Poesie (Asnyk)/Mlžiny

Poesie (Asnyk)
Ó ztiš se, srdce!	Mlžiny	V temnotě hrobu

Údaje o textu
Titulek:	Mlžiny
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 102–103. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

V tůň světů rozsety, šeré
hřmí mlhy kosmické v dál,
tam pnou se v prsteny steré,
zde mdlý jen oblak z nich vstal.

Tak v středu labutí hvězdných
i hadů hvězdných a lyr
moc věčná do časů bezdných,
v ten šírý strhla je vír.

Jak světlé stuhy je nosí,
těch drobných částeček roj —
hledají spolné si osy,
v kruh divý letí a v boj.

A tak se trudí a chvějí,
prach druží kosmický v čas,
než náhle srazí se v reji
hmot žárných v ohnivý pás.

Tak věky mučí se celé,
než soulad třpytne v jich let,
den ještě dalek, než v těle
z nich nový vzejde pak svět.

Leč budou kolébkou jasnou,
v níž nový žití vře vzmach,
až naše slunce též zhasnou,
v kosmický setrou se prach.

I ducha lidského v moři
mhy pnou se v podobný kruh,
vrženy do dalných zoří
kdys v nebes blankytný pruh.

Mlhy snů, jež po nebi plynou
jak par jen prchavých zvěsť —
již v nové tvary se vinou,
hledají vlastních si cest.

Chtí svou též pavučí přízi
v řad zářných proměnit těl —
trudí se, druží, než zmizí,
by let jich v budoucnosť hřměl.

Tmou věků mlžin těch stíny
své částky spojují pak,
až rázem blesku třpyt siný
osvětlí zhustlé mhy vrak.

Tmou věků marně dál krouží,
na příští čekají žár,
jenž za trud, který je souží,
zář slunce dá jim i tvar.

I přijde čas, kdy tam zbočí,
po dlouhé řadě kdy let
v sled dávno zřícených vkročí
a nový utvoří svět!