Po agrárním sjezdu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po agrárním sjezdu
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 32, str. 1
Vydáno: 02.02.1936
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu

Pro toho, kdo zná trochu poměry v agrární straně a kdo se sám nechce klamat, není velkolepý výsledek agrárního sjezdu překvapením. Strana agrární byla a je obdivuhodné organisovaná, a kdyby byl Švehla živ, měl by dojista ze sjezdu radost; ale také on by nebyl překvapen. Tedy všecky naděje na vnitřní rozpory, na oslabení stran pro politiku, která se těm druhým nelíbila, byly zbožným přáním a ničím víc. O určitých hospodářských opatřeních jsou dojista i mezi jinak naprosto ukázněnými členy strany různá mínění, ale v názorech na politiku, zejména na její základní rysy, je nepochybně v ohromném počtu organisovaných členů vzácný souhlas.

To je bezesporná sila agrární strany, a proto jsou různé nadéje na možnost postaviti ji na vedlejší kolej málo reálné, leda by ona sama z důvodů taktických v tom viděla něco, co by snésti mohla nebo dokonce chtěla. Ale patrně toho je velmi vzdálená, což konečně je velmi snadno pochopitelné. Bude tudíž nezbytno, aby každý, ať rád nebo nerad, s tímto faktem počítal.

Co nás se týče, bylo by nevážné si zapírati, bez ohledu na nedávné tak ostré volební boje, že je ve vážné situaci vnitřní i zahraniční politiky tato pevná jednotnost agrární strany něčím, s čím musíme nejen počítati, nýbrž v čem musíme viděti pevnou osu různých možností vývoje naší vnitřní politiky ve smyslu sociální stability.

Ovšem zrovna my nechceme a nemůžeme zakrývati ani zapomínati, že jsme měli vážné a po našem soudu naprosto věcné námitky proti některým hospodářským opatřením a že si je agrární strana přece jen na koalici vymohla. Jedno však při tom nelze přehlížeti. Socialismus od Marxe cítil přirozeně v zemědělcích největší překážku svého základního programu, totalitní socialisace výroby, a proto jeho spolupráce s agrárníky byla vždy jenom faktická a dohoda možná jen podle zásady: dáš ty, dám já! Což někdy také může znamenati, že se jedno ohrožení společných zájmů celku vykoupí druhým, třeba ještě horším. Proto nutno opravdu vítat přání posl. Berana, jehož zvolení předsedou strany bylo tak okázale celým sjezdem uvítáno a sankcionováno, vyslovené v jeho projevu v Národních Listech, aby totiž „otázky hospodářské i sociální, jako celostátní a národní, byly řešeny společně všude tam, kde se k tomu naskýtá příležitost.“

Bez jakékoli násilné, umělé interpretace těchto slov smím snad říci, že jsme my nic jiného nikdy nechtěli. V složení nynější koalice je zásadní nedostatek. Není v ní zprostředkujícího elementu, strany všenárodní, která by sice pro všecky oprávněné požadavky jedné i druhé její hlavní skupiny měla stejné porozumění, ale která by hájila řešení všech pod jediným zorným úhlem prospěchu národa a státu, třeba zásadně a neoblomně stála na zachování nynějšího sociálního řádu, utvrzeného také naší ústavou. Jen s tohoto hlediska může býti řešení různých speciálních otázek stavovských organických a ne pouze vyrváním z celé otázky toho, co si jedna nebo druhá strana vymůže politickou vahou, bez ohledu na zájmy celku.

Velmi bych se však ohradil proti tomu, aby v mých slovech bylo hledáno nabízení se té nebo oné koalici. Projev předsedy Berana je mně vážný s jiného hlediska, než s toho, abychom byli přijati do nějaké koalice a měli jednoho ministra. To by po mém skromném soudu ani nebylo nejlepším řešením problému nezbytné spolupráce ve vyřizování těžkých otázek hospodářských a sociálních, které se stávají přímo osudovými i pro naši budoucnost.

Již delší dobu myslím o tom, jak včleniti řešení těchto otázek do našeho konstitučního života, jak dáti možnost zastoupení všem složkám hospodářského a sociálního života, zbaviti jejich projednáváni pokud možno úzkého politického stranictví a přece mu zjednati zákonem zaručený vliv, aniž by tím byla porušena konečná suverenita parlamentu ve všech otázkách — jinými slovy, zabývám se otázkou senátu, jeho složení a jeho účinného vlivu na zákonodárství. Nedovedu se zbaviti obavy, že řešení hospodářských problémů našeho státu jen na základě mocenského významu té neb oné strany by mohlo konečně vésti k osudným důsledkům nejen pro vnitřní mír našeho státu, nýbrž i pro budoucnost jeho samostatnosti. Otázka našeho vývozu v nových poměrech, způsobených ztrátou starých, chráněných odbytišť, otázka nezaměstnanosti jsou pro nás přímo osudové; je myslitelno, že bychom mohli je řešiti politicky, t. j. se stanoviska stranických zájmů? Proto vítám, že předseda nejsilnější a nejkonsolidovanější strany projevuje názor, že by se všecky tyto otázky měly řešiti snahou o dohodu všech státotvorných stran, a tedy ne převahou počtu poslanců — anebo přítčmností jednoho ministra ve vládě.

Jsem dost dlouho v praktické politice, abych směl říci bez obavy, že, bez zřetele k trpkým zkušenostem, přece jen věřím, že by jednání ve sboru, který by v projednávání hospodářských a sociálních zákonů měl zákonem zajištěnou účast, i když ne konečně rozhodující, vytvořilo možnost objektivnějšího posuzování těchto obtížných otázek, než je možnost v zákonodárných sborech, složených politicky, a tím také umožnilo náležitý ohled na zájmy celku, na zájmy všech tříd a stavů. Vytvořilo by se snáze veřejné mínění, jež by i parlament při svém konečném rozhodování nemohl úplně přezírati.

Byl by to také prostředek k ozdravení našich poměrů, k utvořeni zdravé koalice, která by byla přirozenější a trvalejší, než ta dosavadní. Agrární strana ukázala takovou sílu vnitřní konsolidace, že je přímo její povinností, aby ve smyslu slov svého předsedy, jemuž tak okázale projevila důvěru po jeho zmíněném projevu, snažila se o zjednání možnosti spolupráce v řešení otázek hospodářských a sociálních, a to nejen vyšlapanou cestou koalice, jejíž program by nešel dál, než ke známému: dohodil jsme se, že se dohodneme! Už také proto, aby se ukázalo, jak veliká byla domýšlivost ve výroku, že známým postupem lidové strany byla zachráněna naše demokracie pfed „sférou diktatury“.

Toto tvrzení vůdce lidové strany je tak důležité, že to není jistě pouhá zvědavost, nýbrž vážná starost o klid v našem státě, vědět, odkud vlastně hrozilo demokracii to nebezpečí ze „sféry diktatury“, před nimž lidová strana demokracii a republiku zachránila. Pan předseda strany lidové zrovna tak dobře jako já ví, že na pravici nikdo demokracii nějakou diktaturou neohrožoval, leda že by počítal v tyto kruhy šest poslanců fašistických, před nimiž by byla strana lidová demokracii ochránila. Ale tím by se snad ani příliš nechlubila. Či snad hrozila demokracii „sféra diktatury“ s té druhé strany? To by bylo neobyčejné vážné znát, aby se veřejnost konečně dověděla, kde nebezpečí pro naši demokracii a republiku vlastně jest.