Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/IX. Následky nespokojenosti

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
VIII. Hospodářství se množí	IX. Následky nespokojenosti	X. Nové leknutí

Údaje o textu
Titulek:	IX. Následky nespokojenosti
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 110–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Podobným způsobem prožil Robinson zase plný rok, aniž by se cosi zvláštního událo v osudech jeho. Během času rozšířil Robinson své obydlí přistavěním boudy z kolů a palmových listů, poněvadž jeskyně více nepostačovala k uschování rozmanitého nářadí; v boudě té uschoval také své zásoby kukuřicové. Také zhotovil a zřídil si zvláštní postel za tím účelem, aby nebyl více příliš trýzněn rozličným hmyzem a plazem. Ovšem nebyla to postel, jaká u nás je v obyčeji, nýbrž pouze dřevěný rámový podstavec, jejž Robinson přepnul pásy neb kalouny vlastní rukou upletenými. Nicméně konala mu dobré služby. — Mimo to byl přinucen, vyráběti sůl, protože hojnější nasolování masa rychle vyčerpalo jeho zásobu. K tomu konci zařídil si několik mělkých rybníčků, do kterých vždycky nanosil mořské rody, kdykoli byly vypařením vyschly a usazená sůl z nich byla vybrána.

Počet koz značně se zvýšil, ačkoli Robinson mnohou z nich obětoval vlastní své potřebě. Ohradu čili zvěřinec Robinson ovšem během času značně rozšiřoval, tak že kozy uvnitř něho v počasí suchém nalézaly dostatečně pastvy; ale v době dešťů musil je přec jen sám krmiti. Výborně mu při tom posloužily otruby, jichž získal rozmělňováním kukuřice a jichž kozy se zvláštní zálibou požívaly. Jelikož ale v rozsáhlé oboře jen stíží lze bylo kozy schytati, učinil v ní Robinson několik menších oddělení, v něž uzavíral kozy, ježto nejdříve byly určeny na nůž.

Bodlákový plot vůkol dvora vyrůstal vždy více do výše; takto poskytoval nejen ochranu, nýbrž sloužil mimo to k nemalé okrase, jsa po větší část roku obsypán nejkrásnějšími květy. Ačkoli Robinson k těmto krásám přírody jaksi lhostejně pohlížel, přece vysázel ještě jiný takový plot, a sice kolem svého letního sídla. Pozoroval totiž, že v těch stranách mnohem méně jest mosquitů, protož koncem dešťů obyčejně tam spával. Plot tedy měl posloužiti pouze k osobní jeho ochraně.

Takto vyjmenovány jsou as veškery práce, jež vykonal v této době, a jest tudíž patrno, že měl času k zahálení až nazbyt. K ukrácení chvíle vyšel si ob čas na hon, ale větší část roku ztrávil na svém letním sídle. Celé dny často vyzíral na šíré moře, aby konečně spatřil loď k ostrovu se blížící. A přečasto vracel se odtud do příbytku pln zoufalosti a žalu nad svým osudem. Nemělť ještě dosti pevné důvěry v prozřetelnost božskou.

Jednou ale přece mu napadlo, jakým by byl pošetilcem, když by položil ruce v klín a naříkal, místo co by spíše měl pomýšleti na prostředky k svému vysvobození. Nepřeplul snad již mnohý koráb podle jeho ostrova, když byl na honu, nebo ve své ville, anebo i nečinně v jeskyni hořekoval? Možnoť to bylo ovšem; ale což medle měl činiti?

Po dlouhém přemítání přišel konečně na myšlénku, aby zhotovil veliký prapor a vztýčil jej na vrchu. Za žerď mohla posloužiti jedna z obou palem na kopci; nebylo k tomu ničeho zapotřebí, leč odstraniti listy s vrchole palmy. Látku na prapor chtěl si opatřiti týmž způsobem, jako si upletl loveckou torbu.

Sotva že se byl usnesl o svém zámyslu, dal se do práce a za měsíc vesele vlál prapor nad kopcem. „Uzří-li námořníci,“ takto mudroval, „vlající prapor, zajisté zaměří k ostrovu, aby jej blíže prohlédli. Stane-li se tak jednou, pak budu z této samoty vyproštěn a navrátím se opět do vlasti.“

Touto nadějí nabyl poněkud opět svého dřívějšího poklidu, tak že zase vracel se k svým obvyklým pracím a v hospodářství svém mnohou opravu zaváděl. Když ale měsíc po měsíci ubíhal, aniž by se nějaká loď objevila, tuť vždy více upadal opět v svou předešlou málomyslnost a zoufalou bezútěšnost. Bez ustání trápila jej myšlenka, že Bůh naň zapomněl, že jej opustila, že mu bude život dokonati na tomto pustém ostrově. Zanedbával svou pobožnost, uběhly celé dny, uběhly celé měsíce, aniž by se byl alespoň jedenkráte v modlitbě utekl k Bohu. Čím více se ale vzdaloval od svého nebeského otce, tím smutnějším stávalo se jeho postavení. Ano zoufalost jeho dosáhla pozvolnu takového stupně, že by byl málem rozumu pozbyl.

Tento chorobný stav jeho ducha dostoupil počátkem pátého roku nejvyššího vrchole. Nyní přeměnil se v opak: nejzuřivějšímu výbuchu trýzně a bolesti následovala nejtišší klidnost mysli. Avšak nebyl to onen vnitřní mír a poklid, jenž pochází ze zbožné oddanosti ve vůli božskou, nýbrž byl to spíše jakýsi stav tupé lhostejnosti naproti všemu, cožkoli bylo a se událo kol něho, jakož i naproti všemu, co snad mělo teprve přijíti. Ani žal, ani radost nepohnuly duchem Robinsonovým; ani krása přírody ani přítulnost ochočených zvířat nepřiměly ho k sdílnému úsměvu.

Nicméně při takovém ducha otupení konal vše, což náleželo k zachování života. Rozséval kukuřici, choval kozy, ježto se byly zatím rozmnožily as na třicet kusů. Dělal máslo, sýr i sůl, nakládal a udil maso, rozšiřoval vědomostí své o rozličných výplodech na ostrově a upotřebení jich, tak že tabule jeho po vždy hojnými pokrmy oplývala. Přese všecko takové bohatství zůstával povždy střídmým, dobře věda, že nestřídmost bývá zdrojem mnohých nemocí. Znenáhla také skutečně uvykal zase předešlé své činnosti. Robil si rozmanitá nádobí a náčiní, slovem zaměstnával se rozličným způsobem. A to právě blahodějně působilo na jeho lhostejnost a zádumčivost. Čím více totiž zanášel se prací, tím více rozum uchopoval se opět příslušné mu vlády a tím více v hruď jeho vracely se zase city zbožné.

A tak shledáváme se s ním ku konci pátého roku opět častěji o samotě, kdež se zbožně zabývá s nebem. Nahlédnultě, jakým bloudem byl, rouhaje se Bohu a planě naříkaje. Bylť přece dobrý Bůh jeho jediným přítelem, od něhož obdržel až posud tolikeré doklady slitování a nevystižitelné laskavosti! Ovšem nevyzpytatelné byly stezky, po nichž Robinsonovi bylo kráčeti, zahaleny v nepronikatelné tajemství byly směr a cíl prozřetelnosti božské; avšak utěšeně zaznívala k Robinsonovi slova Spasitelova: „Otče, nikoli má, nýbrž tvá vůle staň se!“

Takovými zbožnými pocity veden, zakořenila se v srdci jeho láska k Bohu a důvěra v něj!

* * *

„Vykonal jsem již vše, neopomenul jsem ničeho, co by vedlo k mému vysvobození?“ tak tázal se sama sebe, zíraje opět jednou na jih k dlouhému pruhu země, jejž byl již dříve na nejzazším obzoru objevil. „Neleží snad v mezích možnosti, že tamto pohlížím na obydlený ostrov, nebo snad dokonce na pevninu americkou? Neměl bych se ještě o to pokusiti, bych dopravil se v tyto končiny?“ Ovšem odpověď jeho vlastní na poslední otázku zněla: „Ano;“ avšak jakým, způsobem měl toho docíliti? Byltě sice výborný plovec; ale země, kterou viděl, byla dle jeho úsudku od něho více než dvě míle vzdálena, a pak jak snadno mohl při svém pokusu kořistí státi se žraloků, jichž zajisté bylo dosti v těch končinách mořských. Ano, kdyby byl měl po ruce nějaký člun, byl by se mohl přeplaviti za několik hodin. O silné kmeny, z nichž by se vydloubati dala lodička, ovšem na ostrově nebylo nouze; avšak čím měl Robinson takový kmen otesati, čím jej vydlabati, nemaje k tomu příslušného nádobí?

Jakkoli se přičinil, aby touhu po vzdálené zemi v prsou svých potlačil, přece nepodařilo se mu zcela utlumiti v sobě takového přání, kteréž v mysli jeho nabylo převahu nad každou jinou myšlénkou. Tu jednoho dne nalezl v lese překácený kmen značné síly, jehož větší část následkem hniloby byla dutá; kmen tento měl délky as 20 loket. Robinson ohledávaje ho blíže, pomyslil sobě: ,Aj, tenť jest jaksi již připraven na lodici, neboť pomocí ohně dá se zajisté ještě více prohloubiti a ostatní úprava také snad se najde.“ Bez dalšího otálení přinesl si žhavý oharek a jal se vypalovati strom. Tohoť ovšem za krátkou dobu bylo docíleno; ale jakým medle způsobem měl odstraniti kořeny a větve, jak dáti kmenu zevní podobu loďky? Oheň k tomu naprosto se nehodil a jiných k tomu vhodných nástrojů Robinson neměl.

Nicméně touha po člunu dosáhla již v něm takové výše, že nebyl již s to, při první obtíži vzdáti se ihned svého zámyslu. Přemýšlel tudíž dlouho, jak by si mohl opatřiti jakousi sekeru. „Nepůjde to snad týmž způsobem, jakož jsem si upravil z kamene nůž a motyku?“ Tak se tázal sama sebe, a již spěchal ke kopci, jenž před časem soptil oheň a lávu, nyní ale zúplna tiše se choval. Tuť arci nalezl hojnost lesklých kamenů černých, ježto svým tvarem podobaly se čepeli sekery; avšak ani jediný z nich nehonosil se příslušným ostřím. Robinson roztloukal kámen po kameni, aniž by získal břitký kus. Stál tudíž opět na témž místě, jako dříve.

S nevrlostí chtěl již odejíti, když mu napadlo, že snad kámen tak se dá ubrousiti, jako železo a ocel. A neotáleje pustil se hned do práce. Přinesl vodu v skořápce kokosové, polil ní kameny a nejvhodnější z nich jal se brousiti na kamenu jiném. Toť ale byla pravá zkouška trpělivosti, neboť jakkoli Robinson po celé odpůldne velmi pilně byl brousil, seznal s večerem jen malý výsledek svého přičinění. Poznával z toho, že bude potřebí mnoho času, nežli kámen nabude dostatečné břitkosti. Avšak nechtěl-li loďku svou na polo již hotovou opustiti, nezbývalo mu ničeho, leč vynasnažiti se všemožně, aby sobě přede vším zjednal potřebného nástroje. Měloť vysvobození s ostrova do sebe mnohem větší váhu a důležitost, nežli jakékoli namahání.

Tak tedy brousil kolik dní, a to s pílí tatovou, že sobě sotva dopřál času k jídlu a k dojení koz. Konečně však přece kámen byl dosti ostrý a pouze topůrka bylo ještě potřebí. Rozmysliv si Robinson vše již při broušení, nebyl dlouho na rozpacích, jak by ke kamenu přičinil vhodnou násadu. Zasadil totiž kámen, jako druhdy při noži, do rozštěpu silného dřeva a obvázal pak obě pevnými houžvemi. Popínavé rostliny, jakož se byl přesvědčil, svraštily se vysýcháním u veliké míře, tvoříce takto houžve, jimiž velmi pevně lze bylo kámen spojiti s topůrkem.

Pomocí sekery pokračovala úprava loďky velmi zdárně; nicméně záhy objevila se nová překážka. Robinson žádal příliš mnoho na křehkém kamenu; následkem toho ostří se vydrobilo, tak že nastala potřeba nového broušení. Takové broušení musilo se ještě několikráte opakovati, čímž práce značně se protáhla. Avšak „každá dobrá věc vyžaduje času“, mohl s oprávněnou hrdostí říci Robinson, když byl člun dohotovil. Co dříve považoval za nemožné, toho docílil neoblomnou svou pilností.

Nyní ale vznikla nová otázka, jak totiž lodice dopraviti se má na vodu. Místo, kdež byla zbudována, bylo na dobrých 500 kroků od moře vzdáleno a loďka byla velmi těžká. Po mnohých marných pokusech a po dlouhém přemítání upamatoval se konečně Robinson, že v jeho vlasti k pošinování těžkých předmětů užívalo se válců. Přinesl tudíž tři kusy silných a okrouhlých dřev, jež snažil se podstrčiti pod člun. Ale jakkoli se namáhal, nebyl s to pozvednouti a na válce posouvnouti lodici, pokud nepoužil páky, kteráž sílu jeho značně zvýšila. Pomocí válců v skutku bylo pošinování člunu velmi lehké, tak že již druhého dne octnul se na břehu mořském, kdež uvázal jej Robinson ke stromu. „Zdali pak asi udrží se také v roznováze na moři?“ byla nyní první otázka. S napnutím tudíž očekával Robinson nejbližšího přílivu, jenž v krátké době musel nastati a lodici pozvednouti.

A hle, člun vznášel se hrdě na hladině a osvědčil se býti prací zdařenou nade vše očekávání. Nyní tedy mohl podniknouti plavbu dávno kýženou na vzdálený ostrov; konečné snad blížil se den jeho vykoupení!

Náš Robinson vmyslil si tedy v duchu již zcela pevně do své plavby na vzdálený břeh. Avšak nešlo to ještě tak rychle, jelikož nedostávalo se mu všelikých potřeb, všelikého náčiní. Neměl ještě ani kormidla ani stežně ani plachet ani kotvy.

Tuť bylo mu ovšem hluboce přemýšleti, jak by sobě opatřil všecky tyto věci. Avšak jakkoli přemítal, tenkráte nevěděl si žádné rady. Za plachtu ovšem mohl by byl užiti svého praporu; ale k čemu plachty bez stežně? A jakž, nemaje ani hřebů ani sponek, mohl připevniti a vztýčiti stežeň na lodici? Tak i měla se věc s kormidlem. Jediné, čehož snad docíliti s to byl, byla kotva; kotva totiž nikoli železná o velikých hákovitých křídlech, jež vržena do vody zatnou se na dně mořském, čímž běh lodi zastaví. Nemělť Robinson ani nejmenšího kousku železa. Avšak těžký špičatý kámen byl by mu snad konal tutéž službu jako kotva, byv po provaze ponořen v hlubinou mořskou. —

Hlavní kusy ale byly přece jen ty, kterých potřebí bylo ku pohybování a řízení lodice, totiž stežeň, plachta a kormidlo, a těch nelze bylo se dopíditi. Čím jasněji ale Robinson nahlížel, že bez jmenovaných náčiní nelze mu podniknouti dalekou plavbu, tím více mizela v něm naděje na vyproštění z osamotnělosti; protož také upadl nanovo v trudnomyslnost. Tu tedy houpal se krásný člun na vlnách mořských, aniž by možno bylo použiti ho. A přec zhotovení jeho stálo Robinsona tolik potu! — Avšak nedala se snad lodicí provésti kratší plavba, snad jen kolem ostrova? Nebylo to již dávnou žádostí Robinsonovou, seznati krásný tento ostrov se všech stran? Zajisté že mohl pomocí dlouhého bidla podniknouti plavbu v poblíží břehu. — Takové byly myšlénky Robinsonovy, když byl přinucen zříci se plavby ku vzdálené zemi.

Veslovací bidlo i kotvový kámen byly brzy nalezeny a náležitě upraveny. Jakkoli ale veliká byla chtivost a nedočkavost Robinsonova, plouti po moři, bylo mu přece dříve to a ono opatřiti. Tu přede vším bylo mu upéci několik pecnů chleba, aby byl potravou s dostatek zásoben; pak musil domácí své kozy dovésti z obydlí do ohrady, ježto nevěděl, jak dlouho trvati bude jeho výlet na moře; konečně bylo mu také lodici samu opatřiti příslušnou zbrojí.

Když byl v domácnosti vše náležitě obstaral, snášel Robinson do člunu několik kusů nasoleného masa, šest pecnů chleba, něco dušených zemských hrušek a banánic, konečně dal všecku svou zbraň do člunu. Aby však všecky tyto zásoby nevzaly zkázu vstřikováním mořské vody do lodice, přikryl je záclonou, kterouž byl sňal od vchodu své jeskyně. Po té zasadil svůj deštník neboli sluník na člunu, dopravil do něho několik nádob čerstvé vody — a nyní byl úplně připraven k plavbě.

Bylo to dne 6. prosince šestého roku jeho pobytu na ostrově, když Robinson odrazil od břehu. Sotva že byl ale skrovný kus cesty ve směru východním podél pobřeží urazil, již nahlížel, že nebude mu možno povždy držeti se u samého ostrova, jakož dříve zamýšlel. Přišel totiž na četná skaliska buď pod buď nad vodou, vybíhající na dobrou čtvrt hodiny do moře, a končící zde mělkou nebo i suchou písčinou. — Kdyby byl chtěl překážky tyto obplouti, byl by se musil pustiti daleko do moře, což bez plachty bylo velmi nebezpečné. Jak snadno mohl se pak octnouti v místech, z nichž proň nebylo návratu.

Již se byl napolo odhodlal, vzdáti se další plavby, když uzřel na břehu pahorek, s něhož zajisté byl volnější rozhled po hladině mořské. Zakotviv tudíž člun a ozbrojiv se lukem i šípy vystupoval na návrší. Pohlížeje odtud na moře seznal, že v samém poblíží oné písčiny panuje silný proud moře od jiho-východu k severo-západu. Okolnost ta vyžadovala zdravého uvážení. Jak lehce mohl Robinson proudem tím stržen a unešen býti v šíré moře, tak že by na věky nemohl se dopíditi svého ostrova a proto hladem zahynouti musel! Protož ustanovil se na tom, že nepustí se dále, dokud nepřesvědčí se, že směr proudu na severní straně ostrovu nevzdaluje se příliš od ostrova. Dlouhým pozorováním ovšem nabyl toho přesvědčení; avšak přese všecko proudění metal prudký vítr východní takové vlny k břehu, že by bylo zaslepenou odvážlivostí, pustiti se na šíré moře. Jelikož ale nyní odpoledne v té příčině nenastala žádná změna a Robinson nudného čekání měl již do syta, navrátil se zase do svého hospodářství. Taktéž bylo i druhého dne a teprv třetího dne z rána utišil se vítr tak dalece, že Robinson plouti mohl podél řady jednotlivých skalisk.

Sotva ale že byl dospěl až k zakončení písčiny, zachvácen byl člun proudem a unášen zběsilou rychlostí do dálky. Tuť ovšem bylo zapotřebí napnutí veškerých sil, aby lodice nebyla stržena až do prostřed proudu. Avšak jakkoli se Robinson namáhal, člun vždy více vzdaloval se od písčiny, jsa urván neodolatelnou mocí proudu. Děsnost tohoto výjevu byla ještě zvýšena oprávněnou domněnkou, že na západní straně ostrova bude proud opačného směru, kterýž s proudem na této straně ostrova nezbytně musí se na některém místě sraziti.

Stržen-li byl člun do víru těchto obou toků vespolně zápasících, toť záhuba Robinsonova byla jista; buď totiž pohltily ho vlny, buď metaly jej v neskončený ocean, kdež musil hladem zajíti. Měl sice mimo ostatní potravu také ještě velikou želvu na lodici, kterouž byl nalezl u samého břehu, také sladké vody měl několik džbánů, ale se vším tím byl by dlouho nevyšel, kdyby měl člun vlnami urván a zahnán býti do šírého moře.

Při takovýchto myšlénkách řinul se mu pot s čela. Nahlížel, jakým zpozdilcem byl, vydav se lehkomyslně takovému nebezpečí v šanc. Seznal však zároveň, jak lehko jest člověku v neštěstí postavenému zhoršiti sobě ještě více hořké postavení. Jak rád by se byl nyní zase navrátil na ostrov, jen kdyby byl toho měl volnost. Týž ostrov, jenž se mu druhdy zdál býti místem nejpustějším a nejbídnějším na světě, objevoval se mu nyní v světle rajského sídla. K němu rozpínal nyní paže, volaje v bolestném pohnutí: „O, blahá pustino, jakým nevděčníkem byl jsem, opustiv tebe! Kéž bych opět mohl dosíci tebe, nikdy noha má by netoužila po odchodu. O já nešťastník! Co se stane se mnou!“ Zároveň uháněl při takovém kvílení neodolatelně dále a dále na moře. Brzy objevoval se mu jeho ostrov jen co vzdálený temný pruh na obzoru. Zastřel-li i sebe menší mlhavý mráček oblohu, pak zmizel ostrov zcela zrakům a pak veta bylo po Robinsonovi.

Na štěstí obloha se neskalila a k polednímu pozvedl se opět silný vítr východní. Tento vítr a nadržující posud příliv mořský mírnily proudění vod v takové míře, že Robinsonův člun zase poněkud hnán byl ve směru opačném, totiž k ostrovu. Tuť Robinson nabyl opět mysli, pročež i chopil se vesla, namáhal se seč byl, ano hrůza před jistou smrtí nadala jej silou nadlidskou, jen aby překonal zhoubný proud mořský. Záhy přiblížil se k ostrovu tak, že jasně mohl rozeznati břeh. Avšak dosud nebylo všecko nebezpečí odstraněno, neboť jediný poklesek při veslování mohl jej uvrhnouti mezi zjevná i ukrytá skaliska. Na štěstí byla v těchto místech voda tak čistá a průhledná, že každé úskalí mohl i pod vodou poznati, a takto poštěstilo se mu konečně, že unešen proudem octnul se v poblíží severního konce ostrova. Nyní ovšem nastala proň úloha, vyprostiti se proudu, aby člun na novo nebyl urván od ostrova. Napnul tudíž veškery své síly a nemálo se zaradoval, vyváznuv konečně z děsivého proudu a houpaje se na klidné hladině. Obrátil svou lodici k úzkému chobotu, jejž spatřil na břehu, a po té asi za hodinu vystoupil na zem.

Sotva ale že ucítil pevnou půdu pod nohama, tuť klekna na kolena, se srdcem horoucím díky vzdával dobrotivosti božské za opětné zachránění. Zároveň pevné učinil u sebe předsevzetí, že nikdy již sám nepustí se na moře.