Slečna Perla/Po půlnoční

Slečna Perla
Věno	Po půlnoční	Křest

Údaje o textu
Titulek:	Po půlnoční
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Un réveillon
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 211–221. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Rok mi netane právě v paměti.

Po celý měsíc lovil jsem s horlivým zápalem a vášnivým úchvatem, jaký jímává koho s nově ke kratochvíli jakés procitlou zálibou.

Nacházel jsem se v Normandii u neženatého příbuzného svého, Julesa de Banneville, jenž samoten se svojí hospodyní, sluhou a hajným přebýval v panském svém zámku.

Zámek ten, stará omšelá a šumnými jedlemi obklopená budova ve středisku dlouhých dubových alejí, jimiž stále protahoval ostrý vítr, opuštěným se zdál od mnohých věků: starožitný nábytek osaměle bytoval v ustavičně zavřených jizbách, kdež druhdy lidé, jichž podobizny zřít bylo visící na hlavní chodbě, neméně větrné parkových stromořadí, obřadně vítávali vznešené své sousedy.

Pokud se týká nás, uchylovali jsme se do kuchyně, jediné obyvatelné místnosti zámecké, prostranné to světnice, jejíž pochmurné stěny vyjasňovaly se pouze tenkráte, přihodilo-li se nově klesťového přípalu do velkého krbu.

Každého pak večera po příjemné dřímotě u ohně, co zatím promočené boty naše dýmaly parou a stavěcí naši psi, v kruhu schouleni u našich nohou, snili o honbě a ze spaní vrčeli jak náměsíční, nahoru jsme se odebírali do své ložnice.

Byl to jediný opět pokoj, jenž z ohledu na myši celistvě ovržen byl na stěnách sádrovou maltou a na stropě vyložen dřevěným tabulováním: jinak zůstal bez veškery výzdoby, prostě byl obílen vápnem, kdežto na zdech rozvěšeny byly pušky, karabáče a lovčí rohy a brašny.

A jektajíce zuby, vždy co nejrychleji vklouzli jsme do svých lůžek, jež každé se nacházelo v jednom koutě sibiřské oné kobky.

Míli od zámku, jenž průčelím obrácen byl k moři, srázně do vln se nořila skalnatá výspa a mocný dech oceánu dnem i nocí sténavě šuměl velkými nakřivlými stromy, kvílivě natřásal lomenicemi a korouhvičkami a hlasně povíval celou ctihodnou budovou, jež plnila se větrem, prodírajícím se opryskalými taškami, širokými a obdobně propastem hlubokými komíny a s dostatek nepřiléhavými okny.

* * *

Onoho dne mrzlo strašlivě.

Nadešel večer.

Právě usedli jsme ke stolu před vysokým krbem, v němž rudě plápolal šlehavý oheň a na rožni se pekl zaječí zadek po stranách se dvěma koroptvemi, vydávajícími lahodnou vůni.

Bratranec můj zvedl hlavu a pravil:

„Až si lehneme, teplo nám nebude!“

Odvětil jsem lhostejně:

„Ne, ale zastihneme za to zítra ráno na rybnících kachny!“

Hospodyně, jež na jeden konec stolu byla prostřela pro nás a na druhý konec pro služebnictvo, tázala se:

„Vědí-li pánové, že dnes štědrý večer?“

Věru, že neměli jsme nejmenšího tušení, neboť k nahlížení do kalendáře nezbývalo nám času.

Soudruh můj opáčil:

„Pak se dnes slouží půlnoční mše? Proto se tedy po celý den zvonilo?“

Hospodyně odpověděla:

„Ano a ne, pane, zvonilo se také, poněvadž umřel otec Fournel.“

Otec Fournel, bývalý pastýř, byl proslulou osobností v celém kraji. Stár šestadevadesát let, nikdy nebyl nemocen až do chvíle, kdy před měsícem za tmavé noci, spadnuv kdes do hluboké louže, nebezpečně se nastudil. Následujícího dne ulehl do postele a od té doby skomíral k poslední hodince.

Bratranec můj se klidně obrátil a pokračoval:

„Chceš-li, půjdeme se k ubohým lidem těm po obědě podívat.“

Na mysli zatanula mi rodina starochova, osmapadesátiletý jeho vnuk a druhá jeho o rok mladší snacha. Pokolení mezitímního nebylo již dávno. Bydleli v bídné chatrči na pravém kraji vsi.

Neznámo mi, proč pomyšlení na vánoce v zapadlé samotě dodalo nám chuti k hovoru: v nenucené sdílnosti vyprávěli jsme sobě navzájem o dávných štědrých večerech, o příhodách podivuhodné oné noci, o minulých rozjařeních a radostech a o potomních procitnutích s veškerými objevy, překvapeními a blahostmi.

Na spůsob ten oběd náš trval dlouho: sledovalo několik dýmek tabáku a zaujati družnou veselostí, jaká vznikává náhle mezi dvěma důvěrnými přáteli, hovořili jsme bez ustání a v paměti své sháněli se po příjemných a milých vzpomínkách, jež ve chvílích obdobné pospolitosti citu ze srdce se linou na rty.

Hospodyně, jež dávno již se byla vzdálila, pojednou se opět objevila a pravila:

„Jdu na mši, pánové.“

„Už?“

Je čtvrt na dvanáct před půlnocí.“

„Což, kdybychom se rovněž odebrali do kostela?“ tázal se Jules. „Půlnoční mše na venkově bývá velmi zajímavá!“

Souhlasil jsem a zahaleni v lovecké své kožichy, opustili jsme zámek.

Ostrá zima bodala do obličeje a palčivě z očí nutila slzy. Těžký vzduch zajíkal plíce a vysušoval hrdlo. Vysoká čistá a temná obloha poseta byla hvězdami, jež pobledly se zdály třeskutým mrazem. Třpytěly se ne jako ze žhavě plapolavého ohně, nýbrž jako z chladně hraněného ledu.

Z dálky na tvrdě umrzlé a dunivé zemi klapaly dřeváky venkovanů a s celého obzoru zněly malé vesnické zvonky a slabým jak skřehlým tónem svým hlaholily širou a studenou nocí.

Krajina nijakž pohroužena nebyla ve spánek: v omyl uvedeni povšechným ruchem, kohouti kokrhali a mimo stáje slyšet bylo nepokojně se hýbat dobytek, jejž z odpočinku rušil venku vládnoucí shon.

Poblíž vísky Jules vzpomněl si na Fournelovy a pravil:

„Zde jejich barák, vejděme!“

Dlouho klepal marně.

Konečně sousedka kterás, jež byla vyšla ze svého domku, aby se vydala do kostela, spozorovavši nás, vysvětlila nám:

„Jsou na mši, pánové, šli se pomodlit za děda.“

Bratranec můj ke mně podotkl:

„Navštívíme je cestou zpáteční!“

Měsíc na sklonku nízko nad obzorem zářivě odcláněl se jasným srpem svým zprostřed nesčetného množství lesklých bodů, porůzno směsicí rozhozených do vesmíru. A setmělým okolím malá kmitavá světla se všech stran blížila se k hrotité věži, odkudž se nepřetržitě vyzvánělo, a tmavou rovinou plápolavě při zemi se míhala ve dvorcích usedlostí, osázených stromy. Byly to plechové lucerny, jež nesli sedláci před svými ženami v bílých čepcích, zahalenými v dlouhé černé pláště a sledovanými rozespalými dětmi, jež ve tmě navzájem se držely za ruce.

Otevřenými dveřmi kostela zřít bylo osvětlenou klenbu. Řada svící po jednom sou vinula se kol dokola nuzné lodi chrámové a v kapli vlevo na dlažbě velké Jezulátko na skutečné slámě uprostřed jedlových ratolestí na odiv se rozkládalo v uměle růžové své nahotě.

Bohoslužba byla v průběhu. Mužové se šíjí schýlenou a ženy na kolenou pohříženi byli v modlitbu. Prostí vesničtí lidé oni, kteří se za mrazivé noci byli sešli, vesměs vzrušeně se dívali na hrubě omalovanou sošku a naplněni důvěrou a bázní, upřímně spínali ruce vůči pokornému lesku štědrovečerní oné slavnosti.

Mrazivý vzduch rozvíval plameny svící.

Jules obrátil se ke mně šeptem:

„Pojďme, lépe ještě venku!“

A na pusté cestě, co zatím všickni venkované kleče v nábožném rozjímání jektali se v chrámě zimou, nově do hovoru jsme se dali o svých vzpomínkách tak horlivě a podrobně, že byla mše skončena, když vrátili jsme se do vsi.

Štěrbinou mezi dveřmi Fournelových prodíral se slabý paprsek světla.

„Bdí u nebožtíka!“ pravil můj bratranec. „Vejděme k chudým těmto lidem, alespoň jim spůsobíme potěšení.“

* * *

V krbu dohořívalo několik kosmatých štěpin. Černá jizba lesknoucí se špinou s červotočivými a shnědlými popříč trámci plna byla dusného zápachu pečených jelit. Uprostřed širokého stolu, pod nímž chlebná díž v celé objemnosti své krouhlila se jak velký kotel, až ke stropu z bavlněného knotu čpavý svůj dým vysílala svíce, nastrčená v železném litinovém svícnu.

A oba Fournelovi, muž a žena, o samotě pospolu seděli u půlnočního jídla.

S tupými tvářemi a mdlými pohledy obyvatelé chatrče zasmušile a vážně jedli, aniž mluvili slova. V jediném talíři, umístěném mezi oběma uprostřed, veliké jelito vydávalo kořennou svoji páru. Obchvíli špičkou nožů svých urýpli kus a rozmazali jej na skývu chleba, již po soustu pak krájeli a zvolna žvýkali kolozubými svými dásněmi.

Když sklenice mužova byla prázdna, žena od trnože brala džbán s mestem a dolila ji pokaždé znova.

Při vstoupení našem se zvedli, nabídli nám židle a pozvali nás k zákusku, načež po zamítnutí našem dali se do dalšího jídla.

Po několika okamžicích ticha bratranec můj se tázal:

„Nu, Anthime, dědek váš umřel?“

„Ano, milý pane, dnes ráno.“

Opětně nastala pomlčka.

Žena ze zdvořilosti utřela svíčku.

Abych vůbec něco řekl, doložil jsem tlumeně:

„Byl velmi stár!“

Sedmapadesátiletá snacha jeho odvětila:

„Oh, dny jeho byly u konce a neměl zde už co dělat.“

Náhle vznikla ve mně touha podívat se na mrtvolu stoletého kmeta a požádal jsem, aby mi byla ukázána.

Oba až dotud klidní manželé pojednou velice se zdáli rozrušeni, zraky jejich navzájem setkaly se s úzkostnou pátravostí a nedávali odpovědi.

Všimnuv si zmatku jejich, bratranec můj opakoval moji žádost.

Konečně odvětil muž s tváří potměšilou a podezřivou:

Co byste z toho měli?“

„Nic,“ odpověděl Jules. „V přání našem nic není neobyčejného. Podobného co děje se vždycky. Proč nám ho nechcete ukázat?“

Staroch pokrčil rameny:

„Oh, nemám nic proti tomu, jenom že v tuto chvíli není to věc příjemná.“

Tisíc domněnek skřížilo se nám v mysli.

Ježto se vnuci nebožtíkovi odtud nehýbali a stále trvali proti sobě s očima sklopenýma a s čely svraštělými, což zřejmě poukazovalo na mrzutý rozmar, bratranec můj se ozval důrazně:

„Nu, Anthime, vstaňte a doveďte nás do jeho jizby!“

Odhodlav se posléz, muž odvětil nevrle:

„Není třeba, už tam není, pane.“

„Nu, kde tedy je?“

Žena přejala manželu svému slovo:

„Povím vám to; až do zítří vstrčila jsem ho do díže, protože zde nemáme místa.“

A odstranivši talíř s jelitem, zvedla stolovou desku a nachýlila se přes okraj se svící, aby osvětlila vnitřek odhrazené díže, na jejíž dně spatřili jsme cosi šedého, dlouhý jakýs balík, z něhož se na jednom konci vydírala hubená hlava s bílými scuchanými vlasy a na konci druhém dvě vyzáblé bosé nohy.

Byl to dědek, jenž všecek vyschlý a zahalený v ovčácký svůj plášť s očima přimknutýma spal poslední svůj sen uprostřed plesnivých a zaprášených kůrek chlebových, právě tak stoletých jak byl on sám.

Vnuci jeho večeřeli nad ním!

Rozhořčeně se chvěje hněvem, Jules zvolal:

„Proč jste ho nenechali na postelí, proklatí maňasové?“

Žena se dala do pláče a odpověděla chvatně:

„Tak je to, dobrý pane. Máme v domku pouze jednu postel. Dříve jsme s ním líhali, protože jsme byli tři. Od té doby, co byl tak nemocen, spávali jsme na zemi. Krušné to, milý pane, za takového počasí. Nu, když konečně dokonal, mínili jsme pro sebe: necítí-li už nic, k čemu že bychom ho nechávali na lůžku, že dobře až dozítří mohli bychom ho dát do díže a že dnes v noci, která bude tak studená, do postele si lehnout můžeme sami… Vždyť jsme přec nemohli ležet s nebožtíkem, zlatí pánové!“

Bratranec můj rozhorleně odkvapil, prásknuv za sebou dveřmi, kdežto já sledoval jsem jej s hlasitým smíchem.