Planýři s mastného rohu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Planýři s mastného rohu
Autor: Karel Hašler
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 75. s. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 17. 03. 1938
Licence: PD old 70

„Jestliže to s tebou poroste, budeš jednou stát s těmi planýři s mastného rohu!“

Tuto vyhrůžku pronášel můj otec jen tehdy, kdyi jsem provedl nějakou mimořádnou klukovinu. V té vyhrůžce bylo cosi strašného, protože „planýři s mastného rohu“ byli postrach celého Zlíchova.

U nás na Zlíchově byl totiž „mastný roh“. A nejen na Zlíchově, nýbrž ve všech obcích na okraji pražských předměstí, jako v Košířích, Radlicích, Bráníce, Dvorcích, Dejvicích, Libni a pod.

„Mastný roh“ bylo nároží domu, dvora, zdi nebo ohrady. Mastný, že byl umaštěný od rukou a hlav „planýřů“, kteří se na něm povalovali, opírajíce o něj svá povalečská těla. „Planýř“ byla nadávka. U nás na Zlíchově to byla tak hrozná nadávka, že se pro ni ti „planýři na mastném rohu“ často poprali, až z nich krev tekla, což bývalo pro nás kluky nejskvělejší podívanou.

Nadávka „planýř“ snad vznikla ze slova pranýř a v zlíchovském nářečí označovala toho, kdo na pranýř patřil. Vždyť mastný roh byl také pranýřem, ale takovým, na němž se vystavovali lidé, či vlastně „planýři“ dobrovolně a dokonce s dávkou jakési pýchy. „Mastnému rohu“ se kdekdo vyhýbal a slušné děvče, musilo-li tudy, běželo mimo s ucpanýma ušima, aby nemusilo vyslechnout oplzlosti, které na ně „planýři“ pokřikovali. Tím ovšem není řečeno, že všechny příslušnice slabého pohlaví se mastnému rohu vyhýbaly. Večer tam přicházely podivné ženštiny. Holky s vlasy sčesanými vpředu až na oči, čemuž se říkalo „ofina“. Těmto děvčatům se v zlíchovském nářečí říkalo „rajdy“.

Mastný roh nebyl nikdy opuštěn. Byl jakýmsi klubovním místem, kde rovný vždycky nějakého rovného si našel. Jen když byla odhalena nějaká krádež, nebo došlo k přepadení a četníci hledali pachatele, zel mastný roh prázdnotou.

*

Předchozí vzpomínku ve mně vyvolalo poslední porotní přelíčení. A z ní vznikla následující úvaha:

„Planýři s mastného rohu“ byli postrachem řádných zlíchovských občanů za mých klukovských let, byli jím i po letech, když jsem přišel z ciziny k Národnímu divadlu a bydlil u rodičů na Zlíchově. Teprve minulou sobotu, projížděje Zlíchovem, jsem si uvědomil, že tam už „mastného rohu“ nemají.

Není „mastného rohu“ na Zlíchově, ani v Košířích a nikde na okraji periferie. Připojením těchto obcí k Velké Praze a hlavně rozšířením policejního obvodu zmizely mastné rohy. Ohrady a zdi dvorů ustoupily novostavbám činžáků a s těch nároží, která zůstala, smyl déšť už dávno mastnotu, nebo ji oškrábali a zamalovali zedníci při opravě domu. Obávaná nároží osiřela. Bylo opuštěna těmi, kdož zde měli vydržené právo. Aby nebyli tak okatě vystaveni policii, snad také, že se stali velkoměšťáky, našli si nová klubovní místa ve vnitřním městě.

*

Revolucí a dobrodiním mnohých zřízení se zvýšila životní úroveň všeho občanstva. Změnili jsme způsob života a s ním i svůj zevnějšek. Proč by měla „elita s mastných rohů“ zůstati pozadu? Přestali nosit cigaretu za uchem, dali si ostřihati „šístky“, které byly nepostradatelnou ozdobou jejich účesů, přestali nosit košile bez límečku, vyzuli se ze žlutých knoflíčkových botek s černým vyložením a zřekli se i nohavic s portou, těch nohavic, v kolenou úzkých a dole tak pěkně rozšířených, že zakrývaly skoro celou botu. Šli do konfekčních závodů, oblékli se hodně po americku a zaměnili mastné rohy mramorovými stoly v přepychových kavárnách na nejživějších pražských ulicích.

„Planýři s mastných rohů“ se i s tehdejšími „rajdami“, dnes „přítelkyněmi“, stali elitou, která žije životem společenským, a když se „to“ povede, pije víno, cognac nebo whisky. Odpoledne i večer tančí nejmodernější tance, sedá v biografech a učí se na amerických detektivkách, jak se „to“ dělá.

Často se s nimi setkáváme u soudu při různých senátních nebo porotních přelíčeních. Nevystupují-li jako obžalovaní, vidíme je jako svědky. Jsou dobře oblečeni, někdy s přehnanou elegancí, jsou vyžilí, nevyspalí, ale vždy sebevědomí. Vystupují-li jako svědkové, dokazují pravidelně alibi obžalovaného. Často bývají hned nato odváděni pro křivé svědectví do vyšetřovací vazby.

Existence těchto lidí jest záhadná. Většinou nemají určitého zaměstnáni. Žijí z ruky do úst, na dluh, nebo na účet svých přítelkyň. Jeví-li o ně páni ze „čtyřky“ zájem, bývají pravidelně bez bytu a přespávají u svých kamarádů nebo kamarádek. Tyto přivádějí do společnosti mladé, nezkušené a lehkověrné hochy z dobrých i nedobrých rodin, kterým se tu dostává školy. Někdy se jim dávají za poloviční účast na zisku „typy“ pro různé obchody, ze kterých mladíci nakonec skládají účty u krajského soudu.

Vysoký policejní úředník mi jednou jmenoval kavárnu na největší pražské ulici a řekl: „Kdyby moji lidé vybrali tuhle kavárnu a odvedli všechny ty lidi k soudu a tam se jim jen tak, bez vyšetřování, vyměřily tresty od dvou měsíců do dvou let, každý by věděl, zač to dostal; nikdo by se neohradil, všichni by trest přijali a byli by rádi, že to tak dobře dopadlo.“

*

Všichni tito lidé jsou neveselí, bez humoru. Nikdy se mezi nimi nezrodil vtip. Jsou zamlklí, zamyšlení, ba i při tanci se ohlížejí co chvíli nazad. To snad, že jim neustále sedí v týle strach, kdy to praskne.

Pro zpestření společnosti přivádějí kamarádky do kavárny nové přítelkyně. Jsou to mladé, lehkomyslné a po „lepším“ životě toužící ženy dělníků a malých úředníků. Důvěřiví manželé netuší, v jaké společností se jejich manželky v kavárně pohybují. Až když je ženuška volána k vyšetřujícímu soudci a nakonec musí jít svědčit, teprve pak se otvírají mnohým oči. Pak dochází k rodinným rozvratům, které končívají rozvodem.

V těchto kavárnách a v této společnosti vznikají i sňatky, jimiž se stávají slabí, milující manželé defraudanty, podvodníky a někdy i — vrahy.

V takové společnosti vzniklo manželství Kamila Horáka…

*

Těžká vina jako lavina se valí na hlavu hříšného člověka, sráží ho do propasti a vrší se na jeho hlavu až k nebesům.

Zachraňte ho! Zachraňte ho!

V porotní síni není dusno až k zalknutí, jak jsme zvyklí čísti v románech. Je tu jen hrobové ticho. Nikdo si netroufá hlasitě mluvit. Už čtvrtý den tu pitvají člověka, jehož to zavalilo. Ještě žije. Nepitvá se tělo, nýbrž duše.

S-O-S! S-O-S!

Přichází záchranná expedice.

DE MORTUIS NIL NISI RECTE! Toť její heslo. Přicházejí řadou jeden za druhým. Jsou bledí, nejistí, nestateční. Ti nemohou nikoho zachránit! — Snad ne, ale mohou se pokusit. Jsou ještě mladí, teprve čtyři-pětadvacetiletí. A co všecko vědí, co znají, jaké zkušenosti mají s ženami, n. b. s ženami jiných mužů!

Odkud jste znal oběť nešťastníka?

Byla mi představena v kavárně X.

Co o ní víte?

A už to jde. — Rychle ulehčeme nešťastníkovi, aby ho to nezalehlo. Vždyť jsme s jeho ženou měli poměr! Známe ji. Mimo to se povídá, že už od patnácti let… a já jsem s ní také… a co všecko…!

Porotci přivírají oči. Není třeba, vidět, stačí slyšet, aby se člověk styděl.

Druhý se s ní seznámil v kavárně Y. I on s ní…

Třetí s ní tančil v kavárně Z. A tak se seznámili.

O MRTVÝCH JEN PRAVDU! Je to nutné? — Proč? — Vždyť tahle pravda je tak hříšná a tak hrozná!

A všichni v kavárně. Což tito lidé nebydlí? Nebo jest kavárna snad jejich trvalým bydlištěm? A kdy pracují?

O tom se nemluvilo, nemělo to s případem nic společného. To snad až jindy…

Jeden se snaží na vlastni pěst zachrániti polomrtvého, položivého nešťastníka. Jeho jediný přítel. Ji takořka neznal, jenom jeho. Pracovali spolu, připravovali se na budoucnost. Oba technikové. Chtěli zdokonaliti a zkonstruovati nové kinematografické přístroje. V dlouhých hovorech řešili světové problémy. Něco docela nového: Je třeba změniti staré společenské řády!

Máte pravdu, hoši. I já jsem o tom už kdesi četl nebo slyšel. Dokonce prý… počkejte…! kdesi v Moskvě… Ano…! Trocký, Zinověv, Tuchačevský, Rykov, Bucharin a celé řady jiných prý ty řády už dávno změnili a teď Stalin… Ale to sem nepatří.

Vrátím se, kde jsem začal: „Planýři na mastném rohu“ už nejsou. „Mastné rohy“ zašly, ale „planýři“ po nich zůstali. Odstěhovali se do kaváren ve vnitřním městě, rozšířili svou činnost a chtějí se zmocnit vlády podsvětí.

A teď mi napadá, že snad všude, v celém světě byly „mastné rohy“. Ty zmizely, ale „planýři“ šli do měst a zmocnili se vlády v podsvětí… trrrrr! trrrrr!!!

Telefon!

— Halo?… Cože?… Anšlus?… To přece není překvapení! Vždyť celý svět s tím počítal, všichni se toho báli a kdekdo na to čekal. Ale promiňte, musím něco dopsat…

Kde jsem vlastně přestal?… Aha!

…v podsvětí… a chtěli by ovládnout celý svět!