Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XIV. Robinsonův soudruh

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
XIII. Poslední dnové samoty	XIV. Robinsonův soudruh	XV. Robinson učitelem a stavitelem

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Robinsonův soudruh
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 39–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Když se byl Robinson časně ráno probudil, bylo první jeho myšlénkou, přesvědčiti se, zdali jsou divochové posud na ostrově. Jelikož host jeho posud spal, odešel sám s pudlíkem na hlídku. Hlídkou nazýval totiž volný prostor před svým chrámem, odkudž možno bylo přehlédnouti velikou část ostrova. Po divoších nebylo ani památky, jakkoli pilně rozhlížel se po nich. Jelikož i čluny zmizely, bylo lze domnívati se, že divochové opustili ostrov, aniž by příliš dlouho ohlíželi se po svých soudruzích. Ovšem bylo také možné, že se někde ukrývají, pročež bylo opatrnosti potřebí.

Když se Robinson zase navrátil k sluji, přicházel mu zachráněnec v ústrety. Všemožným způsobem dával najevo svou poddanost a vděčnost, a přiblíživ se k svému osvoboditeli, učinil zase jako včera; vrhl se totiž před ním na zem, a postavil pravou jeho nohu na svou šíjí. K tomu znamení své oddanosti připojil pak ještě jiná na dosvědčení své pokory a věrnosti. Robinson pozvednuv jej vlídně, projevoval svou spokojenost.

Nyní pokoušel se o to, aby mohl s ním mluviti, ano pomýšlel již, naučiti ho svému mateřskému jazyku. Hned také několikkrát po sobě pronesl slovo „pán“, ukazuje při tom na sebe; po té dával na srozuměnou, že jméno jeho, cizincovo, na nějž prstem okazoval, má slouti „Pátek“, protože podle svého dřevěného kalendáře v pátek k němu přišel. Mimo to předříkával mu slova „ano“ a „ne“, jichž význam naznačoval pokynutím a vrtěním hlavy. Pro dnešek bylo na tom dosti.

Oko Robinsonovo spočívalo se zalíbením na hostu, jejž i my od nynějška nazývat budeme Pátek. Bylo mu as 25 roků, byl postavy ztepilé, údy jeho prozrazovaly sílu a pružnost. Vlasy jeho nebyly jako vlna a nekadeřily se jako bývá u kmenů afrických, nýbrž splývaly rovně a byly barvy černé a lesklé. Vousu neměl, jakož snad bývá u kmenů divokých, kteří vznikající vousy vyškubávají. Podle obyčeje divochů byla mu snad v outlém mládí hlava zpředu poněkud stlačena, neboť čelo jeho značně se klonilo nazad. Ostatně byl dosti pravidelné tvářnosti, v níž zároveň jevila se dobrosrdečnost, zvláště při smíchu, když objevily se jeho drobné zuby, tak bílé jako slonová kost.

Barvu povšechné kůže Pátkovy nebylo lze rozeznati, ačkoli tělo jeho bylo docela nahé. Byl totiž po celém povrchu těla jakousi světle cihlovou barvou pomalován, na níž se objevovalo množství rozličných černých pruhů a koleček; pouze ruce podržely svou přirozenou barvu, kteráž se podobala barvě staré mědi. Na rukou byla snad barva otřena, následkem provazů, jimiž Pátek byl spoután. Totéž lze bylo pozorovati kolem kyčlí, na nichž patrně Pátek nosíval zástěru, dříve nežli upadl nepřátelům do rukou a vlečen byl k obětišti.

Jelikož Robinson nechtěl, aby sluha jeho chodil zcela obnažen, přinesl mu z hradu kožešinu kozí. Jak ale byl polekán, když při návratu Pátek s úžasem a křikem běžel mu vstříc. Tvářil se tak, jako by jej bylo potkalo největší neštěstí. Avšak úžas jeho byl brzy obsvětlen, když se byl Robinson ohlédl kolem sebe. Rohatý kozel s rozcuchanou bradou přiběhl totiž až za samý hřbet Pátkův, čehož tento tak nesmírně se děsil. Robinson zavolal na kozla, a když tento útulně zamečev spěchal k pánu, tuť udivení Pátkovo nemělo míry.

Robinson obvázal Pátkovi kozí kožešinu okolo beder, což tomuto, jakož se zdálo, působilo velikou radost. Nicméně Pátek přec jen se ohlížel velmi starostlivě brzy po psu brzy po kozlu. Aby jej zprostil další obavy, vzal jej Robinson s sebou do své obory, kdež chtěl podojiti kozy. Když ale došli k samému zvěřinci a Pátek spatřil as dvacet takových bradatých zvířat pohromadě, tuť by byl málem dal se zase na útěk. Teprv k opětovanému vybízení Robinsonovu nechal se pohnouti, aby vešel do vnitř zvěřince.

Jaké ale bylo jeho udivení, když pán poklekna vedle jedné kozy jal se dojiti z vemena bílou tekutinu, kteráž se sbírala v podstaveném hrnci! Po chvíli podával mu Robinson hrnec dávaje mu znamení, aby okosil mléka. Avšak Pátek neporozuměl tomu dobře, nýbrž chtěl mléko vytíti. Na štěstí jej Robinson zadržel ještě v čas; i přiloživ hrnec k ústům napil se, načež zamlaskal na znamení výborné pochoutky. Teprvé nyní pochopoval Pátek; napil se také a mléko musilo mu velmi dobře zachutnati, nebo dojista byl by vše vypil, kdyby Robinson nebyl mu v tom bránil.

Když byl Robinson všecky kozy podojil a mléko do srubu odnesl, usedl poprvé k snídaní s Pátkem. Byla to radost pro Pátka, když mu pán předložil řádný krajíc chleba s máslem a hodný kus naloženého masa! V několika minutách zmizelo maso, chleb ale zůstal dlouho nedotknut. Jelikož mu ale Robinson ničeho více nenabízel, nýbrž klidně pojídal brzy sousto chleba, brzy sousto masa, tuť pustil se také Pátek do chleba a snědl jej do posledního drobtu.

Jakkoli však Robinson, maje dnes společníka, na snídaní sobě pochutnával, přece záhy vstal od tabule, maje před sebou práci nad míru důležitou. Chtěl se totiž úplně přesvědčiti, zdali divochové opustili ostrov čili nic. K tomuto účelu rozdělil se s Pátkem o luky a šípy včera ukořistěné, dávaje mu zároveň na srozuměnou, že snad bude jim bojovati proti nepříteli. A Pátek dobře tomu porozuměl, co pán jeho zamýšlel; ihned se ozbrojiv, rozličnými posuňky projevoval, že brániti chce svého osvoboditele, dokud by poslední krůpěj krve za něho nevycedil. A takto oba putovali k místu, kdežto divochové slavili ohavné své hody.

Nyní dospěli až k tábořišti divochův, aniž by se jim naskytlo cosi podezřelého, Avšak jaký pohled očekával jich nyní! Půda byla kolkolem hnáty poseta a krví lidskou zbarvena, sem tam ležely ještě napolo ohryzané, roztrhané a zemí potříštěné částí těla lidského. Pátek snažil se kladením kamenů a jinými znameními pána svému vyložiti, že divoši přivlékli sem čtyry zajatce, z nichž tři shltali, tak že on jediný zůstal na živě. Po té nařídil mu Robinson, aby všecky zbytky lidských těl sebral a zahrabal.

Mezitím přibližovalo se poledne a bylo tudíž na čase, ohlížeti se po obědě. Robinson chtěje použiti této příležitosti k nenáhlému vykořenění chuti Pátkovy na maso lidské a doufaje, že kusem masa želvího ještě lépe se mu zavděčí, šel s ním na pomoří a obrátiv jednu želvu na hřbet, usmrtil ji. Když se byli zase navrátili do sluje, rozřezal Robinson u přítomnosti Pátkovy želví maso na kusy, vložil dva kusy do hrnce, přičinil něco soli a naplnil hrnec vodou. Jiný hrnec zase naplnil vodou, do níž vložil oloupané a rozkrájené zemské hrušky. Po té rozdělal řádný oheň, aby při něm uvařil i batáty i maso.

Pátek na vše pohlížel s udivením a úžasem; s otevřenou hubou, jak se říká, hleděl na vše, neboť něco podobného posud jaktěživ neviděl. Udivení jeho však valně se zvýšilo, když voda konečně počala vříti a bubliny vyhazovati. Patrně domníval se, že želví maso v hrnci zase obživlo a takto vodou pohybovalo; ano přinesl si hbitě klacek, jímž dojista byl by roztříštil hrnec, kdyby to Robinson nebyl zabránil. Aby jej vyvedl z bludu, odtáhl Robinson hrnec na okamžik od ohně, načež ihned přestal var; po chvíli přiblížil hrnec zase k ohni a za několik minut vařila se voda opět. Avšak zdálo se, že tím více považuje pána svého za bytost nadpřirozenou, neboť opět pohlížel naň s dřívější ostýchavostí a bázní.

Nyní bylo maso již uvařeno a také batáty počínaly měknouti. Robinson vyňav maso z hrnce, položil je na talíř, načež scediv voda, vysypal hrušky zemské do masité polévky. Když se byly batáty ještě po několik minut povařily, byla hostina přichystána. — Robinson rozkrájev maso na malé kousky, rozdělil je i batáty na dvě části, načež podal Pátkovi lžíci. Avšak Pátek chtěl ihned použiti prstů, tak že Robinson musil jej dříve poučiti, k čemu slouží lžíce. Sotva že dovedl poněkud vládnouti lžicí, již zase vykřikl popáliv si ústa. A tak trvalo to dosti dlouho, nežli se mu podařilo za příkladem Robinsonovým použiti pokrmů dříve foukáním ochlazených.

Takto uběhlo Robinsonovi ve společnosti Pátkově několik dní, aniž sám věděl jak. Ovšem až posud Pátek velmi málo porozuměl tomu, ca Robinson mluvil neb konal, a tím méně byl s to naznačiti svoje vlastní myšlénky. Avšak obcování s lidským tvorem samo o sobě bylo pro Robinsona již velikou útěchou. Útěcha ta byla mimo to u velké míře zvětšena obzvláštní přítulností a oddaností, jakouž k pánu svému projevoval Pátek při každé příležitosti. Robinson odhodlal sa také konečně uvésti Pátka do svého hradu.

Kráčeli tudíž jednoho jitra pospolu k vrbinám, za nimiž, jak známo, ležela Robinsonova tvrz. Dokud ještě nedospěli až k samým hradbám, neměl Pátek ovšem ani nejmenšího tušení, jaké překvapení očekává jej. Když ale nyní Robinson přinesl žebřík z úkrytu, a po něm vystoupil na hradby, tuť Pátek zůstal jako bez sebe. Netvářil se jináče, než jako malé děcko, přivedeno jsouc poprvé do velikého města; nevidělť bezpochyby posud jaktěživ žádného žebříku. Avšak připraveno bylo proň ještě mnohem větší udivení.

Hradba i plot opunciový byly přelezeny. Oba nalézali se v hradním dvoře! Pátek pohlížel na studnu a její schody, na komín, na ohniště a na kozí chlévek; zraky jeho utkvěly na chýši a její oponě, konečně zazevloval se brzy na papouškovou klec, brzy na stůl a židlici, brzy na tak zvanou postel a na lampu. Všecko to bylo proň zcela novým objevem; neznal ani účelu těchto věcí, aniž pochopoval, jakýmž způsobem povstaly. Vždy zase počal znova prohlížeti sobě tyto divy, jedním slovem bylo zapotřebí delšího času, nežli se zase poněkud zpamatoval z obdivu.

Avšak již zase nový tu div; papoušek náhle jal se volati. „Robinsone, kde jsi? Robinsone, kdes byl?“ Pátek polekáním byl by se málem svalil k zemi, uslyšev ptákův hlas. Nelze bylo pochybovati, že viděl již hojnost papoušků, ale ptáka, lidskou mluvou nadaného, neuzřel posud nikdy. Pročež také pohlížel brzy na ptáka, brzy na pána s jakousi posvátnou úctou.

Když pak konečně Pátek přivyknul poněkud těmto jej omamujícím výjevům, probouzela se v něm zvědavost. Prohlížel si jednotlivé věci blížeji, ano některých se i dotknul. Nejvíce zabýval se záclonou u vchodu, při čemž několikráte ohlížel se po pánu, jakoby tázati se chtěl, k čemu opona by měla sloužiti. Když mu byl ale Robinson naznačil, že tím zamezuje se přístup tiplicím, tuť nevěře tomu kroutil hlavou; okazoval na své tělo červenou barvou natřené, při čemž dával na srozuměnou, že před touto barvou všechen hmyz ihned prchá. Nicméně projevoval svoji ošklivost nad takovýmto zohyzděním lidského těla a naznačoval Pátkovi, že opatřen mu bude takový oblek, jako byl jeho vlastní.

Během času byl se již tak zdokonalil v krejčovině, že nyní netrvalo dlouho a kazajka i spodky pro Pátka byly hotovy. Avšak Pátek měl nové své šaty teprv obléci, až by byl kůži svou sprostil červené barvy. Za tou příčinou šel s ním pán k zátoce, kterouž byl Pátek na svém útěku přeplaval a v níž Robinson často se koupával.

Byl-li však Pátek ještě před nedávnem udiven nad počínáním Robinsonovým, bylo nyní na tomto, žasnouti nad Pátkem, neboť nikdy ještě nepoznal člověka, jenž by tak obratně si počínal ve vodě, jako nyní Pátek. Jako ryba ponořil se pod vodu na nejhlubších místech, ploval velmi zručně pod vodou a teprv daleko objevil se zase nad hladinou.

Když však nyní vystoupil z vody, zmizela již všecka červená barva s jeho kůže a s žalem ohlížel se marně po nové barvě, kterouž by opět okrášlil svou kůži. Z těchto rozpaků byl Robinsonem vytržen, kterýž vybízel jej, aby se oblekl v nový oděv. Ochotně podrobil se tomuto rozkazu, avšak počínal si při tom tak nejapně, že Robinson několikráte vypuknul v hlasitý smích. Nejdříve přišla na řad modrá košile námořnická. Tuť chtěl rukávy navléci na nohy, jakož se činívá s kalhotami. Když to tak nešlo a Robinson mu naznačoval, že má košili navléci přes hlavu, chtěl zase Pátek mermomocí prostrčiti hlavu rukávem. Ještě pitvorněji počínal si při oblékání kalhot. Navleknuv totiž nohavice zdola, měl límec u šlapadel, a jelikož takto spoután choditi nemohl, zpotil se důkladně ustavičným namaháním a úzkostí. Kamizolu konečně k největšímu povyražení Robinsonovu oblékl tak, že byla by se musila na zádech spínati, aby mu jen poněkud přilehala k tělu. Přispěním Robinsonovým octnul se konečně ve svých nových šatech, a byl velmi potěšen tím, že skoro tak vypadá jako jeho pán.

Robinson nešetřil žádné práce, aby sluhu svého naučil všemu, čímž by se stal obratnějším a tudíž užitečnějším. Především velmi se přičinil, aby jej naučil své vlastní řeči mateřské. K tomu účeli jmenoval vše, cokoli se jim namítlo, názvem svého jazyka, a každé takové slovo musel Pátek po něm opakovati. Tento osvědčil se co výborný žák; byl velmi pilný a radoval se velmi, kdykoliv se něčemu novému přiučil anebo slovům pána svého porozuměl. A také pro Robinsona nebylo malým potěšením, mohl-li Pátkovi alespoň jakž takž sděliti své záměry a naznačiti jeho úkol při nich. Vždyť pak po tak dlouhá léta bylo mu postrádati dobrodiní společnosti lidské.

Také s pořádkem života Robinsonova záhy seznámil se Pátek. Ano, jednoho dne k velikému potěšení pána svého dával na jevo, že od nynějška nikdy již nechce požívati lidského masa, poněvadž mu nynější potrava mnohem lépe chutná. Za takových poměrů bylo zcela přirozeno, že zásoby naloženého a uzeného masa rychle se ztenčovaly. Za tou příčinou umyslil sobě Robinson podniknouti rozsáhlejší lov, ku kterémuž také činil již potřebné přípravy; hlavně staral se o to, aby oba byli opatřeni dostatečným počtem šípů. Pátek ale s takovýmito šípy byl docela nespokojen; bylť toho náhledu, že nejsou dostatečně zašpičatěny, a že on sám v krátkosti zhotoví lepší. — Po té odběhnuv, v krátké době přinesl zase tutéž třtinu, z níž byly zhotoveny šípy obou zabitých divochů. Ze třtin nařezal holí as na 2½ stopy dlouhých a rozštěpil každou hůl na dolejším konci; do rozštěpu zasadil několik per, aby šípy lépe lítaly. Mimo svazek třtin přinesl také několik holí velmi tvrdého dřeva, jakož i kus bělavé vlny, kterouž byl nalezl v poblíží jakéhosi keře bavlníkového. Z bavlny ukroutil několik tenkých nití, z holí pak s velikou zručností nařezal množství špiček čili hrotů, 7 až 8 palců zdélí, z nichž některé byly i trhákem opatřeny. Hroty přivazoval pak nití velmi pevně na předním konci šípů.

Jakkoli Pátek k vykonávání této práce nepotřeboval mnoho času, přece záhy přesvědčil se Robinson, že na zhotovených takto šípech ničeho nenalézá, což by jim vytýkal. — Právě když poslední šíp obdržel svůj hrot, objevil se jakýsi pták na vrcholi vysokého stromu. Rychle uchopiv luk, ukořistěný od obou usmrcených divochů, a položiv naň šíp, vyslal Pátek střelu. A hle, v okamžiku řítil se se stromu veliký papoušek, jsa šípem proklán.

Robinson byl i udiven i potěšen obratností svého pomocníka. Více však ještě se podivil, když si druhého dne vyšli na honbu. Pátkovi neušel žádný kus zvěře, jejž byl spatřil; buď zastřelil zvíře na místě, aneb zaskočil je tak, že mu přišlo na ránu.

Jiné ještě překvapení očekávalo Robinsona po obědě. Opatřen hojnou kořistí loveckou kráčel se svým druhem podél potoka k hradu. Tu najednou Pátek, odhodiv břímě své, jme se vyslati několik šípů do vody, ano, náhle i sám skočil do potoka. A k čemu? Inu, aby vyndal z vody zastřelené ryby, kteréž nyní plovaly na povrchu. Takovým způsobem ještě několikráte lovil ryby po celé cestě, zastřeliv znenáhla tolik ryb, že se mu ani nevešly do lovecké torby, a Robinson část jich musil naložiti do svého koše, bez toho již přetěžkého.

Ukořistěna zvěř poskytovala našim ostrovanům tolik masa, že byli zásobeni na několik neděl. Víme však, že maso zvláště za panujícího horka brzy se pokazí a nepožitelným se stává. Nesmíme se tedy tomu diviti, že Robinson hned příštího rána všecko maso naložil a pouze ryby a raky za pokrm pro nejbližší dni určil. Učinil tak i za tou příčinou, že jakožto opatrný hospodář musil se o masitou potravu starati pro nastávající dobu dešťů, jinak-li nechtěl býti přinucen, větší počet koz svého stáda obětovati na nůž. Pátek ovšem podivné na to pohlížel, že maso hojně solí prosypáno, do velikých hrnců složeno, přísně před vzduchem uzavřeno a pak velikými kameny obtěžkáno bylo; nikdy toho ještě neuzřel a protož nemálo se podivil, když Robinson na jeho žádost vše mu vysvětloval.

Jakož ale téměř žádná radost nezůstává povždy nepokalenou, tak také pro Robinsona bylo cosi, což ho často velmi rmoutilo. Bez ustání vždy na novo vznikla v něm totiž obava, že divochové zase se navrátí, aby se pomstili za usmrcení obou svých soudruhů. Nebyl již ovšem sám, nýbrž měl pomocníka sobe věrně oddaného a byl dokonalejší zbraní opatřen, ano mohl býti tím jist, že ve své tvrzi jest před každým náhlým útokem s dostatek zabezpečen. Jak ale kdyby nepřítel přiblížil se v počtu několika set hlav, kdyby skrýše jeho vypátrána, kdyby divochové jej i Pátka snad i ohněm vypudili z ní? Tuť pouze Bůh mohl pomoci, jemuž nic není nemožného.

A v důvěře v pomoc boží spočívala všecka jeho útěcha! Ovšem nesměl nečinně ruce položiti v klín; bylo mu opatřiti vše k svému obhájení. A tuť pomýšlel již několikráte na stavbu zděného domu, v kterémž by nalezl lepší ochrany i pro sebe i pro svého druha. Maje nyní v Pátkovi vydatného pomocníka domníval se, že zamýšlená stavba nebude do sebe míti nepřekonatelných těžkostí. Také snad zbývalo mu dosti času, neboť podle jeho počtu nemohli divochové k ostrovu přistáti před uplynutím alespoň čtyř měsíců, protože nastávala bouřlivá doba dešťů.

Což ale Robinsona hlavně pohánělo k stavbě, byla potřeba většího skladiště nebo-li srubu, v němž by uschoval své potravní zásoby. Přikročil tedy k přípravám. První potřebou byla značná zásoba cihel, což vyžadovalo tolik času, že dostavily se deště, dříve než ještě práce byla docela ukončena.

Prudký liják bránil často oběma cihlářům v práci, tak že byli přinuceni vetší část dne ztráviti v bytu. Tu zanášeli se vylušťováním kukuřice, zhotovovali šípy a jiné náčiní, při čemž vždy na vzájem jeden okazoval něco, čehož druhý posud neznal. Když se ale takto vzájemně doplňovali a podporovali, podařila se jim mnohá věc, ku kteréž nebyly by postačily síly jednotlivce.

Při všem tom nebylo zapomenuto na vyučování Pátka jazyku Robinsonovu.

Za takových zaměstnání a rozmluv uběhli dnové dešťů našim ostrovanům velmi rychle. Jaká to utěšená změna v životě Robinsonově nastala od těch dob, co měl Pátka při sobě!