Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/VI. Nový život

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
V. Přípravy na zimu	VI. Nový život	VII. Vánoční stromek

Údaje o textu
Titulek:	VI. Nový život
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 72–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Slunce již vysoko stálo nad obzorem, líbá vůně probuzeného jara šířila se až k loži nemocného, když tento konečně procitnuv rozhlížel se vůkol sebe. Dlouho-li nevěda o sobě byl ležel, nemohl se domysliti, cítil však hlavu svou mnohem lehčí, radoval se velmi, že opět životu byl navrácen. Nicméně posud trápila jej žízeň nevýslovná, a přece pro slabost nemohl povstati.

Tu objevily se jeho kozy v poblíží. Hleděly naň, jako by se ptaly: Jak dlouho jsi spal? Zdálo se, že ubohá zvířata jsou velmi hladova; vždyť za nemoce Robinsonovy skutečně požila jen přemálo píce. Avšak jakkoli věc ta rmoutila Robinsona, přec nebyl ještě s to, podati kozám potravy. Podojení staré kozy ovšem nepřipouštělo dalšího odkladu, jinak-li neměla ochuravěti aneb dokona mléko ztratiti. Přišlať také hned na zavolání Robinsonovo, postavíc se vedle jeho lože, aby pohodlně mohla býti dojena. A byl již svrchovaný čas, aby se stalo tak; neboť dnes vydávalo vemeno již mnohem méně mléka, nežli druhdy.

Ó, jaká to byla lahůdka pro chorého, když mu bylo popřáno, uhasiti trapnou žízeň sladkým mlékem. Avšak pouhým dojením kozy byl již tak unaven, že napiv se klesl opět vysílen na lože a ihned na novo pohřížen byl v pevný spánek.

Bylo již dlouho a poledne, když se zase probudil. Cítil se býti takořka znovuzrozeným; ano k svému velikému potěšení opíraje se o hůl mohl již povstati, aby ohlédl se po svém hospodářství. Především leželo mu na srdci nakrmení koz, pročež vypustil je ze dvora, aby si vyhledaly pastvu.

Druhou jeho starostí bylo přihlédnouti k ohni. Což také by si byl počal v případě vyhasnutí ohně za dobu nemoce? Zaplesal tudíž radostně, když byl nalezl ještě žhavé uhlí.

Uzdravení a zotavení jeho činilo nyní značné, vždy rychlejší pokroky. Ovšem ob čas navracely se posud lehké záchvaty zimničné, avšak konečně i ty docela přestaly, a za několik neděl byl Robinson opět tak zdráv, jako by byl nikdy nestonal. Ale přec udála se v něm významná proměna — nemocí stal se zcela jiným člověkem.

Noc, v kteréž se domníval, že upadne v náruč smrti, neunikla mu více z paměti. Opět a opět tanuly mu na mysli obrazy, jež se mu byly objevily v záchvatu zimničném. Tu v nejhlubších útrobách svých poznával ohyzdnost svého dosavadního života a probuzení svědomí činilo mu trpké výčitky. Nechť se obrátil kamkoli, nechť bděl neb spal — bez ustání ozýval se tento káravý hlas.

Takové hluboké přemítání přivedlo jej konečně k pravému poznání Boha. Oko jeho zplanulo, srdce se zachvělo myšlénkou na velikého, milosrdného Boha. Vrhnuv se na kolena, poprvé v životě svém modlil se nábožně a vroucně, a poprvé uhostil se nebeský mír v jeho duši, poprvé rozplývala se čistá rozkoš a blaženost v jeho srdci.

A takto nastalo jaro také v útrobách Robinsonových, a z hříšníka vykvetl člověk cnostný. Jako tělo tak i duše jeho okřála k novému životu.

Bylo velmi na čase, aby Robinson přihlédl k svému hospodářství. Kozy mečením dávaly na jevo svůj hlad a na oheň musilo býti přiloženo. Vykonav tyto dvě práce, umínil si, že na den svého uzdravení připraví si řádnou hostinu. Jelikož dle jeho domnění maso v komíně pověšené bylo již dosti prouzeno, sňal jeden takový kus a dal se do kuchaření. Ale i nějaký nový příkusek chtěl sobě dnes opatřiti.

Bylť již často přemýšlel o tom, zdali nebylo by možno, zrna kukuřicová rozemlýti na mouku, z níž by pak upekl koláče anebo bochny chleba. Dnes chtěl se o to pokusiti.

Avšak neměl mlýna, neměl hmoždíře, neměl ani palice. Jakž medle měl zrna kukuřicová přeměniti v mouku? Již chtěl upustiti od svého zámyslu, když mu náhle připadlo na mysl, že taková proměna státi se může třením mezi dvěma kameny. Vyhledal si tudíž co možná široký kámen a nasypav naň zrn kukuřicových třel je kamenem menším.

Když byl zrna z dostatek rozmělnil, nedostávalo se mu zase řešeta, jimž by plevy a otruby oddělil od mouky. Tu ovšem byla dobrá rada drahá, tak že posléze musel si Robinson nechat zajití laskominy na kukuřicový koláč. Chtěje pak přece v náhradu alespoň několik kokosových ořechů sobě přinésti, utkvěl náhodou zrakem na jemné sítině, kteráž obvinuje řapíky listů kokosových. Pletivo to bylo tak pravidelné, jako by se vší pílí uměleckou rukou bylo zhotoveno. „Aj,“ pomyslil sobě Robinson, „toť skoro již hotové sejto.“ Odloupnul ihned kus této látky zvící talíře, a hle, byla dosti pevná k dosažení jeho účele. Po té upravil obruč z široké kory, připevnil k ní síť a mohl nyní prosývati mouku.

Avšak nová nesnáz vyskytla se. Neměl Robinson díže, v níž by zadělal mouku na těsto, v níž by těsto prohnětl a propracoval. Měl snad přece zříci se pečiva, jakkoli tak daleko již vše se mu podařilo? Nikoli, k tomu se nechtěl odhodlati. Nebylo toho také zapotřebí; nalezlť před nedávném velikou tykev, kterouž mohl jen vyprázdniti, aby nabyl vhodné nádoby. I přinesl tykev, vyňal z ní jádra a díže byla hotova. Naplniv nádobu moukou přičinil něco mléka a trochet soli. Po té prohnětl těsto, a utvořiv z něho několik malých ploských bochánků, položil je na horké ohniště. Ob čas bedlivě obracel pečivo, až bylo po obou stranách do zlatová zbrunatnělo.

Okusiv první koláč potěšil se velmi dobrou jeho chutí, tak že hned po jídle pustil se do pečení chleba. K zadělání těsta vzal nyní tedy vodu na místo mléka, upravil z těsta úhledné pecny připloché a pekl je. Avšak s výsledkem nebyl zcela spokojen, jelikož chlebu nedostávalo se příjemné příchuti přikyslé, jakouž se obyčejně náš chleb vyznamenává. „Aj i toto tajemství konečně vyskoumám!“ Takto těšil sama sebe, a pouhá myšlénka, že přece již před sebou má cosi chlebu podobného, naplňovala jej pocitem vděčnosti k Bohu.

Pevně sobě předevzal Robinson, že chce býti povždy cnostným a nezvratně důvěřovati v Boha. Nicméně brzy naskytlo se nové pokušení k hříchu.

Jest nám povědomo, že po rozkotání lodě ničeho nezachoval, leč co měl na těle. Taktéž ale víme, že oděv jeho ustavičným upotřebováním již před nemocí valně byl zedrán a děrami poset. Proti zimě ovšem nepotřeboval žádného obleku; také mimo něj nebylo človíčka na celém ostrově, před nímž by se své nahoty styděti musel. Avšak aby chodil o nahém těle, tomu se protivil jeho vlastní stud před sebou samým.

Prohlížeje zevrubně své šatstvo, shledal, že každý pokus o nějakou správku osvědčil by se marným. Ani nejzručnější krejčí se všemi svými nástroji nebyl by býval s to, tento oděv alespoň jakž takž v pořádek uvésti; jakž tedy Robinson, jemuž nedostávalo se veškerého řemeslného náčiní? —

Jest staré přísloví: „Nouze železo láme,“ a jiné: „Nouze naučila Dalibora housti,“ a to osvědčilo se také u Robinsona co pravdivé. Pomýšlel již sice několikrát na to, že by snad možno bylo z kozích koží upraviti si nějaký kus šatu; ale vždycky zase vzdal se takové myšlénky, protože neměl potřebných nástrojů, jimiž by přiříznul a opět sešil kožešiny. Nyní nezdála se mu již celá ta věc naprosto nemožnou, k rozřezání kůže dostál snad ostrý křemen, a k šití mohl upotřebiti svého šídla a svých provázků, jež zhotoviti dělením a klepáním žeber listových dovedl již velmi zručně a obratně.

Za takového přemítání přivlékl své kožešiny, aby je prohlédl. Avšak seznal, že větší část jich horkem seschla a ukorala a tudíž nebyla k potřebě; co jich zbývalo ohybných, to dostačilo sotva k zhotovení nohavic. Sotva že si byl kůži poněkud rozměřil, nešlo to s krájením pouhým křemenem. K tomu bylo zapotřebí značné síly, a právě tu nemohl Robinson v plné míře vynaložiti za příčinou krátkosti kamene. Konečně měl chytrý nápad, přičiniti ke kameni násadu, čímž by nástrojem svým lépe vládnouti mohl. Rozštěpil tudíž ohlazený dřevec na jednom konci, vtěsnal v rozštěpinu křemen a sevřel pak násadu silným provazcem.

Ani na okamžik neustávaje při práci a podporován svým opraveným nožem, dovedl toho, že s večerem hotov byl s přikrojováním. Po dalších třech dnech dokončil také pracné a piplavé sešívání, a nemalá byla radost Robinsonova, když poprvé navlékl na se nové kalhoty. Ovšem i nejnejapnější krejčí u nás byl by se zardousil smíchem při pohledu na toto mistrovské dílo Robinsonovo; ovšem kalhoty tu a tam škrtily a svíraly a hlavně tím byly nepohodlny, že tvrdá jejich kožešina při chůzi značné dřela tělo. Avšak Robinson vše to raději si nechal líbiti, než aby chodil s tělem nahým, bodům zlým tiplic ustavičně v šanc daným.

Nyní ale nastala proň důležitá otázka, jak by si způsobil také příslušnou kamizolu, a jak by ukoralé kožešiny upravil tak, aby poněkud změkly. Dlouho přemítal marně a konečně v noci přišla mu moudrá myšlénka, aby skoralé kůže namáčel ve vodě. Spěchal tudíž hned prvním jitrem s celou svou zásobou kožešin k moři. Tam kus za kusem vkládal je do vody, obtěžkav každý velkým kamenem, aby je vlny nemohly spláchnouti. Jelikož ale nejméně po celý den a snad i déle musily se kože močiti, nelze bylo prozatím Robinsonovi pomýšleti na pokračování v krejčovství.

Již chtěl se odhodlati k honu, an tu v poblíží kožešin spatřil několik ryb sem tam plovoucích.

„Aj,“ pomyslil si, „neškodilo by, kdybych také jednou pojedl ryb.“ A hbitě ubíhal k své sluji, aby si přinesl sítěnou svou torbu, by jí k lovení upotřebil. K tomu účeli přivázal kolem otvoru torby v obruč přehnutý prut, k němuž přičinil dlouhou hůl; tak byl čeřen hotov. S tímto tedy přispěchal na břeh, ponořil jej a hle, okamžitě ulovil několik větších i menších ryb. Kdyby je byl však rychle neusmrtil, sotva byl by kterou podržel; neboť jedna větší ryba již byla protrhla oko pletiva. Tato nehoda učinila také dalšímu lovení ihned konec a Robinson musil se spokojiti tím co polapil.

Ovšem nevěděl jak by je měl ustrojiti. Dle jeho domnění musila se ryba buď péci na pekáči, buď vařiti v hrnci — on pak neměl ani pekáče ani hrnce. „O,“ pravil u sebe, „kdybych měl takovou nádobu, mnohé mohl bych lépe zaříditi ve své domácnosti. Mohl bych sesbírat tuk, jenž pečením vždy na zmar přichází; mohl bych si ob čas také uvařiti kus masa. Avšak nalezl jsem před nedávnem krásnou hlínu; chci se tedy pokusiti o zhotovení takových nádob.“

Mezi tím přiblížilo se poledne a Robinson musil zavděk vzíti jiným obědem; ryby mohl prozatím uschovati ve sklepě. Poobědvav přinesl několik hrud hlíny, dobře ji prohnětl a chtěl se pustiti do hrnčířství. Kdyby byl jen věděl, kudy do toho? Avšak jakkoli se namáhal, výrobek jeho nechtěl se podobati hrnci. — Za takového pachtění překvapil je] večer, tak že pro dnešek musil od práce ustáti.

Opatřiv příštího jitra své kozy spěchal ku břehu pro kůže; a hle, nezmýlil se, kůže byly hebké a jemné. Jak se ale zaradoval, poznav, že se nyní i masité částice s kožešin nechají seškrábati! Tuť ovšem pak nemohly v takové míře skorati, jako kůže na jeho nohavicích. „Byl to přec jen dobrý nápad, že jsem kůže složil do slané vody,“ zavýskal si opět a opět; ihned přivlékl kus silného pně, aby naň rozetřel jednu kožešinu po druhé a takto pohodlněji masité částky seškraboval. Uchopiv se pak zmužile práce, záhy přestával jásati; neboť věc nebyla tak snadná, jakož se domníval, ano konečně musil se i k tomu odhodlati, že dal kožešiny ještě po několik dní močiti, aby mohl s oškrabováním pokračovati.

Neunavenou pilností dovedl konečně toho, že v brzku všecky kože byly dostačně uhlazeny. Nyní jal se bráti míru na kamisolu, při čemž shledal, že bude potřebovati pět koží, jednu na zadek, dvě na prostředek a po jedné na každý rukáv.

Velikého namáhání stálo jej přistřihování, poněvadž noži jeho nedostávalo se dostatečného ostří. Mnohem váhavěji šlo mu ale sešívání jednotlivých částí od ruky, jelikož pro každý steh musila být dírka provrtána šídlem.

A tak stal se Robinson teprv s večerem pátého dne vlastníkem nové kazajky. Oblekl ji — a hle, přiléhala mu dosti slušně. Alespoň byla velmi pohodlná, jelikož nechala se dle libosti stáhnouti, jsouc přední části kalouny čili šňůrami opatřena. Udělal-li si ještě čepici z agutí kůže, byl jedním rázem po celém těle zabalen v kožešiny. Avšak srst na jeho oděvu nebyla do vnitř obrácena, jakož bývá u naších kožichů, nýbrž na venek, čímž dosáhl toho prospěchu, že dešťová voda snáze s něho ubíhala. Obléknuv na se nový oděv, složil pečlivě staré šaty v balík, aby si je uschoval na památku. —

Robinson měl nyní tolikeré zaměstnání, že někdy pro jedno zapomínal na druhé. Tu opomenul zaříznouti vrub na jeho kalendáři, tu přílišně opozdil se s dojením koz, někdy i docela zapoměl ošetřovati oheň. Každý takový poklesek byl mu vždy velmi nemilým a pomýšlel na to, jak by zavedl do svých prací jakýsi pořádek posloupnosti.

Učinil tak. Pomodliv se ráno vykoupal se a přivedl kalendář do pořádku; po té podojil kozy a přichystal si snídaní. Posnídav vedl kozy na pastvu a nyní teprvé pustil se do hlavní práce. Nechť se zaměstnání takové týkalo domácnosti nebo jiné věci, vždy ustál od práce, jakmile stín stromů značně se byl skrátil. Musil si totiž přistrojiti oběd, kterýž poživ s vděčnou upomínkou na věčného dárce položil se na nějakou chvíli do stínu některého stromu; neboť na ostrově v poledních hodinách panovalo takové vedro, že nelze bylo pomysliti na nějakou namáhavou práci. Teprv když stíny rozličných předmětů dosáhly odpůldne jisté délky, počal opět pracovati a pracoval tak dlouho, až slunce ubíralo se za moře. Pak sehnav kozy podojil je podruhé a uschoval mléko do sklepu. Učiniv konečně potřebné opatření při ohni povečeřel a vykonav obvyklou večerní modlitbu odebral se na lože.

Za dnešní hlavní zaměstnání položil sobě nový pokus o zhotovení hrnců a misek. Zprvku ovšem nedařilo se mu lépe než druhdy, ano několikráte chtěl již v rozmrzelosti vším praštiti a zcela se zříci řemesla hrnčířského. Avšak vždy ještě v čas upamatoval se na své předsevzetí, že chce býti trpělivým a vytrvalým — a opět znovu dal se do práce. A aj, k večeru urobil hrnec, jenž byl sice velmi nemotorný, ale přece snad k potřebě. V brzku zhotovil jiných gest.

Ovšem nesmíme si představovati, že jeho nádoby byly tak dokonale zaokrouhlé a uhlazené, jakož vycházejí z rukou našich hrnčířů; za to ale také neměl Robinson hrnčířského kruhu, na nichž krouží se hlíněné nádobí. Jedním slovem nerad by již byl ztratil jeden svých sedmi zhotovených hrnců.

A přece ani této ztrátě neušel. Aby nádoby uschly, vystavěl je na několik dní na slunce. Při tom jeden hrnec, snad že příliš vlhký přišel na slunce, obdržel značnou puklinu. „Buďsi,“ těšil se Robinson, „mám jich ještě šest, a jak se zdá vesměs podařených.“ Jelikož se právě blížilo poledne, chtěl ihned jeden hrnec zkoušeti. Naplniv jej tudíž vodou, zemními hruškami a trochtem soli přistavil k ohni. Avšak jak velice byl zklamán! Netrvalo dlouho a voda vnikla do hlíny nádoby, kteráž konečně tak prosákla, že se dokona rozpadla.

„Jaký troup jsem ale byl,“ řekl Robinson u sebe; „vždyť hrnce musí býti dříve vypáleny, nežli lze jich užiti.“ A nyní teprv domníval se, že uhodil na pravou cestu. Přinesl tudíž dva veliké kameny o rovné výši, postavil na ně patro svých hrnců v podobě jehlance a rozdělal mezi oběma kameny silný oheň. Sotva ale že vzňal se plamen, již bylo slyšeti: „Krr, krr,“ a jeden hrnec praskl.

„Bezpochyby udělal jsem příliš náhle prudký žár,“ pomyslil sobě Robinson a odstranil pozorně několik štěpin z ohně, aby tím umírnil horkost. A skutečně zbývající hrnce zůstaly bez poskvrny, tak že po nenáhlém přikládání dostatečného paliva za dlouhou, dlouhou chvíli konečně jeden hrnec počal se rdíti, jsa do červena rozpálen. Robinson považoval tento úkaz za dobré znamení a zůstal za tou příčinou téměř po celou noc mimo lože, aby v pravidelném plápolu udržen byl žár.

Rozumí se samo sebou, že ráno nemohl se ani dočekati, až hrnce dosti vychladnou, aby mu lze bylo ihned upotřebiti jich. Dočkav se konečně toho naplnil jednu takovou nádobu vodou a přistavil k ohni. Avšak i tenkráte byl zklamán, neboť v krátké době prorážela voda skrze stěny hrnce, hrozíc uhasením ohně. Okusiv druhý, třetí hrnec — při všech tatáž nehoda.

Zhola nevěděl si již žádné rady. Již chtěl se vzdáti vší naděje, že bude kdy moci použiti svých hrnců k vaření, když náhodou mezi uhlím nalezl dno onoho hrnce, jejž byla voda při ohni promočila. Toto zbylé dno vypadalo zcela jináče; byloť jako sklem potaženo a nepropouštělo ani kapku vody. „Hola,“ zvolal Robinson pln radosti, „již to mám! Střepina ležela vezpod mezi kameny, kdež horko bylo soustředěno a tím dostala takového skelného povlaku.“ A ruče dal se do práce, aby využitkoval tuto nahodilou zkušenost.

Především vykopal hlubokou jámu do země a obložil ji na pokraji cihlami, jež mu zbyly od stavby komínu; obklad ten zařídil v ten způsob, že čásť okraje zůstala otevřena a tudíž přístupna. Po té rozdělal v hlubině jámy skrovný oheň, narovnal naň hrnce a pozvolnu přikládal paliva. Avšak jakkoli plamen konečně vysoko vyšlehoval nad jámou, glasurou nepotahoval se ani jeden hrnec, a vše, čeho docílil Robinson svou pecí, záleželo v tom, že hrnce v kratší době se rozpálily.

„V čem to vězí?“ přemýšlel Robinson a vrtalo mu to mozkem dlouho a dlouho. Konečně mu napadlo, že v rozmočeném hrnci byla sůl, a ta že snad stala se příčinou jeho seskelnatění. „Inu,“ promluvil sám k sobě, „o tom mohu se přesvědčiti,“ a ihned přinesl několik hrstí soli, kterouž posypal své nádoby. Po té ještě bedlivě po nějakou dobu přikládal paliva na oheň, až se domníval, že již bude dostatečný stupeň žáru dosažen.

Mezi takovým zaměstnáním čas již valně pokročil, tak že Robinson, nemaje bez toho nic důležitého na práci, odebral se na lože, aby alespoň několik hodin pospal.

Příštího jitra byl Robinson zase již hrnčířem; neboť vypátrav tajemství pálení hlíněného nádobí, chtěl si také hned opatřiti více rozličných nádob. I jal se tudíž dnes kroužiti hrnce všelikeré velikosti, a nejen hrnce, nýbrž i talíře a misky; ano i veliký krajáč vyrobil, jehož chtěl použiti za díži.

Mezi prací napadlo mu, zdali by také nedovedl utvořiti si jakousi lampu. Posud sloužily mu dračky k osvětlení sluje, jinak-li neulehl již se západem slunce. Avšak dračku nemohl nikde ve své jeskyni pohodlně zastrčiti, tak že ji obyčejně v ruce držeti musil, což proň nebylo malou obtíží. Mimo to den se již nyní vždy více a více krátil, a naopak nastávaly delší noce.

Pokusil se tedy o to, zhotoviti si lampu z hlíny. To se mu také skutečně podařilo, ale nyní jednalo se o to, odkud vzíti nejen tuk neb olej, nýbrž také knot. Stran tuku rozhodnul se lehce, k tomu účeli mohl mu posloužiti vyškvařený lůj kozí. Knot zamýšlel ukroutiti z vláken listů stromových, as tak, jako pletl provázky. Na cestě pro kokosové listy přišly mu na mysl silné listy oloéové čili agávové. Věděl, že agavy rostou na suchoparu a sebral tudíž lehko několik lupenů. Rozklepav je pak na jichu, ostrouhal svým nožem všecku dřeň čili vše měkké maso s vláken, tak že tato posléze podobala se česanému lnu. Utvořiv z nich první knot, naplnil lampu rozpuštěným kozím lojem a vložil doň knot. Ovšem byl nyní velmi žádostiv zvěděti, zdali se mu práce poštěstila. Když ale uviděl, že lampa skutečně velmi jasně svítí, tu zaplesal Robinson jako malé děcko, nemoha se ani nabažiti pohledu na své dílo.

A vskutku měl také příčinu radovati se; neboť byl tím zbaven vší trapné zahálky u večer za neosvětlené jeskyně. Aby si opatřil hojnou zásobu knotů, umínil si, nejblíže příští večery věnovati výrobě jich. Tu sedával tedy ve své sluji s nohami křížem přeloženými a před sebou lampu stojící na kamenu. Tento způsob sezení stal se mu ale brzy nepohodlným, tak že si usmyslil, upraviti sobě nyní také pořádný stůl a stolici.

Stůl mu dlouho nevrtal mozkem; potřebovalť k tomu pouze čtyry koly o stejné výši zaraziti do země a položiti na ně desku. Nevěděl si jiné pomoci, leč ohlednouti se po nějakém kameni, jenž by byl s dostatek široký a hladký. Naleznuv jej příštího dne zarazil čtyry silné koly do půdy své jeskyně, tak že hořejší jejich konce stály na rovni. Po té přiložil na koly kámen, a ejhle, stůl byl zhotoven.

Více obtíží působilo mu zhotovení židlice, kteráž měla býti pohybliva, tak aby s místa na místo přenášeti se mohla. K tomu účeli upravil Robinson především čtyry sloupky, a sice dva na přední nohy z délí as dvou stop, pak dva zdélí co čtyr stop na zadní nohy a opěradlo čili lenocha. Po té přichystal si as deset hůlek, jimiž by nohy židlice vzájemně spojil. Když ale za několik dní s touto prací byl hotov, tu teprv nevěděl, jak by hole spojil s nohami. Ovšem kdyby byl měl nebozezu, byla by pomoc lehká; neboť pak by byl provrtal díry do noh a děrami provlékl hole. Byla to proň překážka téměř nepřekonatelná a málem by byl upustil od celé práce. Avšak vytrvalostí konečně přece dosáhl cíle k nemalému svému potěšení.

„Jakž,“ pomyslil sobě, „kdybych se sám o to pokusil, zhotoviti nebozez?“ A ihned roztříštiv křemen zasadil nejšpičatější a nejostřejší oštěpek jeho do rozštěpiny dřevce, jakož byl učinil při svých šípech. Na konci tohoto vrtáku připevnil pak jiné dřevo na příč, jenž mu mělo sloužiti za držadlo.

A nyní počal vrtati; avšak byla to práce krušná, jakkoli sloupce byly ze dřeva velmi měkkého a suchého. Práce ta vyžadovala značné síly, kterouž Robinson nemohl vynaložiti, jelikož držadlo každou chvílí dolu se sesouvlo. „Aj,“ pravil Robinson, „nešla by mi snad práce lépe od ruky, kdybych nebozez opřel o prsa?“ Vtěsnal tudíž sloupec dolním koncem do země, horním pak do rozsedliny ve skále, vrták pak zasadil v polovici kolu, vrtal nyní tedy vodorovné, otáčeje nebozez bez přestání mezi sloupcem a vlastními prsy, na něž byl položil ploský kámen. Takto ovšem šlo to mnohem lépe, nežli dříve; ale Robinson vymyslil si mimo to jiné opatření, jímž práce ještě rychleji ubývala. Zadělal totiž kamenný vrták do křivolakého dřeva, čímž získal nebozez náprsní, jímž mnohem rychleji mohl otáčeti.

Takto již pokračoval vrtáním po hodnou chvíli, an tu náhle z vyvrtané díry se zakouřilo. Jal se nicméně vrtati dále, avšak kouře přibývalo, ano i jednotlivé jiskry vyletovaly. „Aj,“ zvolal Robinson pln radosti, „tuť vypátral jsem tajemství, jak divochové rozdělávají oheň!“ Tak daleko ovšem přece ještě nebyl, neboť nechť sebe více se namáhal foukáním, plamen přece nevyšlehnul. „Počkejme,“ pomyslil si, „snad to půjde, přiložím-li suché chmýří na jiskry.“ A ihned přinesl jemná vlákna, proklepal je notně a jal se opět vrtati. A zase zrychleným třením suchého dřeva nastalo kouření, počaly jiskry proskakovati; sotva ale že četněji se objevovaly, přičinil Robinson rozklepané chmýří k díře a násilím rozdmýchal jiskry. A hle, chmýří počalo doutnati a konečně vzdmulo se v plamen!

Úkazem tím zaradoval se Robinson nesmírně. Bylť zbaven obavy, že by mu kdy mohl oheň vyhasnouti, tak že by opět přinucen byl, živiti se syrovým masem! A nyní s operutěnou horlivostí pokračoval u provrtávání sloupců, jakkoli byla to práce nad míru namáhavá. Takovou přičinlivostí dovedl toho, že ve třech dnech všech dvacet děr bylo provrtáno, že lze mu bylo příčky vtěsnati do děr a židli sestaviti.

Když byly sloupky a příčky spojeny, scházelo ještě sedadlo, což zase Robinsonovi působilo veliké lámání hlavy. Konečně i v tom věděl si pomoci. Týmž způsobem, jakýmž upletl své koše, upletl také sedadlo, ovšem z prutů mnohem silnějších. Měl tedy nyní i stůl i stolici a mohl se posaditi k tabuli.