Podkoní a žák

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Podkoní a žák
Autor: Anonym; autoři úvodu Josef Grim a Jan Pelikán
Zdroj: Výbor z literatury české. Doba stará. Sestavili Josef Grim a Jan Pelikán. Praha : Bursík & Kohout, 1886. s. 80–85. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Podkoní a žák

Satira tato, složená za posledních let 14. st. a mylně připisovaná Smilu Flaškovi z Pardubic, způsobem nad míru humoristickým ve formě dialogické vyličuje veselou bídu a bezstarostnou mysl dvou stavů, které nemajíce právě na růžích ustláno, trudné zaměstnání přece vykonávaly s chutí. Pro historii kulturní jest báseň tato zajímava. Kroj žákův a dvořáků, život a vychovávání chudého studentstva, stav panstva a kněžstva vylíčen v hádce podkoního se žákem stručně sic, ale velmi názorně. Řeči obou soupeřů přiměřeny jsou jejich stavu a vzdělání. Verše jsou většinou osmislabičné.

Pozn. Památka tato jest mezi českými prvotisky; avšak zachovalo se jen 7 listů. Nejnovější jest vydání Jos. Jirečka r. 1878 ve zprávách kr. české společnosti nauk. Do němčiny ji přeložil J. Wenzig a vydal v Lipsku r. 1855.

Přihodich sě jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla po hostinu,
[5]ana sedíta na pivě.
Tu učinista poctivě,
oba právě bez meškánie
dasta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ sě k nima,
[10]posadich sě mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: „Paní, nalí piva!“
Jechomť sě v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
[15]Poslúchajtež tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmějieše známě brady,
na ňemž sukně šěrá, umlená,
[20]a k tomu kukla zelená;
ta také zedraná bieše.
Mošnu na hrdle jmějieše,
v niž by vložil, což mu třěba,
mním, že knihy, také chleba.
[25]Dešťky jmějieše u pásu,
jakž jej viděch při tom času;
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Druhý, ten sě starší zdáše,
[30]sedě vždy brádku súkáše,
na ňemž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedrané šátky.
Okasalý tak bě dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně;
[35]tyť biechu drahně povetšěly,
a však okolo děr cěly,
skrzě něž viděti nohy.
Také bieše vpal ostrohy,
točenku jmajě na hlavě.
[40]Tak jakž já jej sezřěch právě,
jistěť mi sě dvořák zdieše,
hřbelcě za pásem jmějieše.
Ten mluvieše hrdě sedě,
na své špicě pyšně hledě,
[45]a řka: „Nenie v světě toho,
ni kto má zbožie tak mnoho,
bych chtěl jeho zbožie vzieti
a dvora sě odpověděti.
Neb tu tolik utěšenie!
[50]V světě ten jeden nenie,
ktož by dvořenie okusil,
věčně by dvořiti musil.
Ktož mi o lepšiem bydlu praví,
každý sě ve lži ostaví.“

[55]Dotud mluvě ústa trudu,
až i žáka na sě vzbudi.
Ten mu k tomu odpovědě
a řka: „Já to dobřě vědě,
a tomu já také věři,
[60]že páni i také rytieři,
tiť u dvora dobrú mají,
i bohatí, to já znaji.
Ale nebožátka chudí!
div že sě jim neostudí
[65]pro zlé bydlo jich dvořenie,
neb již věčší psoty nenie.
Tiť sě, chodiec, psotú klonie.
A nad to pak vy, podkonie,
vy ze všěch najhorší máte,
[70]kromě že sě v tom neznáte.
Byste sě chtěli poznati,
svú psotu popsati dáti,
což vy jie máte, podkonie:
v světě věčšie psoty nenie,
[75]než vy trpíte dobrovolně.
Ale naše bydlo školnie,
toť já tobě pravi hole,
tuť je ve všem pravá zvóle,
od pitie i od jědenie
[80]v ničemž nedostatku nenie.
Myť netrpíme nikdy hladu.
Když již tovařišie sadú,
tuť já, dosáhna úkrucha,
nenie partéka tak sucha,
[85]bych jie nerozmočil jichú,
tiem lekujě svému břichu.
I budemy dobřě syti.
K tomu máme dosti píti
pitie ctného do nerody;
[90]častokrát i také vody
napijemy sě pro zdravie,
neb jesť velmi dobra hlavě.
Ba, od ztravyť sě mámy pyšně,
masa, kur dosti přielišně,
[95]toť na každé posviecenie,
v ničemž nedostatka nenie.
Když to koli u nás bývá,
mámy přieliš dosti piva.
Ale vám miesto sniedanie
[100]dadie poliček za ranie.
Však ste vy náramně syti,
bývajíce vždycky biti.
Miesto jědenie oběda
kyjevá rána přisědá.“

[105]A když žák přěsta mluvenie,
dvořák vecě: „Toho nenie!“
Okřiče sě naň hněvivě
a řka: „Žáku, mluvíš křivě,
bychom byli hladoviti
[110]u dvora a kyjem biti!
Ach, přěhubená partéko!
Co je tobě řěči této
o nás mluviti potřěba,
sám nejsa nikdy syt chleba?
[115]Co dobrého do vás, žáci?
Však ste hubení žebráci,
jenž tečete dóm od domu
hekajíce a chtiec tomu,
by vám dali jichy mastné.
[120]Auvech, vaše bydlo strastné!
Tuť dadie partéku rženú,
a s tiem vás pesky vyženú.
Pakli již na vaše ščěstie
vám dadie v některém miestě
[125]jichy nemastné a málo,
vej, kak sě vám dobřě stalo!
Již sě vše zďálo po vóli.
S tiem pak běžíte do školy
a to s velmi dobrú myslí,
[130]mniec, byste na hody přišli.
Tuť vás pak starší omýtie,
i chléb i jichu vám vzchytie
a to všecko zjědie sami.
Jmúť sě vás bíti metlami,
[135]budúť sě nad vámi mstíti
hněvy, nejsúc dobřě syti.
Ach, toť vám psota nehovie!
Slýchalť sem dávné příslovie,
žeť žákóm draho vařenie.
[140]Protož ty nechaj svářenie
se mnú, nebť já také vědě
praviti o vašiej biedě,
což vy jie máte, žáci.
Ale my, páni dvořáci,
[145]když již za stolem sědem,
inhed na sě lúčiemy chlebem.
Myť nic nešetřímy toho,
neb ho mámy přieliš mnoho.
Tuť nám dadie jiesti dosti.
[150]Pakli že pro jiné hosti
nás kuchaři zapomanú,
inhed já od stola vstanu
i běžím tam sám k kuchyni;
dadieť mi dosti zvěřiny,
[155]pakli nenie, ale kašě.
Toť jest všě útěcha našě,
žeť jie ukydá druh druha,
a tudy nás mine túha.
Někdy sě vladař v mě vpeří
[160]a mě svú holí udeří
v pleci nebo v hlavu ranú;
inhed já, odběhna v stranu,
tohoť nikakž nenechaji,
od mateřeť mu nalaji;
[165]kromě leč by byla hlucha,
tožť jiej nepovzní u ucha.
Když pak bude po večeři,
což nás koli dvorské sběři,
béřemy sě dolóv s hradu
[170]a netrpiec v ničemž hladu.
Ale vy, žáci, nebožátka,
ach, že vás jesť vašě matka,
těžcě nosivši v životě,
přirodila k takéj psotě!
[175]Já sě tomu velmi divi,
že ste jedno bitím živi.
Však vás za obyčěj tepú,
jednak burcují, jednak svlekú,
vymyšlujíc muky nové,
[180]o vy kaziec metly břězové.“

Netaže toho dořéci,
žák sě chtieše hněvy ztéci
a řka: „Vy, podkoní hubení,
však ste vy tak zahubeni!
[185]V vás sú zakrsaly kosti,
pro psotu nemohúc rósti.
Když’s mne nechtěl zbaviti,
již chci z knih o tom praviti,
což já o vás psáno mám.
[190]Když jeden jel cěstú sám,
hodného pacholka ptajě,
podkonie sobě nemajě,
tuť sě jemu črt pokázal,
inhed mu sě přikázal.
[195]I slúžil mu k jeho vóli,
což jedno rozkázal koli;
v tom nikdy nebyl rozpačen,
a však často za vrch vláčen.
To on všecko trpěl mile
[200]až právě do jedné chvíle,
když sě tak povětřie zrudi,
hroznú slotu s deščem zbudi,
o němž jesť strach poviedati.
Ščastný, ktož mohl usiedati
[205]toho nečasu pod střěchú.
Črtu nebieše do smiechu,
ano s ňeho šaty berú,
kuklu i plášč s hrdla derú
podlé obyčějě i práva,
[210]jak sě i dnes třěpačkám stává.
Opěť pak, vše téhož času
slunce pokáza svú krásu,
pusti svój poprslek jasný.
By čas horký, velmi krásný.
[215]Tuž panošě každý zvláščě,
pacholku podává pláščě,
a plášč mokr a pln deščě.
Tuť sě tepruv črtu stešče!
I zjěvi sě pánu svému,
[220]a takto povědě jemu:
‚Tutoť mého bydla nenie,
beruť, pane, odpuščenie;
jižť sem dobřě vzkusil toho.
Majíť zlého bydla mnoho
[225]třěpačky: kudyž sě obrátie,
vždycky v psotě chvíli krátie.‘
Viece mluviti nerodě,
inhed sě kamosi podě.
Vyprnu sě jim všěm s očí,
[230]jedne sě vicher zatoči.
Čím ty sě pak chceš chlubiti?
Črt nechtěl třěpačkú býti:
toť jesť vždy dosti znamenie,
že horšieho bydla nenie,
[235]než vy je máte, třěpačky.
Ale já, když sedím s žáčky,
bez chlúby chci pověděti,
tuť sú mnohé městské děti,
jenž sú také pod mú stráží,
[240]tyť já všěcky metlú káži
a sám sě pak bitie zhojím.
V svátek sě jeho nic nebojím.
A když pak přijde čas postný,
mně vděčný a velmi radostný,
[245]o ňemž jest dlúhé pravenie,
co mám tehdy utěšenie!
Když já již budu na poli,
ano všecko po méj vóli,
neviem nic o chudobě,
[250]sem sám dobrovolen sobě.
Netáhnu přijíti do vsi,
až inhed bojuji se psy;
an každý preč běžě skolí,
a já jej ranil svú holí.
[255]Jakž mě náhle sedlky zočie,
tuť inhed ke mně přiskočie.
Neučinieť k tomu léně,
padnú na svoji koleně,
tuť mé obrázky cělují
[260]a mě dařiti slibují,
tepúc sě v prsi náramně,
tiežíc, co bych ráčil, na mně.
Já jie za vajcě poproši,
anať inhed běží k koši
[265]i po všěch sě hřadách zplazí
a kde které hniezdo zlazí,
ve všěch kútiech pilně hledá,
mněť vždy prázdnu jíti nedá.
Pak odtad pójdu s radostí
[270]a nabrav již vajec dosti.
Kdež sě naměte slepicě,
hus nebo která kačicě,
když já ji popadnu koli,
téj jesť vždy jíti do školy.
[275]A chlap sě chce hořem vztéci,
však mi nesmie niče řéci,
ani protivného slova:
bylť by pohnán do Pasova.
My žáci i také kněžie,
[280]kamž koli po světě běžie,
toť vědě malá věc nenie,
nebojíme sě oběšenie.
Ale vy, hubené panošky,
vy nejste bezpečni trošky.
[285]Vy strachy zdrástíte kčici,
jědúc mimo šibenici;
vám sě třěba ohlédati
a přěd sebú sě žehnati,
neb jesť pilně třěba toho.“

[290]Dvořák sě rozhněva z toho
a řka: „Mizero nevlídná,
čemu tě ta řěč nesklidná?
Však ty za plešku nestojíš,
neb’s huben, metly sě bojíš
[295]a jsi živ na světě sotně,
obcházějě sě robotně.
Ty sě hubeně obchodíš
a k tomu v zlých šatech chodíš:
toť hanba nenie v školském běhu.
[300]Kterak pak o tvém noclehu?
Ty ležeš na kamnách nynie,
ale až bude čas zimě,
inhed sě o to s tebú svadie
a na kamnať viec nedadie.
[305]Ješče bude tobě blazě,
dadie-liť léci na podlazě!
Tu ležíš dosti neměkcě,
zimú sě třasa a zuby štěkcě.
A k tomu vstávánie rané!
[310]Když sě pak na tě dostane
vašé školská pracná třieda,
tepruv bude tobě běda.
Když ty již dieš, že prost budeš,
toho nikoli nezbudeš.
[315]Tu tobě vše spósobiti,
školu mésti i ztopiti,
ničehož nic neminúti.
A kde pak odpočinúti,
a léhajě velmi tvrdě?
[320]Jáť sě mám od toho hrdě.
By ty viděl mú posteli,
když já sobě slámy nasteli!
Tuť já ležím u pokoji.
Někdy také pospím v hnoji;
[325]toho já nečiním pro jiné,
než když dščem zmoknu jediné,
by mé rúcho zsechlo k jitru.
Toť já, vstana, pěkně vytru,
aby na mně stálo čistě.
[330]Toť já tobě pravi jistě:
mneť sě mne chlapi velmi bojie.
Kadyž chodie nebo stojie,
pokorněť mi sě klanějí,
vždyť: „Paniče, vítaj!“ dějí.
[335]Sedláciť přěde mnú sršie
a slepicě také pršie,
s nimiž mám hroznú útěchu:
Kteréž dosáhnu do měchu,
tať sě viec nepozná zasě:
[340]sniemť ji s tovařiši v kvasě.
Toť také pravi neskrytě,
žeť nemám péčě na bitie.
Na tomť bych mohl přisieci,
že v tomto cělém měsieci
[345]nejsem já bit pro mú vinu,
kromě vyjmúce jedinú,
leč kdys z klamu po hlavici,
neb za vrch, nebo po líci.
V tom já niče pána nevini,
[350]neb on to vše z klamu činí.
Mám pána po všiej svéj vóli,
dáť mi, což poprosím koli.
Máť mi nový kabát dáti,
netáhneť jeho zedrati.
[355]Co mi sě pak nedostává,
když mi jedno hlava zdráva?
Však již netrpím psoty viece.
Ale však, pravdu praviece,
z mladu já na svéj hlavici
[360]nosil sem těžkú přilbici,
doniž sem rynéřem byl,
ale již sem té psoty zbyl.
V tomť sě pochlubiti mohu
a z toho děkuji Bohu,
[365]žeť sem tak velmi povýšen.
Všěm žákóm mohu býti pyšen.
Sám však znamenaj cti této,
sem podkoním sedmé léto.
K tomu mám dobrú náději,
[370]a to jistě řéci směji:
netáhneť pán dluhóv zbýti,
mneť chce střělcem učiniti.
Pakť neponesu tlumoka,
ano samostřiel u boka,
[375]a k tomu sukně čistá,
na niejž haklíkóv na tři sta.
Kdež budu v neznámém kraji,
měť vezde za pána mají.
Protož, psotný sagitáři,
[380]i kacíť sú tvoji sváři?
Proti mně neroď mluviti,
nebť jesť věčně ve psí býti.
Vám jesť přisúzena psota,
byste ji měli do života.“

[385]Žáku to bieše protivno,
vecě: „Jesť mi velmi divno,
hrdú řěč slyšě od tebe:
i zda sám již neznáš sebe?
Vy třěpačky nebožátka,
[390]toť vám nikdy nenie svátka.
Však’s ty hubená satrapa!
Čím chceš lepší býti chlapa,
na každý den hnój kydajě,
k lepšiemu čáky nemajě?
[395]Však ty sě nevrovnáš žáku,
neb my mámy lepší čáku,
ne jako vy, chlapi hlúpí.
Z žákóvť bývají biskupi,
komuž toho Bóh popřěje,
[400]v ňemž jesť má dobrá nádějě.
Prodlí-liť Bóh mého zdravie,
až bude o světiem Václavě,
ježtoť již daleko nenie,
přijmuť já prvé svěcenie.
[405]Inhed sobě pleš proholi,
a kto mi přěkazí koli,
tomuť bude nelzě zbýti,
vždyť mu jesť pohnánu býti.
Zaplatíť mi to dosti drazě,
[410]pojieť se mnú calet v Prazě.
Což mi pak bude škoditi,
když já již budu choditi
hrdě v mešném rúše zlatém,
jsa knězem neb prelátem;
[415]když já budu v kostele,
a ty stojíš jako tele
v svém zedraném rúšě letně,
na mě smieš hleděti setně?
Protož, nebožtíku lichý,
[420]razíť, ostavuj sě pýchy
a se mnú nechaj svářenie;
však vidíš, že statka nenie.
Ješčeť nad to věrně pravi,
chceš-li prodlenie svému zdraví,
[425]nebudiž viec dvořskú chasú;
tak snad prodlíš svého času.
Jinak zhyneš na životě,
nebť nenie koncě vašiej psotě,
aniž jesti lepšie čáka.
[430]Protož razi u sedláka
přistati v dobréj dědině,
zda tě tady psota mine.
Tu tepa v hlavu pšenici
obráníš sě šibenici.“

[435]A když žák svú řěč vylíči,
tu dvořák sě inhed vztýči,
hněvivě naň třasa hlavú,
hrozě jemu rukú pravú,
řka: „Jižť nepřězři toho déle,
[440]byť pak bylo i v kostele.
Mluvíš na mě, ježtoť nenie.
Zda již ufáš v svá svěcenie?
Dřéve než dočakáš plešě,
budeš ty utopen v měšě,
[445]jakož sě i jiným děje.
I v tom-li jesť tvá nádějě?
Spieš ty ještě budeš katem
nežli knězem neb prelátem;
neb najviec biřici, kati
[450]vše bývají literáti.
Téhož ty také nezbudeš,
v maléj chvíli katem budeš.
Ješčeť věrně razi tobě,
přizři, již jesť čas, o sobě,
[455]Já s dobrých lidí pomocí
řemeslať chci dopomoci.
Tudy něčso psoty zbudeš,
a potom oběšen budeš.“

To řek, ruku naň opřěže,
[460]a žák ho za vrch dosěže,
k tomu jej v hlavu udeři.
Tak sě druh v druha vpeři
za vrch tak nelítostivě,
a druh druhu hlavu křivě.
[465]A pohlavci k tomu suší
pleskají okolo uší.
Tak zároveň bez rozpači
druh druha pod sebe tlačí.
Hrozný hřmet jde o podlahu,
[470]i sen i on búchá hlavu,
nepoddada sě druh druhu.
Rvásta sě chvíli tak dlúhú,
drúce sobě ústa rózno,
až mě by hleděti hrozno.
[475]Nechtě sě dívati tomu,
i brach sě preč z toho domu,
ana sě za vrch vláčíta.
Rujtaž sě, dokud ráčíta!

Toť jesť krčemná příhoda,
[480]neb sě pivo pie a ne voda.
Dnes, ktož rád do krčmy chodí,
častokrát sě jemu přihodí,
žeť zvie příhody někaké
a k tomu noviny také.
[485]Mnohémuť sě tak zračí,
najviec, kto sě tam omračí,
žeť má doma co praviti;
však sě je lépe zbaviti.
A v noci zákon jesť spáti
[490]a doma novin čakati.