Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XII. Robinson objeví stopy lidské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XII. Robinson objeví stopy lidské
Autor: Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj: GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 10–31.
Licence: PD old 100
Překlad: Václav Leopold Moser
Licence překlad: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Vímeť již, že Robinson velmi rád by byl měl loďku v poblíží svého obydlí; také ale víme, že se štítil nebezpečné plavby, kterouž by člun po moři přivedl na místo proň pohodlné. Neměl pokojné chvíle, dokud člun zahálel na jihozápadním konci ostrova a vždy živěji zanášel se myšlénkou, jak by se nanovo pokusil o plavbu kolem ostrova. Konečně odhodlal se k tomu, že půjde pěšky až k některému vyššímu pahorku na jihozápadním břehu, s jehož výše chtěl přede vším pozorovati proudy mořské.

Vydal se tedy na cestu v březnu sedmého roku. Pokud možno bylo, nevzdaloval se nikdy příliš od břehu mořského.

Kráčeje již několik hodin, prošel malým lesíkem a dospěl skoro až k samému břehu jihozápadnímu. Tu ale náhle jako zkamenělý se zastavil. Zrovna před ním vtištěna do písku byla šlépěj — člověčí. Kdyby se byla před ním země otevřela, sotva by se byl více ulekl, než při tomto pohledu; nebo první jeho myšlénka byli lidožrouti. Na celém těle se třesa nemohl se hnouti z místa. Naslouchal, ohlížel se na vše strany, avšak neviděl a neslyšel ničeho.

Běhal po břehu sem i tam; jiné lidské stopy nevyslídil. Šlépěj, kterouž poprvé spatřil, ohledával nyní nanovo; chtěl se přesvědčiti, zdali snad to přec nebyl pouhý omyl. Avšak nelze bylo pochybovati; byla to stopa nohy člověčí, neboť prsty, záprstí, paty, slovem celé šlapadlo bylo zřejmě v písku vytištěno. Odkud povstala šlépěj? Otázku tuto Robinson nedovedl zodpovídati. Robinson byl pojat takovým strachem, jakýž ani nelze vypsati. Vylévaje celé proudy potu, utíkal seč byl, avšak téměř za každým krokem ohlížel se, zdali snad není pronásledován. Teprve když se byl ukryl za svou bodlinovou hradbou, oddechl si poněkud.

Unaven, vysílen a utrmácen vrhl sebou na lože; avšak ani oko nemohl zamhouřiti. Lidská stopa bez ustání tanula mu na mysli, a bázeň jeho byla tím větší, čím více o věci přemýšlel. — Byla to snad stopa člověka, jenž taktéž na ostrově bydlel? Nikoli; neboť v případu takovém byl by se Robinson při četných svých výletech za sedm let dávno s ním sešel, ježto ostrov neměl větší délky, než as 3½ míle, a šířky as 1¼ míle. — Stopa byla do písku vtištěna, musila tudíž nedávno povstati.

Chtě nechtě musil konečně doznati, že nalezená stopa musila pocházeti od obyvatelů onoho ostrova, jejž byl spatřil na dalekém obzoru. Tito obyvatelé však byli zajisté divochové, ježto šlépěj pocházela od nohy bosé. Snad na malých loďkách odvážili se na moře a strženi proudem mořským byli posléz donuceni přistáti ku břehu ostrova, na němž bydlel Robinson. Jak tedy dobře učinil, že svůj člun tak obezřetně uschoval; jinak by jej divochové zajisté nalezli a tím se přesvědčili, že jest ostrov obydlen.

Uváživ vše dospěl konečně Robinson k úsudku, že mu nezbývá nic jiného, leč vyhledati sobě místa, v němž by v případě příchodu divochů se ukryl. Byloť mu patrno, že skrýš taková nesmí se podobati žádnému obydlí lidskému. Než v kterých končinách ostrova měl hledati takové místo? — Po dlouhém přemítání napadlo konečně Robinsonovi, že by se snad jeho nynější obydlí dalo přeměniti v bezpečnou skrýš. Věděl, že vrby velmi rychle rostou; zasadil-li by vůkol své hradby značné množství těchto stromů, vzrostl by z nich v poměrně krátké době les, jenž by zakrýval sídlo jeho před zraky divochů.

Sotva že byla taková myšlénka v něm dozrála, již se pustil do práce. Snášel tolik stromků a větví vrbových, co jich jen unesl a zasazoval je kolem svého obydlí. Aby ale nemohl býti přibližujícím se nepřítelem přepaden, dříve nežli by jej sám spatřil, nechal Robinson mezi plotem a vrbovým lesem značný prostor neposázený. Stromy sázel co možná hustě a nikoli v řadách, nýbrž porůznu, aby se nezdálo, že byl les vypěstován rukou lidskou.

Prací tou zanášel se Robinson přes rok, jelikož musil každý strom pracně vykopávati, aniž by při tom zcela zanedbával své hospodářství. Když byl konečně hotov a stromy nejdříve přesazené již bujně se rozkládaly, přikročil k jinému druhu opevnění svého hradu, jakž nyní nazýval své sídlo. Nasázel totiž mezi lesem a bodlákovým plotem husté dvě řady stromů, a sice as na deset kroků od plotu a taktéž v polokruhu.

A opět nastala mu jiná starost, a sice starost o zachování stádečka, kteréž se během času tak rozhojnilo a tolik masa poskytovalo, že Robinson neměl více zapotřebí, hleděti si lovu. Toť byla ale proň výhoda ceny nyní dvojnásobné. Jaké ale bylo by pro Robinsona bývalo neštěstí, kdyby divochové stádo vyslídili a jeho se zmocnili! Co měl proti takovému neštěstí učiniti? Založení lesa kolem zvěřince bylo by málo prospívalo, jelikož kozy vždy by se prozradily svým mečením. Dle domnění Robinsonova nezbývalo jiného prostředku, leč založiti na rozličných místech ostrova, menší obory a v každou z nich přeložiti několik koz. Byla-li pak některá obora vypátrána a vyloupena, nepřišlo tím celé stádo v niveč.

Nežli byl Robinson i s touto prací u konce, uběhl zase celý rok. Přes dvě léta žil tedy již v ustavičném strachu, že bude sněden od lidožroutů. Učinil sice již všeliká opatření proti tomu a hustý les vůkol jeskyně bránil tomu, aby kdo hledal za ním obydlí lidské. Nicméně poustevník náš ani na okamžik nebyl zúplna prost každé obavy. Na větší výlety ani nepomýšlel, ani mu již tanula na mysli jeho lodice. Musil-li se však přece někdy vzdáliti z domova, tuť dělo se to vždy bázlivě a ostýchavě, a Robinson vždy kráčel při tom tak opatrně a tiše, aby jen kroky svými nikoho na sebe neupozornil.

Avšak nejen na jeho vynalézavost, týkající se rozličných oprav v hospodářství, nýbrž i na jeho zbožné city působila ustavičná bázeň velmi škodlivě. Robinson modlil se sice každého jitra i každého večera; nemodlil se ale tak, jak se modliti máme: klidně, nábožně a s myslí Bohu oddanou. Každá jeho modlitba měla jakýsi přídech bázně; téměř každého večera povzdechnul si, že snad ještě před svítáním příštího dne bude zavražděn a od divochů pohlcen.

Zakládáním menších zvěřinců a vyhledáváním příhodných k tomu míst byl přítel náš donucen, odvážiti se k výletům vždy vzdálenějším. Provázejme jej tudíž pro dnešek k severozápadní straně ostrova, kdež on dám posud ještě nebyl. Čím dále se ubíral v tomto směru, tím většího nabýval přesvědčení, že šlépěje nohy lidské na tomto ostrově nejsou zvláštní neobyčejností. A v skutku mohl již dávno poznati, že divoši dosti často přistávají k ostrovu, když na svých loďkách daleko do moře byli zahnáni.

Dospěv k patě pahorku, jenž stál na samém severozápadním cípu ostrova, překvapen byl hnusným pohledem. Široký pruh břehu pokryt byl lidskými lebkami, dlouhými hnáty a kostmi jiného způsobu. Děsivé tyto zbytky mrtvol nejhojněji ležely vůkol jakéhosi spáleniště, na němž byl oheň již dávno vyhasl; tu leželo veliké množství buď docela, buď napolo ohrýzaných kostí lidských.

Robinson byl takořka zničen. Nelzeť mu bylo pochybovati, že není tomu příliš dávno, co v těchto místech byli divochové a zde drželi své hody. Na takovém děsném místě nechtěl prodlévati, neboť se ho zmocnila taková ošklivost, že by byl málem upadl v mdlobu, čemuž by sotva byl ušel, kdyby mu byla nepřispěla sama příroda silným vrháním.

Když se byl zase poněkud zotavil a od místa hnusného vzdálil, zastavil se na chvíli, aby ustálil své myšlénky. Pozvedna oči k nebi, děkoval z hloubí srdce a slzy přelévaje dobrotivému Bohu, že nenechal jej zroditi se v zemi, v níž panuje ohavné lidožroutství. Také ale nahlížel, jak laskavě Bůh s ním naložil, když dopustil, aby vystoupil v končinách ostrova zdánlivě nejpustějších, kamž divochové nedocházeli. Podobaloť se, že tito pouze tenkráte navštěvují ostrov, když chtějí své zajatce zabiti a jich požiti. Zdálo se také, že při takové příležitosti nevnikají hlouběji na ostrov, neboť Robinson žil zde již devět roků, aniž by se kdy na četných svých výletech setkal s nějakým lidským stvořením. Neobjevil-li se tedy divochům samolibě nebo všetečně, zůstal snad navždy ukryt před jejich zraky. Naopak, kdyby se byl usídlil na severozápadě ostrova, sotva by byl tak dlouho obstál, nýbrž záhy stal se obětí krvolačnosti jejich.

Za takových myšlének vděčnosti a pln útěchy, dospěl konečně k domovu. Mnohem méně od těch dob staral se o opevnění svojí tvrzi, méně snad nežli by si někdo pomyslil po takových zkušenostech, jakýchž nabyl dnes.

Připraven na všeliké případy žil Robinson nyní po nějakou dobu v úplném klidu, aniž by se čeho obzvláštního přihodilo. Snad byli mezitím divochové opět navštívili ostrov, ale Robinson si toho nevšímal; bylť rád, že si divoši nevšímali jeho. Obstarával a dojil své kozy, dělal máslo a sýr, sbíral a snášel potravu a píci, pěstoval kukuřici na poli a pekl chleb, ob čas zabil některou kozu anebo zastřelil agutího králíka, vyráběl sůl, nakládal a udil maso, vařil a pekl si svou potravu — slovem žil spokojeně jako dříve. Ovšem když si pomyslil, že by při svých výletech mohl býti přepaden od lidožroutů, tuť se pokaždé zachvěl, nebo v takovém případě bylo po něm veta. Nicméně jakkoli takovými představami povždy klesala jeho mysl, přec zase byl povznešen každodenní modlitbou a nedělní pobožností. Ano zastyděl se pomýšleje, že až posud někdy ochabuje v něm důvěra v Boha, a předevzal si pevně, že budoucně ničeho nechce se již strachovati.

Že ale takové předsevzetí snáze učiniti lze nežli splniti, přesvědčil se dosti brzo. Lámaje totiž jednoho dne blíže nějaké skály suché větve, aby z nich pálil uhlí, objevil za hustinou kapradin a křovin prohlubinu ve skále. Jsa zvědav, co as v hloubi vězí, vlezl do ní zúženým otvorem a octnul se v jeskyni, v níž dvě osoby pohybovati se mohly. Ale mnohem rychleji vylezl zase ze sluje, nežli do ní vniknul. Objevil totiž v temném pozadí dvé velikých očí, jež mu jako dvé plamenných hvězd zářily vstříc. Zdali to byly oči člověčí, neboli zvířecí, nemohl Robinson rozhodnouti, bylť zcela pomaten.

Zpovolna zase nabýval mysli, a sám si dělal výčitky pro svou bázlivost. Pravilť sobě, že člověk jeho stáří a jeho zkušenosti alespoň tolik musí míti statečnosti, aby se nestrachoval každé malichernosti. — Zmužil se tedy opět, zapálil dračku a vnikl poznovu do sluje. Sotva ale že učinil dva kroky, zalekl se ještě u vyšší míře, nežli poprvé. Nebyl to povzdech bolestí trápeného člověka? A nyní zaslechl i zvuky, ježto se podobaly slovům! — Tu, nové zasténání a nový hluboký vzdech! Po Robinsonovi řinul se studený pot, a uděšen vylezl zase z jeskyně.

Brzy ale se zpamatoval, pomýšleje, že Bůh všude jest přítomen a že jej zde tak dobře chrání, jako na jiném místě. Sebrav tedy všechnu svou zmužilost, odvážil se s pochodní v ruce potřetí do sluje. A tu nabyl přesvědčení, že bázeň jeho byla docela lichá. Shledaltě, že nestává věci nesmyslnější nad bázlivost. Co bylo předmětem jeho poděšení? Starý ohyzdný kozel, jenž umíraje natažen ležel v koutě jeskyně, kteráž měla as dvanácte stop délky a tolikéž šířky; podoba její byla nepravidelná, totiž ani okrouhlá, ani čtverhranná. Z toho a z celého jejího útvaru lze bylo souditi, že příroda sama ji byla vytvořila. V pozadí sluje nalézal se otvor, vedoucí ještě hlouběji do země; otvor ten byl ale tak nízký, že jen čtvermo mohlo se jím prolézti. Robinson nevěda, kam by se tady dostal, nechtěl se odvážiti k hlubšímu vnikání do sluje, hlavně za tou příčinou, že neměl lampy po ruce; neboť pochodeň jeho příliš čoudila, než aby v úzkém prostoru volně se mohl rozhlížeti. Uspokojil se tudíž pro dnešek s učiněným objevením a navrátil se do své tvrze.

Příštího dne došel opět k objevené jeskyni, nesa dvě lampy. Dospěv až k samé sluji, nalezl kozla mrtvého ležeti při vchodu jejím. Jelikož mu mrtvé zvíře leželo v cestě, odvlekl je a ihned zahrabal. Po té rozsvítiv obě lampy, vkročil do jeskyně. Popošed až k zadnímu otvoru, sehnul se a po čtyrech podíval se as na deset kroků ku předu. Byloť to v skutku dosti odvážné počínání od něho, neboť nevěděl, jak rozsáhlá jest jeskyně, ani neočekává-li jej nějaké nebezpečí. Čím dále ale vnikal, tím stávala se jeskyně prostrannější, tak že nyní mohl se po ní pohodlně rozhlédnouti.

Tuť náhle jako oslněny byly oči jeho krásným divadlem, jakéhož posud nikdy neuzřel. Nic jináče, než jako by strop i stěny jeskyně pokládány byly samými zrcadly, tak třpytil se odlesk jeho svítilen v nejjasnější záři. A pohled ten nezůstal vždy stejným, nýbrž při každém sebe menším pohybu Robinsonovu měnil se v nejrozmanitějších barvách.

Byly to snad diamanty nebo jiné drahokamy, ježto působily výjev tak báječný? Nebo byla to snad zrnka zlata, obroubena drahokamy? Nebo byly to pouze lesklé hráně čili krystaly, jimiž byla skála poseta? Robinson nebyl s to tyto otázky zodpovídati; věděl toliko, že se nalezá v sluji překrásné. — Ostatně byla půda jeskyně suchá, nikde nebylo ani stopy nějakého vlhka, nějakého dusivého výparu nebo nějakého jedovatého plazu. Ovšem panovala v jeskyni neproniknutelná tma a vchod do ní byl velmi těsný a obtížný. Ale právě to zvyšovalo u Robinsona její cenu, nebo tím bezpečněji mohl se ukrýti v ní, tím více byl pojištěn, že divochové nemohou mu ublížiti, i kdyby věděli, že se ukryl v jeskyni.

Tak tedy původní strach přeměnil se v radost, a to v radost nemalou. Dosáhlť Robinson pojednou toho, čeho si byl již dávno přál: bezpečného útulku v čas potřeby.

Bylo to ku konci dvanáctého roku, když si jednou Robinson vyšel, aby navštívil své obory. Ale sotva že se byl vzdálil několik set kroků od náspu svého hradu, uzřel náhle zář ohně, a sice nikoli na nejvzdálenějším cípu ostrova, nýbrž as na čtvrt hodiny cesty od něho, směrem na východ. Nelze vypsati úžas, jakým byl Robinson uchvácen. Nebyl ani v stavu, hnouti se s místa; vlasy na hlavě se mu ježily, neboť první jeho myšlenkou bylo: „divochové přišli, aby prohledali ostrov. Objeví-li moje stavby, jsem ztracen,“ myslil sobě; „neboť pak budou mne tak dlouho hledati, až mne najdou.“

Mocněji a mocněji tlouklo v něm srdce, až konečně strachem dal se na útěk, nešetře při tom ani obyčejné opatrnosti; utíkal totiž rovnou cestou k tvrzi, nedělaje žádných oklik. Přelezl násyp i hradbu a z hluboka si oddechl, když byl za sebou vytáhnul žebřík. Po té položil veškeré své zbraně k ruce, poroučeje svůj život v ochranu Všemohoucího.

As dvě hodiny ani sebou nehýbal; ostře naslouchal, ale nikdo se neblížil. Konečně utýrán trapnou nejistotou toho, což naň as čekalo, nesnesl toho déle. Zmuživ se vylezl opět po žebříce na skalní výběžek, vytáhl žebřík za sebou a dospěl takto až na temeno vrchu; domníval se, že odtud uvidí až na místo objeveného ohně. Octnuv se na vrcholi a položiv se na břicho vyzíral v tom směru, kdež byl dříve uzřel plamen. A v skutku uzřel deset zcela nahých divochů, kteříž schouleni seděli okolo ohně, ačkoli panovalo palčivé vedro; avšak účelem jejich as nebylo zahřívání sebe, nýbrž nejspíše připravovali sobě hnusnou hostinu z lidského masa!

Robinson pohledem a myšlénkou na takovéto děsné hody byl tak pomaten, že by byl málem minul se smyslů. Neopovážil se ani hnouti sebou, aby jen divochové nepozorovali ho. Tu najednou vyskočivše tito, jali se prováděti pitvorný tanec kolem ohně. Co ale pak konali, to Robinson pro vzdálenost nemohl rozeznati. Seznal pouze, že u břehu jsou uvázány dvě loďky, na kterých bezpochyby divoši byli připlouli na ostrov.

Jelikož moře bylo právě v odlivu, tož domníval se Robinson, že kanibalové čekají na příliv, jehož bezpochyby chtěli použiti k pohodlnější plavbě zpáteční k západu. A skutečně se nemýlil; jakmile první známky přílivu nastaly, vstoupili divochové do svých člunů a zahnuvše okolo jižního cípu ostrova ubírali se dále na západ. Sotva že byli velkým namaháním dostali se do šírého moře, upustil již také Robinson své stanoviště strážní. Sestoupiv po žebříce opět do svého hradu, ozbrojil se a spěchal k místu, na němž se odbývaly krvavé hody.

Přijda k polovyhaslému spáleništi, shledal již stopy zpáchaného zde od oblud lidských ukrutenství. Země byla krví zbrocena. Sem tam ležely pohozené kosti, s nichž bylo maso ohrýzáno, ano na některých hnátech lpěly ještě malé zbytky nešťastných obětí, kteréž byly tu při oplzlém veselí shltány od lidských netvor. Ohyzdný pohled na tyto pozůstatky vzbudil opět v Robinsonovi takovou ošklivost, že hněvem proti těmto v nejvyšším stupni zahořel.

V takovémto rozhořčení odebral se na kopec, s jehož výše již jednou byl uzřel podobné ohavnosti; pohlížeje nyní na moře přesvědčil se, že ještě jiné oddělení divochů navštívilo ostrov, neboť uzřel tři čluny, ježto jak se zdálo, odtud se vracely. Také tito odbývali zde své strašlivé hody, neboť půda byla i tu krví zbarvena a lidskými kostmi poseta. Roznícen tímto pohledem předevzal sobě Robinson, každého divocha, s nímž by se sešel, ihned probodnouti. V tomto okamžiku byl by se dal do boje bez ohledu na počet protivníků.

Zpovolna ale tato bojechtivost přecházela v pravý opak. Robinson zase strachoval se divochů; a bázeň jeho byla taková, že ani si netroufal opustiti svůj hrad. Kdykoli proň stal se východ nevyhnutelným, tož vždy rozhlížel se dříve s vrchole své skály na všecky strany. Jedním slovem, bázeň jeho předváděla mu bez ustání před oči nejtrapnější výstupy.

Podle kalendáře na stromové koře svědomitě v pořádku vedeného prožil Robinson na ostrově již plných třinácte let.

Byl to bouřlivý den, 16. května, tedy na začátku 14. roku osamělého života Robinsonova na ostrově; bez ustání burácel hrom a blesky šlehaly po obloze. Mezitím duněl prudký vítr, jako by kvílel, a sice po celý den a po celou noc. Nemoha spáti seděl Robinson ve své jeskyni, pohřížen v hluboké dumání. Tu před svítáním náhle zaslechl silný jakýsi výbuch. Zdálo se, že to byl výstřel z děla, přicházející se strany moře.

V prvním okamžiku ulekl se Robinson, avšak v nejblíže příštím stál již na nohou. Vyšed nachvat ze sluje, vystoupil na skalní výšinu nad hradem. Sotva že dospěl k vrcholi, když ve směru východním na moři opět se zablesklo, jakož bývá při vypálení děla; a skutečně as po půl minutě došla rána dělová až k sluchu Robinsonovu. Nelze bylo pochybovati, že jakási loď nalézá se v nebezpečí a že výstřely dělovými volá o pomoc. Avšak jakž mohl Robinson přispěti jí pomocí? Ani svou lodici neměl při ruce, neboť člun jeho byl uvázán právě na protější straně ostrova; mimo to bylo moře tak rozvlněno, že by byl ani nemohl vyplouti. V myšlénkách litoval toho velmi, brzy ale napadlo mu něco jiného. Pomyslil sobě: „Nemohu-li já přispěti ubohým námořníkům, bude snad možno, aby oni přispěli mně.“

Rychle snášel tudíž suché dříví a vystavěl z něho hranici na vrchu, kterouž ihned podpálil. Vítr rozvál oheň v brzké době, tak že plamen vyšlehoval vysoko k oblakům. Nelze bylo pochybovati, že žár takový pozorován bude s každé lodi, kteráž by snad kroužila v těchto vodách. A hle, sotva že mohutný plamen po několik minut vznášel se k nebesům, již opět zaduněla rána dělová, a po té ještě několik. Udržovav oheň as dobrou hodinu a neslyše více dalších výstřelů, přestal Robinson přikládati dříví. Sotva mohl se dočkati východu slunce, aby mohl vyhlížeti na šíré moře. Svítalo, rozednívalo se víc a více; ale na moři nebylo viděti ani lodi, ani nějakého člunu, jež by se blížily k ostrovu. Konečně vycházelo slunce, mraky se rozstupovaly; tu uzřel Robinson v značné dáli cosi temného, což považoval ihned za loď, od ostrova se vzdalující.

Čím více obzor se osvětloval, tím méně zbývalo Robinsonovi pochybnosti, že by se snad byl mýlil, neboť vždy jasněji rozeznával již obrysy lodi. Při tomto pohledu vířily v prsou jeho rozličné pocity; brzy obdržela vrch srdečná soustrast nad nesnází námořníků, brzy zase dmula se jeho hruď radostnou nadějí, že snad nyní se setká s lidskou společností a bude vyproštěn z dlouhé své opuštěnosti. Sestoupil tedy s hory, aby opět vztýčil prapor, jejž byl již před dávném sňal bázní před divochy. Chtěl tím označiti plavcům, že místo praporem ozdobené jest totéž, na kterém v noci plápolal oheň.

Když byl prapor dostatečně upevnil, kterýž také ihned vesele v povětří vlál, tuť zamečení koz upomínalo jej, že především tyto jest mu opatřiti. Ovšem rád by byl vyčkal, jaký výsledek bude mít vztýčení praporu; avšak nezbytná obsluha zvířat předcházela před takovou dychtivostí, a Robinson konal tedy své domácí a hospodářské práce. Sotva ale že byl se vším hotov, již zase spěchal na kopec. Zajisté — tak doufal — přiblížila se již loď značně ku břehu. Avšak viděl dobře, nebo se zklamal? Zdálo se, že loď stojí na témž místě, na kterémž ji zočil před několika hodinami. Byla tam zakotvena, anebo setrvala na témž místě z jiných příčin? Robinson hořel dychtivostí, jak by rozluštil tuto hádanku. Slezl tudíž opět do svého hradu, ozbrojil se a spěchal bez otálení k východní straně ostrova.

Když byl konečně dospěl k místu, na němž druhdy sám nalézal se u velikém nebezpečenství, byl vzduch zcela čistý, tak že daleko na moře byla volná vyhlídka. Jasně rozeznával nyní, že loď uvázla v týchž úskalích, jichž se byl sám tehdáž tak velice strachoval. Byla však loď posud olidněna, aneb zachránili se plavci jiným způsobem? I v této příčině chtěl nabyti jasného přesvědčení, pročež ihned rozdělal veliký oheň. „Jsou-li posud lidé na korábu,“ tak rozumoval, „zajisté dají od sebe nějaké znamení, načež snad bude mně možno, naznačiti jim místo, na němž by bezpečně přistáti mohli k ostrovu.“

Oheň dlouho již hořel, ale nižádné znamení posud se neobjevovalo. Nelze bylo pochybovati déle: loď byla od námořníků opuštěna. Avšak kamž se poděli tito? Robinson přece neuzřel ani nejmenší lodice. Navrátiv se opět k vrchu na skále, aby se rozhledl, zdali se snad přece někde neobjeví nějaká loďka. Avšak všeliké jeho vyzírání bylo marné. Nebo snad člun takový přistál již na některé straně ostrova? Vystoupili snad již utonulci na ostrov?

Všecky tyto možnosti křižovali se v mozku Robinsonovu, čímž mysl jeho valně se pobouřila. „O, kéž by byl Bůh dopustil,“ zvolal, „aby námořníci zachránili se na tomto ostrově, za jak šťastného bych se pokládal! A kdyby jich jen několik bylo, a kdyby to jen jediný byl, přec bych měl někoho, s nímž bych mohl pohovořiti.“

Ještě nikdy netoužil v takové míře po lidské společnosti, jako v tomto okamžiku; ještě nikdy necítil tak trapně svou osamělost, jako nyní. Touha jeho byla tak vroucí, že rukama lomil a k nebi jich pozvedl. A zase chvátal ku břehu a běhal zde brzy v pravo, brzy v levo. Volal, křičel seč byl. Již se domníval, že zaslechl v lese odpověď na své volání, v nejvyšším rozechvění spěchal v tu stranu volaje poznovu. Avšak čehož byl zaslechl, byla jen ozvěna jeho vlastního hlasu. Nebylo tu nikoho, jenž by mu byl odpovídal.

Robinson navrátiv se do svého příbytku byl ještě velmi rozčilen. Setmělo se již a byl čas, aby se odebral na lože; ale nebyl s to, oka zamhouřiti. Ustavičně tanula mu na mysli otázka: „Není-li možno, že v tomto okamžiku nalézá se na ostrově mimo mne ještě někdo jiný, jenž taktéž jest nešťasten a opuštěn, jako já byl před třinácti roky?“ S jakou radostí byl by mu přispěl, s jakým potěšením byl by s ním sdílel své obydlí a všecko ostatní pohodlí! Ano, k srdci by byl jej s jásotem přivinul a zulíbal, i kdyby v něm nalezl člověka nejškaredějšího na celém světě.

K tomu však přidružila se ještě jiná myšlénka, ježto Robinsonovu mysl téměř rovnou měrou rozčilovala. Kdyby bylo možno doplouti na člunu až k lodi ztroskotané, tuť zajisté byl by Robinson mnohou věc nalezl sobě prospěšnou; nebyloť pochybnosti, že na troskách nalézá se mnohé nástrojí a jiné věci, jichž by v nynějším svém stavu velmi dobře mohl upotřebiti.

„A kdybych nalezl jen jedinou pušku s příslušným nábojem, považoval bych se za šťastného. Pak neměl bych se více báti divochů, jediná rána z ručnice postačovala by, aby všickni dali se na útěk.“

Takto když si byl v mysli vše vymaloval, žádala přece příroda svého práva: Robinson usnul tak pevně, že ničeho neslyšel. Když byl k ránu pozdě se probudil, utichla již bouře.

Vykonav svou ranní modlitbu, ubíral se rychlým krokem k místu, s něhož nejzřejměji včera viděl loď. Avšak co to? Byly oči jeho mlhou zastřeny, anebo byl to pouze sen, jenž včerejšího dne marnivě přivedl mu koráb? Na celé šíré hladině mořské nebylo ani památky o nějakých zbytcích ztroskotané lodi! Předobře si pamatoval místo, na němž spatřoval trosky; ale kde nic tu nic, všude jediná hladina. Mnul si oči a opět se rozhlížel; nic na plat, neuzřel ničeho.

Tuť zůstal Robinson jako ohromen. Všecka jeho přání, všecky jeho naděje byly pojednou zase zničeny. Tato rána zdrtila jej tak, že málem byl by se opět hádal s řízením božským; avšak tolika zkouškami otužená zbožná mysl jeho bránila tomu. A přece trvalo to dlouho, nežli se zúplna zmužil. „Bůh nejlépe zná,“ pravil konečně, „což jest mně k prospěchu. Snad byl bych se stal svévolným, hrdým a lenivým, kdybych byl náhle nabyl mnohých věcí k svému pohodlí a ku své ochraně. Ano mohlo se i státi, že bych pohlcen byl vlnami, kdybych se byl s lehkým svým člunem odvážil na širé moře.“

Takto těšil sama sebe jakž mohl, při čemž popošel v myšlénkách po břehu až k jistému místu, na němž předešlého dne nebyl. A jaké překvapení čekalo zde na něho! Nedaleko břehu na drobounkém písku ležel — člověk. Vedle něho schoulen byl pes, jenž sice za truchlivého vytí běžel Robinsonovi vstříc, avšak hned zase navrátil se k svému pánu. Uložil se u jeho nohou; vyskočil zase a vyl tak žalostně, že málem byl by se Robinson pohnutím dal do pláče.

Jakož se podobalo, byl to jakýsi utopený námořník, vlnami sem vyvržený. Oděn byl pouze kazajkou, rozervanými nohavicemi a modrou košilí. „Jakž, kdyby možno bylo, přivésti jej opět k životu?“ Otázku takovou kladl Robinson sobě samému, a ihned ohledával, zdali tepna na ruce posud bije, zdali lze ucítiti tlukot srdce. Vše marné, nenalezl ani nejmenší stopy žilobití.

Robinson nedal se tím odstrašiti, nýbrž podnikal rozličné pokusy, o nichž byl kdy slyšel, aby vzkřísil utonulého k životu. Položil se na neznámého, aby jej zahřál; otevřev mu ústa vdechl v ně vzduch; lektal jej na oponě patrové nad jazykem; pozoroval víčka oční — avšak nikde ani zmínky o životě. Svlékl jej ze šatu, jakkoli silně opíral se tomu pes, třel mu prsa dlaní, pak i břicho a hřbet; přinesl suchou travu mořskou a pokračoval v tření — všecko nadarmo. Při tom ustavičně bylo se mu bránit proti útokům psa, jenž nechtěl trpěti, aby pánovi jeho bylo ublíženo. Avšak nikde ani nejmenšího zachvění víček očních, ani nejslabšího dechu z úst, nikde ničeho, což by poukazovalo k navracejícímu životu. Námořník byl a zůstal mrtvolou.

Toť Robinson velmi si bral k srdci. „O jaký jsem já nešťastník!“ zvolal; „nyní mám člověka na ostrově, avšak člověka bez života, bez pohnutí, bez duše, člověka mrtvého! Jen kdybych včera byl se octnul v těchto místech! Snad, oh, zajisté bylo by se mně poštěstilo ubohému zachrániti život. A takto opět jsem bez druha jako dříve.“ Při těchto slovech kanuly mu slzy z očí a truchlivě pohlížel před sebe s hlavou k zemi skloněnou.

Bezděky obrátil zraky na pudlíka, jenž posud seděl vedle mrtvého pána, teď ale důvěrně pohlížel v obličej Robinsonův. K zavolání Robinsonovu přiblížilo se dobré zvíře, lichotíc mu pohybem ocasu a lízáním rukou. „Jak,“ zvolal Robinson, „kdož smí říci, že jsem zase tak opuštěn, jako dříve? Nebude tento věrný pes stálým mým společníkem?“ Po té hladě ubohé osiřelé zvíře podával mu několik soust chleba, jež náhodou měl při sobě. A jaký as byl hlad psa, jenž podávaného mu chleba hltavě požíval!

Nyní vykopav Robinson hrob, svlékl mrtvolo dokona a pohřbil ji. Aby ji ale měkce uložil, nastlal jí mořskou trávu pod hlavu a přikryl celé tělo toutéž bylinou. Po té naházel opět vykopanou zem do hrobu, učiniv nad ním nízký rov. Pomodliv se zbožně Otce náš, zakončil pohřeb, prokázav takto cizinci poslední poctu.

Pohřížen v dumavé přemýšlení odcházel, nesa oděv utopeného k své tvrzi, a vážně kráčel pudlík se svým novým pánem.

Po delší dobu Robinson velmi sobě zasteskl, rmoutilo jej, že ztroskotaná loď neposkytla mu lidského soudruha; znenáhla se však přece zas ukojil. Pudlík nahradil mu skoro druha rozumem nadaného. Ačkoli neuměl mluviti, přece rychle se naučil, porozuměti téměř každému slovu aneb pokynutí svého pána, a tak činil tomuto mnohou radost. Ostatní čeleď v domě ovšem zpočátku zanevřela na nového soudruha, z čehož povstala někdy prudká půtka. Hlavně papoušek záviděl psovi, když mu pán podával chutné kousky od oběda nebo večeře. Nicméně zpovolna nastal úplný pokoj v domácnosti, a každému bylo by způsobilo nevšední radost, uzříti Robinsona v kruhu zvířecí jeho rodiny u tabule.

Jakožto nejstarší člen této rodiny zaujal papouš vždy čestné místo, to jest, usadil se pánovi na rameno, očekávaje lahůdky, jež mu tento podával. Když po delší dobu ničeho nedostával, zvolal ihned: „Robinsone, dej mi jíst!“ Za papouškem na stupnici důstojnosti přicházel Ami, pudlík, jenž obyčejně seděl po pravici Robinsonově. Přání svá projevoval tím, že buď postaviv se na zadní nohy prosil, buď pána svého jemně poškrábal. Po levé ruce Robinsonovi seděla pak Lízinka, nejstarší koza domácí; povždy skromně očekávala, až pro ni něco ukápne.

Avšak přihledněme blíže k pudlíkovi. Byloť to zvíře velmi učelivé, kteréž nejen provádělo rozličné umělé kousky, nýbrž se i užitečným býti prokázalo. Nesa košík v hubě šel v patách za pánem a pouhé zahvízdnutí vždy postačovalo, aby se nezatoulal. A ne snad aby košík, často dosti těžký, nechal někde státi; co mu pán naložil, to věrně a opatrně donesl až na místo.

Neméně užitečným prokázal se pudlík při honu. Jednalo-li se o to, aby vyplašená zvěř nadehnána byla Robinsonovi do rány, tuť mohl býti přesvědčen, že pes vykoná, seč bude.

Robinsona velmi těšila srdnatost a zručnost pudlíka, neboť obě tyto vlastnosti mohly mu snad svým časem konati výtečné služby v případě, že by snad byl napaden od nějakého divocha. Cvičil tudíž všemožně psa, aby se na cokoli obořil, tak že brzy nebylo pochybnosti, že ani před divochem pudlík by nezalezl. Při tom byl Ami zvíře velmi ostražité a věrné; nechť se cokoli hnulo v poblíží, ihned oznamoval to svým štěkáním.

Nyní mohl tedy Robinson alespoň v noci pokojně spáti; ovšem všecka bázeň před lidožrouty nedala se jedním rázem zapuditi, neboť jak lebce mohli se objeviti v značném počtu, tak že ani on ani pes nemohli by se ubrániti. V každém případě ale byl ostražitostí pudlíkovou jist před náhlým přepadením, a taková jistota byla proň veliké ceny. Musilť dříve mnohá leta prožíti, nemaje krom svých rukou a nedokonalé zbraně ničeho jiného k své obraně. Uznávaje to, miloval přítulné zvíře čím dále tím více, a zároveň vroucně děkoval Bohu, že jej obdařil takovým přítelem.