zírá v snění.

Vděk krásy, jenž sám věčně bude
nad světem vlásti v síle —
jak květ, jenž vůni nese všude,
kam vsadí se té chvíle.

Ať světa chlad a tiš kol hluchá
tě tedy neutrápí:
nejlepší zrno tvého ducha
v hloub srdcí se vždy ztápí.

Zpěv, který zahřmíš hrudí smělou,
nepaměť nesklá v hrobě,
leč, byť jsi dal svou duši celou,
sám nežádej nic sobě.

Nic nechtěj od té bídné změti,
zmučené znojem divým,
s tvých rtů ať blesk jí útěch letí,
svým krm ji srdcem živým!

V hrob zajdi temný neznán světu,
netouže slávy žádné,
bez věnců, růží, bez myrt, květů,
bez almužny slz chladné.

Svých plodu snův i práce v klidu
patřiti nechtěj v líce —
vlást jsem ti dala srdcem lidu,
co žádat můžeš více!