Požehnání míru

Údaje o textu
Titulek:	Požehnání míru
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 337-342 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Pohled na bojiště, posetá mladými ubitými lidmi, vypálené vesnice a vydrancovaná města, hladovící lid a zpupná soldateska, potlačující každé hnutí ducha a ušlechtilé jeho činnosti, to vše vzbuzovalo právem v jemnocitných lidech touhu po míru a jeho požehnáních. Méně pochopitelným však je, jsou-li lidé nadšeni pro mír v dobách stálého zbrojení, daňového útisku a libovůle zákonem pohrdající vládnoucí kasty.

Hlavní zásluhu o propagandu míru má socialismus. Ne snad, že by stoupenci společenské nápravy nebo převratu byli vynikali obzvláštní mírumilovností, naopak, zapsali se také do moderních dějin krví a násilnostmi. Připomínám jen pařížskou komunu a nejnovější boje francouzského syndikalismu. Ale taktické důvody přinutily lid k poněkud neupřímné hře. Není nijak příjemno ani čestno obětovati svůj život za cizí zájmy, ať jsou to již zájmy dynastií nebo kapitalistů. Stejně utlačovaní národové nemají chutí bíti se za své vlády a utužovati tím svoji porobu.

Z těchto taktických důvodů vznikly vlastně všechny mravní důvody proti válce. Jednotlivci, kteří jakživo v nic nevěřili, dovolávali se božího přikázání, ačkoli je zcela jasným, že bůh starých židů, který svému národu ve válkách pomáhal, svým příkazem „nezabiješ!“ nemyslil nijak zamezit krveprolití v bitvách.

Valná část známých politiků a spisovatelů z řad měšťanstva a šlechty byla zvábena do mírového hnutí velkomyslným odkazem milionáře Nobela, a mírová propaganda je pro tyto vlivné osobnosti závoděním o Nobelovu cenu. Takovými pochybnými nadšenci jsou francouzský poslanec d’Estournelles de Constant stejně jako maďarský násilník Apponyi a jako spisovatelka Ebner-Eschenbachová, kterou romanopisec Sienkiewicz marně vyzýval k protestu proti pronásledování Poláků v Německu.

Moderní doba poviklala mnohé staré ideály, také úctu před válečníky. Na druhé straně však nijak neoslabila, nýbrž zesílila předsudek, že najíst se nebo žít v blahobytu může stačit něčemu, čemu se říká člověk.

Vzrušení a činnosti, vyplývající z přeplněného srdce a mozku a z touhy svalů po pohybu, je lidem nutně třeba. Kdo sám žije jako zbytečný přívěsek na světě, těší se aspoň nadějí ve velikou budoucnost svých děti nebo svého rodu. Lidé necení si tolik života a marně jim moudří lidé hučí do uší. Sebevraždy z lásky, alkoholismus, holkaření, karban, hra na burse, to vše je vybíjením přebytku síly, která svedena v jiné koleje mohla by tvořiti dějiny.

Žádat od člověka, který pracuje a přece nemůže si vydělat na nejpotřebnější věci pro sebe a svou rodinu, aby jevil porozumění pro to, co je slušné a co není, je ovšem nesmysl. Malicherný názor však na blahobyt zaplavil dnes celý svět nevkusem. Každou chvíli jsme svědky, jak hospodářsky zajištěné stavy, domáhajíce se zlepšení svých poměrů, odvolávají se – na hlad a bídu.

Nová učení, že všichni lidé mají mít stejně příjmy nebo shodné s vykonanou prací, zplodila směšnou závist. Inteligentního člověka nezajímá, má-li někdo víc, a mudrc Solon, jak známo, neuznal boháče Kroesa za nejšťastnější bytost na světě.

Správným je názor francouzských positivistů, kteří považují boháče za správce národního majetku. Nevykonávají-li svůj úřad řádně, nelze je ovšem pohnati před soud, ale je možno postavit se proti nim, když se dovolávají svých obzvláštních práv – poněvadž platí nejvíce daní.

Nestará-li se boháč o zájmy osob na něm hmotně závislých, ba vystupuje-li proti svým podřízeným jako nepřítel a dává-li lidu svým nerozumným životem špatný příklad, ohrožuje společnost více než jednotlivci, jejichž snahy nazýváme podvratnými.

Nerozum boháčů to zavinil, když v zemi, jako ve Francii, kde dělnictvo žije v poměrně dobrých poměrech, společenské protivy se přiostřují často až ve zjevnou vzpouru.

Vychvalovaný společenský život francouzského majetného měšťanstva a šlechty je pro národ pohromou. Staří lidé ubíjejí svůj čas návštěvami a klepařením, vlekou se z jedné divadelní lože do druhé a v létě jezdí všichni do těchže lázní, kde prožívají měsíce své prázdně v stejné společenské upjatosti, strojení a v zábavách. Výstižným pro tento druh lidí je případ ředitele v ministerstvu zahraničních záležitostí Hamona, který zpronevěřil ohromné peníze jen proto, aby si mohl vydržovati dámu polosvěta, o níž bylo známo po Paříži, že je velmi drahá. Ne z lásky, pro malichernou ješitnost zaměnil Hamon svoje záviděníhodné postavení za žalářní celu. Tato světácká malichernost má také za následek touhu žíti jen své zábavě a z toho plynoucí přiživnictví a nepodnikavost. Proto dobývají dnes ve Francii Němci v průmyslu, obchodu i v bankovnictví posici za posicí.

Na Francii pozorujeme, že bohatství není pro národ vždy požehnáním, a Francie nám poskytuje také příklad, jakým způsobem lidový parlament si může zadati a tím podrýti důvěru občanstva k státní správě.

Nechci mluviti ani o panamské aféře ani o tom, jak si někteří francouzští státníci zaopatřují v osadách laciné pozemky na úkor domorodého obyvatelstva. Zajímavějším zdá se mi případ, jak si poslanci zvýšili svoje příjmy na 15.000 franků (frank je téměř koruna) ročně. Odůvodňovali to tím, že každou chvíli přijde k nim někdo z jejich volebního okresu a vypůjčí si od nich dvacet franků. Ze strachu před ztrátou voliče neodváží se zástupce lidu žádost tuto odmítnouti.

O volbách pak se vůbec každému slibuje, co kdo chce. Poštovním a železničním zřízencům, učitelstvu, dělníkům z arsenálů, vinařům, všem se děje do nebe volající křivda, která se musí co nejrychleji odčinit, je-li ještě jen za troník spravedlnosti na světě. Když pak listonoši, železniční zřízenci a učitelé začnou stávkovat a bouřící se vinaři upevňují na radnicích svých obcí nápisy jako: „Přijď, císaři Viléme, a osvoboď nás!“ – tu stát skočí po nich místo po jejich zástupcích. Tyto poněkud vyhraněnější poměry ukazují směr vývoje i u nás.

Podobalo se nějaký čas, že úžasné vědecké a technické pokroky moderní doby stanou se lidstvu současnému tím, čím býval předkům výboj a obrana země. Telegrafie bez drátu, virtuosita lékařů, dobytí vzduchu poutají dozajista zájem širokého obecenstva a vysoko ve vzduchu letící aeroplán může nadchnouti diváka k hrdinnému zpěvu. To, co vadí, je, že těchto velkolepých výbojů lidského důvtipu může se přímo účastniti jen docela mizivý zlomek lidstva. Kolik lidí vidělo aeroplán? A vidět nepostačí.

Nebezpečí krvavé vzpoury proletariátu pro dnešek neexistuje. Nebylo odstraněno pronásledováním ani neúspěchem, nýbrž praktickým nazíráním a snahou po vědeckosti. Také dnes slyšíváme z úst dělnických vůdců prudká a výhrůžná slova, ale ačkoliv červená armáda neuvěřitelně vzrostla, přece nepůsobí její hrozby tak, jako před více než půl stoletím, kdy uvědomělých dělníků bylo pramálo a organisace v plenkách.

Tehdy chodili po světě podivní lidé: idealisté, pobouření nespravedlnosti vládnoucích tříd a bídou chudých pracovníků, židé, kteří ještě prožívali ústrky ghetta, a řemeslníčkové, kteří ve své dílně nad prací uvažovali o porobě svých druhů a snili o krásné budoucnosti.

Chodili po světě a kázali vychrtlým postavám v dílnách, v bídných krčmách a na silnicích o veliké chvíli, která přichází, o tom, že nastává doba, kdy ujařmení svrhnou své jho a zřídí na zemi vládu spravedlnosti a rovnosti.

Tehdy by se bylo našlo mnoho lidí, kteří by byli rádi obětovali své životy. Dnes však, kdy se jedná o starobní a invalidní pojištěni, kdy se uvažuje o tom, zdali se může hlasovat pro státní rozpočet čili nic, není praporu, za kterým by bylo možno jíti. A onen vzdálený a dosti chladně posuzovaný cíl, záměna soukromé výroby v státní, to také není dle toho, aby se tím někdo nadchl. Nemluvě ani o oprávněné nedůvěře ke všemu, co stát podniká.

Hlavním příznakem lenosti lidského ducha je lpění na určité formuli. Neposuzujeme každý případ sám o sobě, nýbrž dáváme pozor, zdali je v souhlasu s větami, které jsme se naučili nazpaměť. Lidé – a v hloubi srdce docela mírní lidé – posuzují na příklad balkánské události takto: Kdyby se jednalo o společenskou vzpouru, sympatisovali bychom. Ale takto nejde než o zájmy dynastií a kapitalistů.

Svobodomyslní a pokročilí Norové, odtrhnuvše se od Švédska, nevyhlásili republiku, nýbrž zvolili si krále. Zajisté věděli, proč tak činí. Dědičný vládce, který ví, že osud jeho rodu je spojen s osudy země, není v demokratickém státě nevýhodným zařízením. A toho jsme byli svědky v Srbsku a v Bulharsku. Nebyli to králové, kteří přinutili svůj lid k válce, ale byl to národ, který vyzval krále do boje za svobodu.

U nás je ovšem každému úzko při pouhé myšlence na mobilisaci. Pro koho se zase budeme bít? Kterého nešťastníka přimáčkneme zase ke zdi? Jsme ve vleku Německa a pohlížíme s hrůzou před vlastním svým osudem, jak Německo vládne svým poddaným: polští lidé v Prusku jsou olupováni státem o svůj majetek a vyháněni ze svých statků. Dán v Šlesvik-Holštýnsku pyká žalářem, ožení-li se, a Francouzové v Elsasku a Lotrinsku putují do vězení pro písničku, zazpívanou v mateřštině. Policie má rozkaz zabíjet při každé vhodné příležitosti, sta lidí umírá po městech, otráveno zkaženými odpadky. Volební řády jsou spravedlivé asi jako u nás, v Oldenbursku vládnou ještě středověcí stavové, páni, rytíři a duchovenstvo.

Balkánská válka vzbudila mnoho nadějí. Ukázala, jak překvapujících výsledků se může dodělati nadšení malých národů, a uvědomila lidem starou pravdu, že co se zdá nezměnitelným dnes, zítra může se zhroutit v niveč. Ale chtít se musí.