Plamínky/U řeky

Plamínky Jiří Mahen
Všední den	U řeky	Nová píseň

Údaje o textu
Titulek:	U řeky
Autor:	Jiří Mahen
Zdroj:	MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 86-89 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1907
Licence:	PD old 70

Jak dnes má řeka zas v duši mi zpívá!
Tak tiše, tichounce pod břehy plyne —
vábí a láká v zelené řasy
zaplést se rukou a zaplést se vlasy,
srdce že odnese v zemičky jiné,
kde rozkoš se žalem v duze prý splývá…

Unaven uléhám do trávy.
Vrba mi vyrůstá u hlavy —
jak srdce vzpomínkou horoucně bije
velikou láskou i stromek mne kryje.

Vlhne mi zrak. Zírám na druhý břeh.
Kdo to tam do trávy naproti leh’ ?

Panenka jakás tam dřímá a dřímá,
na prsou ruce má skříženy.
Na tváři úsměv, a rameny
třese teď horko a podivná zima…

— Znám já tě, děvčátko, dobře tě znám,
na tebe často se rozpomínám.
Bylas’ tak dobrá a milá a tichá!
Pod kterým srdcem to tvoje dnes vzdychá?

Ah! Její oči se najednou bojí!
Odchází… Nikdy nebyla mojí.

Dřímavý úsměv teď mne si zas vzal.
Nakloním hlavu a na zem ji složím:
býval já podivín na světě božím,
bohatý žebráček, chuďoučký král.

Kdo ví, zda měl jsem ji opravdu rád.
Teď věřím: jistě. Za chvíli — : snad.

Jak dnes ta řeka zas v duši mi zpívá!
Tak tiše, tichounce pod břehy plyne —
a přece vábí v zemičky jiné,
kde rozkoš se žalem v duze prý splývá…

Zas vlhne zrak. Zírám na druhý břeh.
Co to tam bělá se ve stromech?

Po stráni někdo teď v údolí schází,
cestičkou nejde však, vlastní si razí.
Na břehu stojí a na mne se dívá
vzpomínka včerejška jasná a živá,
o svoje právo se posvátné hlásí,
za našich dnů, které vydobyla si…

Bez bázně sklání se nad vody proud.
Kdybych moh’, chtěl bych teď vykřiknout:
Úlisná řeka je, nevstupuj do ní!
Třeba to pohádkou o sluch tvůj zvoní,
ke mně pojď, ke mně pojď, mám tě tak rád!

Nadarmo volat chci. Teď svlékla šat.
Do vody vešla. Zas na mne se dívá
upřeně, jako by odpověď chtěla.
— Tak pozdě přišla jsi, lásko má smělá?
Teď už se do mechů bolest má skrývá!

Na břeh se vrátila. Kynula rukou.
Křídla má do mříží zbytečně tlukou.
Klec pevně sbita je nad naší odvahou,
nad pozdní odvahou dneska už neblahou.

Teď teprv slova se na rtech mi chvějí,
teď teprv slova cos znamenat chtějí.
Pro lásku měli jsme jinak my žít,
než kázal prostý mrav, prosťoučký cit.

Jak dnes ta řeka v duši mi zpívá !
Tak tiše, tichounce pod břehy plyne
a přece vábí v zemičky jiné,
kde rozkoš se žalem v duze prý splývá…

Teď jistě propasti v očích mých zejí!
Vnikne tam někdy snad paprsek jitra?
Roste-li člověk v čas beznadějí
možno že zkvetu znova. Snad — zítra.

Odkud ta večera záhadná vůně?
Po krásné vášni srdce mi stůně.
Vábí a láká to v zelené řasy —
zaplést se rukou a zaplést se vlasy…

— Panenko ! — Na břehu stojí tam nahá.
Chvilku jen dívá se, chvilku jen váhá
— pak světlý zázrak do vody vkročí.
Oh — zlatá záře nebeských očí!

Po větru vlásky vesele vlají:
Panenko, proč jsme se neznali v máji?

Směje se, jako když rozvíjí listí,
směje se lásce i nenávisti,
směje se, směje. A úsměv ten zvedá
pohledy, za něž se tisíce bijí,
po kterých krtci pod zemí ryjí,
o kterých mluví i tvář moje bledá,
v půlnoc když hluše zas hodiny bijí…

— Panenko, zrádné jsou pod vodou řasy,
svěř, prosím, mně svoje ruce i vlasy!
Do vody vábíš mne, zázraku světlý.
Což aby prsty se do těch řas vpletly?
Jak řeka vítězně pod námi zpívá,
se žalem rozkoš v tvých očích jak splývá — !

Hromem to zahřímá — vánkem to usíná,
s výkřikem srdce jak do vody padá…
Na břehu těžko se, těžko se vzpomíná —
Po proudu hlava teď chladí se mladá…