Poesie (Asnyk)/Julian Apostata

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Julian Apostata
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 75–78.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Zmužilých Říma legií v čele,
    na Tigru spáliv své lodi,
král Makedonů před věky směle
    kde rozbil stany, teď vodí

svůj César voj, té závistný slávy,
    v nach oděn, s planoucím zrakem:
ten, o němž sluha pokoje praví,
    že slunce pravdy byl mrakem.[1]

Sny minulosti v duši on chová,
    jsa dávný nepřítel Krista,
vzkřísiti staré vladařství znova
    i bohů Olymp se chystá.

Tak jede, dumá o vrahu, z rukou
    jenž světa žezlo mu zdírá,
o bohu tichém, neznámém, mukou
    jenž kdesi na kříži zmírá.

„Mám duši plnou slunečných blesků!“
    tak dí, — „že jimi chci vznésti
hruď lidstva k zoři, vyprahlou v stesku,
    a vrátím zašlé jí štěstí.

Mnou dávná opět zablýskne, vzplesá
    moc řádu, světem jenž vládne,
a víra, v níž moc Říma teď klesá,
    pak pod mým kročejem padne!

Ne v snění temném, na polo divém
    dlí světa odvěčná spása,
leč v Helia jen paprsku živém
    budoucnosť bohatá jásá!

Zdaž moudrosť, k níž se věky vše známé
    na trudné skládaly dráze,
teď za nestálé vyměnit máme
    nadzemských nadějí hráze?

Zdaž barbara z nás rukou kdo zboří
    dnes dědů ostatky svaté!
Za galilejskou běžíce zoří,
    v plen vrahům otčinu dáte?

Ó ne tak, Mistře, jenž svůj hled zvedáš
    od země, cíl kde plá žití,
a myslí v nebi útulku hledáš —
    chci zem sám bez tebe míti.

Leč já ji chytnu železnou pěstí,
    v minulosť vrátím ji tváří —
vítěznou vzejde slunce pak zvěstí,
    jež věčně, nehasnouc, září!“ —

Tak Julian snil, ve hvězdné světy
    zřel, hvězdy hledaje svojí —
až náhle perské vypadly čety
    změť losů rozetnout zbrojí.

Legie hordu potřely celou —
    hle, k dáli prchá v té chvíli,
leč vůdce, perskou poraněn střelou,
    se k zemi s koně již chýlí!

Laur poslední v té trhaje pláni,
    jej smýti krví svou zdolá —
vzhléd’ k výši pyšně, s pohrdou v skráni,
    sny k sobě ztracené volá.

Pak v ruce chvějné nabírá, střebe
    proud krve koralu rudý —
jej vrhl v jasné, mlčící nebe
    s výčitkou tesku i nudy.

A v náruživém zmíraje křiku
    děl Apostata, řeč kletá:
„Dnes zvítězil jsi, Galilejčíku!
    leč jitro — jitro kde světa?

Nuž? ať my padnem u svatyň bohů,
    jež vděkem trýskaly mládí,
ať v trosky moci naší svou nohu
    kříž chmurný bez bázně vsadí.

Ať rozptýlí se v mlhy svět řecký,
    i mythů duhových zvuky —
ať nebe blýskne v kraje kol všecky,
    jež plny nadšením muky:

Zdaž ramena kříž otevře svoje
    té bludné národů změti,
zdaž v jeho stínu nalezne zkoje
    lidstvo, jež neví, kam letí?

Zdaž potom, jak teď starý svět hyne
    v tom znaku spasení svatém,
nebudou klesat oběti jiné,
    vlečené k popravě katem?

Zdaž jmenem toho černého kříže
    nezrudne krví svět celý,
a víra, jež teď k nebi se víže,
    štít zloby nebude ztmělý?

Ó! přijde chvíle, kdy zoufá sobě
    lid, který věříval v Tebe,
až uzří na svých nadějí hrobě
    jak já dnes — mlčící nebe!

I volat bude v divokém ryku,
    pod mečem kata, řeč kletá:
dnes zvítězil jsi, Galilejčíku!
    Leč jitro — jitro kde světa?!“

  1. Tak Juliana nazýval Athanasius, biskup Alexandrinský.