Plavec Viktora

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Plavec Viktora
Autor: Popelka Biliánová
Zdroj: Národní listy roč. 44. č. 66. str. 9
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 06. 03. 1904
Licence: PD old 70
Hlavním hrdinou je vyšehradský převozník Filip Viktora (1812-1867). O jeho skutečném životě viz poznámku pod článkem.

Plavec Viktora byl pravý Podskalák — „pravý, povídám, vyšehradský — rozumíme? — Tuhle je skála, na skále Vyšehrad a pod skalou Podskalí — tak to jest a vždycky bylo — a „Podskalí“ z Vyšehradu plavalo za Botič — hm, panáčku. Pod Emausy jest a byla skalka — víme: skal—ka, a nynější Podskalí se přiživilo na Vyšehradě.“ —

Plavec Viktora žil pro Vyšehrad „tělem i duší“ — a po smrti že bude spát tam nahoře u kostela — „rozumíme — na Vyšehradě.“

„I kuš — voda tě pohltí a budeš spát někde pod jezem,“ škádlívali druzi Viktoru.

„Na Vyšehradě budu spát a čerta pod jezem — nás Vltava vydá — to si pamatujte! A když mne „panna“ (Vltava) shltne, jako jehla (zaberaněná kláda ve vodních stavbách), půjdu pod vodou.“

A stalo se tak opravdu a plavec Viktora spí už dobrých třicet let na starém (za presbyteří kostela) hřbitově vyšehradském.

— Plavec Viktora byl pravý „vyšehradský“ ještě — žil v době, kdy Vyšehrad nenáležel ku Praze.

Statný valibuk a hrompas, „starodávný“ poctivec a ryzí křesťan — to byl Viktora.

Vltavu znal jako „slepý okoun“; věděl, kde proud „vyhazuje“ a kde „polyká“, věděl, kde se točí a kde staví, věděl, kde a kdy voda „táhne“ nebo „trhá“ — znal zkrátka povahu vody „podskalské“ i „výš a dolů“ jako svoji dlaň.

A proto také tolik lidí vysvobodil z náruče smrti a tolik nebožtíků vytahal „pro patalogii“.

Stalo-li se neštěstí a někdo zápasil s vlnami, Viktora „okoukl vodu“ a potom „nadkrojil“ si v proudu a nebožák byl jistojistě zachráněn.

A řekl-li Viktora: „Už je amen — je pro „patalogii“ a dost“ — nikdo nešťastníku již pomoci nemohl.

Viktora věděl, kde a jak dlouho neštastník „ve vodě vydrží“, než pomoc přijíti mohla, věděl i na vteřinku rozměr času, než tam doraziti bylo možno. A Viktora uměl „vodu loupat“ v čas potřeby: mocným rozmachem silných paží „nesl loďku nad vodou jako pták“, a když bylo nejhůř — šmyk boty s nohou a kazajku dolů a žblunk do vody, třeba prostřed zimy.

Pokud šlo v neštěstí o život lidský, nejhůře byly u Viktory zapsány vory a led.

A „shýbne-li“ voda člověka pod vor, je amen, neumí-li si rozumec pomoci „na jasnou stranu“, totiž „do volné vody“. A „na jasnou stranu“ z pod voru neuměl si pomoci ani vlastní Viktorův synek: šel pro mléko a chtěl hrníček opláknouti ve Vltavě. Vlezl na vor a — Vltava si ho „podala“.

Zahynul pod vorem na neskonalou lítost otcovu. —

Ještě horši je to s ledem. Voda „mačká se“ pod led a „vsoukne“ tam nešťastníka, neumí-li se ledu „chytit“.

A chytat se ledu, je šlakovitá věc — Viktora sám toho zkusil a věděl co a jak.

„Lokte na led!“ — řvával už z daleka na Vltavu, když někdo „sklo prorazil“ — totiž probořil se na ledě.

„Lokte na led“ — a štěstí pro nešťastníka, „chytil-li ho led za rukáv“ — totiž přimrzal-li vodou nasáklý rukáv za velkého mrazu k ledu.

„Ty štíře — máš štěstí: „matka“ (Vltava) tě držela,“ říkával zachráněnému, jenž řídil se jeho povely.

S „havětí“ to ještě prošlo při zachraňování z probořeného ledu. Viktora ho chňap' jako králíka — nejraději za límec — a už se ježdík házel na ledě. Hůř bylo s dorostlými. Ten táhne jako pytel bahna.

Nebylo-li prkno po ruce nebo provaz, Viktora nemařil času — pásek dolů a nůž z kapsy „přečmárnul“ Vltavu až k místu neštěstí a už ležel na břiše a tonoucímu hodil pásek.

„Chytej!“ řval jak o soudném dni, neboť „utopencům zaléhá v uších“.

Tonoucí se ovšem chytil, ale nemít Viktora opory v noži, do ledu zaseknutém, byl by jistě „sjel do škopíku bez dna“ za tonoucím; byli by se utopili oba.

„Lokte na led!“ řval znova Viktora na tonoucího.

„Chlape — mrskni sebou“ — velel zase Viktora, ale neštastník málokdy poslechl nebo poslechnout mohl.

Ale tolik mohl Viktora říci o sobě, „že mu voda nikdy „utopence“ z ruky nevzala“ — totiž, že mu nikdy oběť — ať živá, ať mrtvá — z rukou neunikla.

Zle ovšem bylo, dostal-li se nešťastník do Vltavy, když „ledy šly“.

Tu si nešťastníka kry „podaly“ a „rozfackovaly“ ho na otřepek.

„No — buď mu, bože, milostiv — ať má smrt počítanou za očistec,“ říkával v takovém případě a zbožně čepici smekl.

Ani velké vody Viktora se nebál. Znal ji — „narvanou“ už podle „štěkotu“, věděl, kdy která přijde a co přinese; Berounka celiny, Vltava padrť a „červená“ (Sázava) oboje — podle toho, jaká ta velká voda bývá a jak z daleka je, což mu opět povědělo z jara teplo a v létě mračna.

Viktora plavec měl však také svůj „podskalácký cit a čest“.

Jednou v zimě byli někteří z vyšehradských „mokříšů“ v Podole na pivě a Viktora byl s nimi.

Chodilo se po ledě a Viktora měl s sebou sáňky.

Viktora — duše prostá a měkká — miloval hudbu a v Podole byl zároveň s nimi vyšehradský harfeník.

„Karlíčku, hraj: „Už mou milou do kostela vedou!“ — dožadoval se Viktora přes tu chvíli od harfeníka své písničky oblíbené.

Ale Karlíček, ošemetník, nehrál Viktorovi, ale pánům, kteří víc mu platili.

— Počkej, ty smekbidlo! —

Hosté dlouho do noci se zdrželi, ale posléz přece bylo jim „stříhat vodu“, totiž jíti po ledě domů.

A Viktora aby je po sáňkách svezl. Ano — Viktora sveze, ale z úcty k hudbě jenom muzikanta.

Harfeníku zazářily oči a už seděl v sáňkách.

A pánové jen ať jdou napřed — však jich Viktora s muzikantem na sáňkách snadno dohoní.

Nějak dlouho meškal Viktora s harfeníkem při podolském břehu, ale potom — hahoj! Viktora luskl prsty a již sáňky letěly po umrzlé hladině.

Ale nastojte — ne pod skálu vyšehradskou, ale do prostřed řeky.

A k výseku, kde černala se hluboká voda.

„Karlíčku, hraj — „Už mou milou —“ — nebo tě shodím do vody —“ a sáňky s nebohým šumařem stály nad vodou.

Harfeník hrůzou oněměl, ale za minutku hlas se mu vrátil, a on počal křičet o pomoc.

„Karlíčku — hraj — povídám ti! Nic ti není plátno křičet — než sem někdo přiběhne, dávno budeš andělíčky lokat. — Já tě naučím, hrát jenom pánům! Tady budeš hrát — mně —“ a Viktora držel sáňky na botě nad vodou.

Nebohý harfeník sáhl chtěj nechtěj do strun a spustil oblíbenou píseň Viktorovu. Viktora stáhl sáňky na led a poslouchal. Za chvíli prosil zimou zkřehlý harfeník, aby ho Viktora již pustil. „Karlíčku, hraj! Ted budeš hrát tak dlouho, dokud já budu chtít — rozuměls?“

A sáňky zase smyk vodě blíž.

Ubožák harfeník hrál a hrál, a Viktora zcela vhroužil se v kouzlo hry.

A vzácně řídký byl to věru požitek: zamrzlá řeka, kraj kolem do kola zasněžený ve mdlém přisvitu luny, pozad skála vyšehradská v dumavé ztrnulosti své a na dálném obzoru světla dřímající Prahy.

A tu nad výsekem ledu v řece zimou a strachem se tetelící šumař a nad ním katan jeho a mstitel, uražený Viktora.

Ale Viktora nebyl „tygr ani vlk“.

Posléze vypadla nebohému harfeníkovi harfa z promrzlých rukou a poroučela se do temné hlubiny — Viktora ještě v čas ji zachytil, naložil ji do saněk k promrzlému šumaři a již jako šipka letěly sáňky k vyšehradskému přívozu.

Šumař do smrti nezapomněl na výplatu Viktorovu a často vyprávěl o hrůze tenkrát zažité.

Plavec Viktora byl jinak veselá kopa a „mokříš od vody“: miloval korbílek. Ale ani když mu „kudrnatá cestu spletla“, Viktora se nezapřel. —

Na místě nynější radnice vyšehradské stávala dříve budovička staré radnice, nízká a dlouhá, po patro. U staré této radnice stával kříž (jako do nedávna výše ve Vratislavově třídě „U Šlemínů“), který náležel od pradávna v nadání vyšehradské rodiny Pohanů; v nohou kříže býval starý obraz, představující sv. rodinu. Rodička boží měla modrý plášť a sv. Josef široký klobouk; pod obrazem vždycky hořelo světýlko.

Tudy chodíval plavec Viktora obyčejně domů, at již s „kudrnatou“ nebo bez ní. A neopomenul nikdy v noci pokleknouti u kříže a často lidé okolní slyšeli hlasitou jeho modlitbu.

Ale běda, nehořelo-li z jakékoli příčiny pod křížem světýlko!

„Pane Ježíši Kriste — já tě vidím — máš vysoké boty, modrý plášť a široký klobouk (jakož dříve plavci nosívali) a rmoutíš se, že nemáš světýlko“ — vykládal si ve splynulé představě Viktora zašlý obraz.

A skokem letěl na protější stranu ulice k Pohanovům (dům stojí dosud) pod okna. „Vy Pohani — roto pohanská — Pán Kristus nemá světýlko!“ řinčel Viktora holí v noci na okna v prvém patře.

Tak vysoky bývaly všecky domy na Vyšehradě.

Ale Viktora byl také hazard rytíř dvorný.

Zahrada s vinicí vyšehradskou — nynější „Najmonka“ — má rozkošnou polohu nad saminkou Vltavou. (Teď ovšem úpatím jejím vede nová silnice k tunelu.)

A jednou při větší vodě stála na terase v zahradě krásná paní doktorová — choť majetníka zahrady — ve společnosti několika svých hostí. A plavec Viktora nějakým divným řízením byl tu také.

„Nu, co — Viktoro — přeploval byste Vltavu teď?“ tázala se krásná paní s úsměvem, dotýkajíc se tím známé odvážlivosti smělého plavce.

„Pro vás — krásná milostpaní — hned“ a Viktora — muž činu — seskočil s terasy na břeh, shodil boty a už byl ve vodě.

A v řece šla ještě sem a tam tříšť!

Marné bylo volání překvapených hostí i domluvy sličné paní — Viktora rytířsky dostál slovu: přeploval Vltavu.

A jak ho žena potom doma přivítala, Viktora neřekl.

Naházela prý mu na hlavu kde jaký hrnec — hlavně prý proto, že Viktora při tom rytířském kousku svém nějak přišel o — zánovní boty své.

A hazard Viktora byl a hazard svůj zaplatil — životem.

Někde v místech nynějšího mostu Palackého podnikl sázku: při vodě obyčejné přepluje Vltavu na jednu zápřež tam a zpět.

A ploval. Ale když ploval zpět a byl někde v půli řece, začal nějak divně ve vodě křičet a prováděl kejkle všelijaké.

Na břehu stojící smáli se a smáli, ale smích je pojednou na ráz přešel: Viktora zmizel pod vodou.

Hned naskákali plavci do loděk a mířili letem v ta místa, kde Viktora jim zmizel s očí pod vodu. Hledali a pátrali ve vodě, a — nenalezli ho živého.

S Viktorou bylo amen!

Pozdě vypátrali utopeného Viktoru poblíž jezu. Neplaval ve vodě jako břevno — stál ve vodě opravdu jako „jehla“.

A kolem jeho nohy byla zaklesnuta ruka jiného utopence, kterýž Viktoru do hlubiny stáhl.

— Sudba osudu. —

Tak to bylo prve prostřed řeky: Viktora plovaje zachytil se nějak nohou ve křečovitě vzepřené paži utopence náhodou ve vodě plovoucího a nemohl nohu vyprostiti — odtud ty divné jeho „kejkle“ i křik o pomoc, jemuž na břehu stojící nerozuměli.

Tolik jich od utopení zachránil a sám od utopence utopen jest!

Veliký byl poplach na Vyšehradě i v Podskalí, když rozhlásilo se, že Viktora se utopil.

Přivezli ho na vory a hnedle tu byly ouřady „s ambulancí“ pro Viktoru — do „patalogie“.

Ale ne a ne — druhové nedají Viktoru do „patalogie“ — Viktora přijde na Vyšehrad!

A nedali ho.

Kde jaká lodka v Podskalí — malé i velké všecko „šlo na vodu“ a co bylo podskalského, všecko bylo v loďkách.

A na Vltavě rozvinul se průvod nevídaný a neslýchaný: „národ“ podskalský po vodě provázel neštastně zahynulého plavce domů na Vyšehrad.

A teď spí plavec Viktora tam nahoře za kostelem vyšehradským a větry hudou mu tam staré písně a za tichých nocí doléhá k němu tajemný hukot Vltavy jeho zmilené. —

— Už dávno zmizela rázovitá osobnost plavce Viktory z podhradí vyšehradského a paměť o něm žije už jen u starších pamětníků.

Vlny nové doby smývají bývalou svéraznost vltavského podhradí a pod staroslavným Vyšehradem a teď, kdy Vyšehrad s městem spojen bude novou tepnou, pel vlastní osobitosti rychleji a rychleji mizí a zmízi snad jednou docela.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.


Skutečný Filip Viktora se narodil 1. března 1812 v Praze na Novém Městě v čp. 408 (dnes Podskalská 408/6, Praha 2). Později se přestěhoval na Vyšehrad, kde podle dostupných pramenů bydlel v domě čp. 45, 46 nebo 47 (přičemž správný údaj je zřejmě poslední z nich, dnešní Rašínovo nábřeží 47/8, Praha 2 - pokud mezitím nedošlo k přečíslování; čp. 45 dnes již neexistuje, čp. 46 je v ulici V pevnosti). Jako povolání uváděl „převozník“ (Überführer), popř. „dělník“. 8. října 1848 se oženil s Terezií Klímovou, narozenou 15. února 1812 v Podolí čp. 29 (dnes Levá 29/3, Praha 4). V té době spolu ale již zřejmě delší dobu žili, protože se jim 6. října 1844 narodil syn Jan (Nepomucký) a 13. března 1848 dcera Josefa. Syn Jan tragicky zahynul 6. října 1853 následkem utonutí. Viktorovi měli ještě dvě děti — dceru Marii Annu (nar. 17. září 1850) a syna Vojtěcha (Adalberta), narozeného 20. února 1854, který ovšem zemřel již 13. prosince 1855. Samotný Filip Viktora zemřel 6. srpna 1867 na mrtvici při koupání. Další informace o jeho životě a rodině se prozatím nepodařilo zjistit, povídka Popelky Biliánové je zřejmě jedinou zprávou o něm v denním tisku.

Použité zdroje: (Není-li uvedeno jinak, pocházejí všechny ze sbírek Archivu hl. m. Prahy.)

  • Matrika narozených VO N12 • 1809-1824, s. 191. Dostupné online. (narození Filipa Viktory)
  • Matrika oddaných VYŠ O6 • 1827-1852, s. 116. Dostupné online. (svatba s Terezií Klímovou)
  • Index narozených MCH i1 • 1784-1824, s. 29. Dostupné online. (narození Terezie Klímové, později Viktorové)
  • Matrika narozených VYŠ N8 • 1840-1852, s. 104. Dostupné online. (narození Jana Nepomuckého Viktory)
  • Matrika zemřelých VYŠ Z5 • 1846-1865, s. 57. Dostupné online. (úmrtí Jana Nepomuckého Viktory)
  • Matrika narozených VYŠ N8 • 1840-1852, s. 206. Dostupné online. (narození Josefy Viktorové)
  • Matrika narozených VYŠ N8 • 1840-1852, s. 240. Dostupné online. (narození Marie Anny Viktorové)
  • Matrika narozených VYŠ N9 • 1852-1859, s. 45. Dostupné online. (narození Vojtěcha Viktory)
  • Matrika zemřelých VYŠ Z5 • 1846-1865, s. 99. Dostupné online. (úmrtí Vojtěcha Viktory)
  • Matrika zemřelých VYŠ Z6 • 1865-1888, s. 43. Dostupné online. (úmrtí Filipa Viktory)